Rubrika: Nezařazené

Po těžkým dni

Namátkou pouštím Spider-Mana, vedle na gauči funí malá Maruška ze spaní, Mášu jsem zaslechl, jak se převaluje vedle v ložnici před chvílí.

Dneska to nebylo snadný. V práci se mi (sice) povedlo rozetnout jeden z mnoha úkolů z nečekanýho úhlu.
Učim se, svym tempem. Těsně před odchodem ale bylo najednou potřeba něco poslat hromadě lidí a postupně to prokyslo na všech možnejch dílčích stupních. Doběhl jsem domů a snesl Marušku v kočáře deset minut před její objednanou návštěvou u pediatričky.
Absolvovali jsme nakonec hned několik prohlídek a domů jsme jeli utahaní a celí schlíplí a pomordovaní. Zítra uvidíme, co a jak dál.
Říkám si, že nejvíc budu platnej co nejpevnější a dobré mysli. A tak si pouštim toho Spider-Mana a vedle šelestí dech našeho miminka

a tak to teď kolem spí

okamžiky čirýho štěstí

ze světla posílám do tmy

modlitby

 

Dobrý večer

Zrovna dneska jsem přemýšlel o tom, že kdybych měl blog, napsal bych si na něj:
Pořád dokola mi telefonuje finanční poradce ze Swiss Life. Chlápek, kterej mě dostal na starost po panu Kováříkovi, kterej, alespoň co vím, se před dvěma lety tak trochu nečekaně rozvedl a zmizel. Novej chlap je mi nesympatickej, nejradši bych se s nim už nikdy neviděl. Ale nenapadlo mě, že by to vlastně bylo možný jednoduše zařídit. Prostě se s ním rozloučit. Snad nebude žebrat a slibovat, že má za mě prémie.
Taky mi telefonuje táta, kterýmu to ne vždycky stihnu a můžu a chci zvednout. Chce se nejspíš zeptat, kdy za ním přijedu, když nám nevyšel vejlet na horolezeckej sraz v pátek. Nejspíš za nim přijedu v pondělí, kdy má pohřeb můj nevlastní otec, Jirka Čížek, co zemřel minulou středu nebo čtvrtek.
A pak mi taky volá máma, který to jinak zvednu skoro pokaždý, ale stejnak to nestihnu úplně pokaždý a tak pak volá Máše a pak zase mně…

Kdybych měl blog, tohle všechno bych tam mohl napsat, říkal jsem si. Fakt že jo. Ale došlo mi, že blog nemám. Že jsem si ho nechal zmizet v zuřivym požeráku internetu, i když ještě někde určitě plavou trosky souvětí a odstavců. Dokonce snad celejch dnů a tejdnů.

A dneska večer mi pak Máša s tajnosnubným úsměvem ten blog dala.

A já mám radost a chuť si do něj poznamenat:

Že jsem dneska myslel na všechny tři lidi, co mi většinou volaj, když jsem v kočárku vozil sem a tam naši pochrupkávající dceru po parčíku v Neratovicích a v podzimním sluníčku četl za chůze zatím báječné Spící obry.

A taky že jsem míjel a pozdravil dva důchodce, kteří se sesedli na lavičce.
„Vidiš to?“ ptá se stařeček třaslavým hlasem.
„Krása, já se moc ráda dívám na děti do kočárků,“ chrumká paní a já si řikám… mít tak blog.

Pro dnešek stačilo.
Dobrou noc.

Ahoj Jakube!

Co ti smazali blog, chybí mi tvoje psaní. Líbilo by se mi, kdybys měl zase svůj psací prostor. Tady je!

S láskou, Máša

P. S. Myslím, že to časem ocení i naše Mařenka.

Z vraku blogu – zápis číslo 54

vřerejšek jsem vynechal… a že se děly věci.
v pátek jsem po natočení poslední písničky vyrazil na sushi večírek. pravidelní čtenáři už vědí, že v tom má jistě prsty maras, což je pravda, myslím, tak způlky. Tentokrát připravili sushi večírek s mjhnem. bylo to pěkné. jen jsem se toho sushi trošku přejedl a pak jsem dostal z celý tý naší desky nějak depku, nebo co. Což mi vydrželo až do včerejška, kdy to v průběhu dne tak nějak odeznělo. jen jsem zjistil, že to teď nebudu moct aspoň tejden poslouchat…. i když, to bych zase měl, když je na tom potřeba ještě tolik práce. no uvidí M.
Včera se vrátila zuza z budějovic, je pořád nemocná, kašle a popotahuje. Už to přestává bejt tak legrační, jak to bylo před dvěma měsícema, kdy se tahle nemoc objevila poprvý. To jsme se tehdy nasmáli.
Venku prší, podzim v plnym proudu. Hromada mých přátel propadla podzimním depresím už dávno. Dešťový kapky bubnujou do oken v občasných poryvech, venku někdo rozbil sklo, zuza se učí, nemáme kafe…
zpět k veselejším věcem. Včera mi honzík vořechů přivezl dvě bedny a jeden zesilovač, kterej jsem si připojil k Cdpřehrávači a už zase můžem vesele poslouchat Cdčka. thnx to jan
večer jsme se vydali na Algidance party – Khoiba a Ecstasy of saint theresa
Khoiba byla bezva, po nih nastoupila kapela, která nevim jak se jmenovAla ale zkusim na to přijít (jmenovali se nierika), jelikož byli docela zajímavý. Vrcholem večera aaaale byla extáze. fakt nevim jak to chodí venku ale domnívám se ze tahle banda může beze strachu vyjet kamkoli. velmi krásný zážitek do památníčku. thnx to jan, kateřina a spol.
je šedivo. asi vyrazím věšet vrány do polí

19:39
No vida…dneska jsme byli nakupovat v kérfůru. nakoupili jsme ale kér fůru věcí a pak jsme zašli na kávu. Tam nám volal pir, že se odstěhoval od nás z domu. No musim přiznat, že to je docela rána. Holt ale nezbude, než se s tím vypořádat. Budu svůj žal muset utopit v chlastu a drogouch. Čert mě vem.

Z vraku blogu – zápis číslo 55

Včerejší večírek dopadl světově. Ff ani Anders skutečně nedorazili, zato jsme přibrali Martina, což je kámoš jirky chudobů a je to parašutista. Taky částečně vyléčený alkoholik a sklář a dělá asi spoustu zajímavých věcí a vyprávěl hromadu napínavých příběhů. Na závěr nám ještě zamotal hlavy kouzlem s gumičkama mezi prsty, který se naučil podle Davida Copperfielda, dal si nealko pivo a šel s jirkou někam do města.
Přijel i honzík vořechů a nakonec dorazil i PiR s Lucií i když syrečky neradi. Mmchdm, jídla se sešlo asi osum hromad a ke konci už jsme všichni spíš tak polehávali než nějak zaníceně konzumovali, což se ovšem stává na těchle tematických večírkách.
Jako…dejme tomu… organizátor akce, jsem byl velmi spokojen.
Zuza dneska odjíždí do Budějic do školy, večer ještě asi trošku zapaří s kámoškou Magdou, kterou málokdo asi znáte, jelikož je z jihu a tam asi žádnýho čtenáře nemám. Alespoň zatím. Pokud ano, dejte o sobě prosím nějakým způsobem vědět. Já se zavřu doma, zapnu si kombo, který mě včera přivezl Marek L. a pustím se do cvičení a hledání a ohledávání zvuků, což je strašně fajn zábava. Hlavně pokud máte delay.
Zítra mám dovču. Abych v tom mohl pokračovat, koupit si struny a zařídit poslední potřebný věci. Ale budu si psát jak zítra tak i během nahrávání poznámky do booka a tak se tu snad ve středu či čtvrtek oběví. Možná i dřív, čert ví, jak to všechno bude. Zatím to tu budete muset vydržet a třeba se navzájem seznámit na vzkazárně. Mimochodem na broskvi vymyslel PiR zajímavou soutěž, kdo chce, může se v mezičase zůčastnit. Nebo nám tiše držet palce.
Jak se to nahrávání blíží, nedokážu se moc na nic jinýho soustředit.

Z vraku blogu – zápis číslo 53

Schůzka o Naty se včera docela protáhla. Odcházeli jsme z mý kanceláře utahaný a vysušený z toho strašnýho vedra, který tu panuje. Chtěli jsme se Štěpánem a ff zajít na kafe, ale nakonec se z toho vyklubalo pivo. Jedno, než odešel Štěpán. Tři pak ještě s ff. Probrali jsme se k tématům, která nás oba zajímají a nemohli jsme a nemohli skončit. A tak jsme si dali postupně ještě tři malý. No a pak už jsem sprintoval domů, jelikož na mne čekala spící zuza a bdící PiR, ke kterýmu teď obden tahám na disku věci co si usmyslí, že je nutně musí mít.
Datatransfer proběhl, nabořili jsme fajku a když si kluci pustili koncert underworld, prchl jsem spat.

Ráno jsem se probudil do tmy. A tentokrát se mi prostě nechtělo otevírat oči. Ale věděl jsem že na mě v práci čeká hromada práce, který se sice pozdním příchodem vyhnu, ale která mi pak přeroste přes hlavu až budu mít posledních pár chvilek před nahráváním. A tak jsem se dopotácel do nacpaný tramvaje, v Albertu koupil čaj s guaranou a chleba a cibuli (na dnešní gurmánskou párty). A dorazil do práce. A pustil se do práce. Fajn.
Kromě pobíhání od čerta k ďáblu jsem ještě u kolegů stěhoval krabice. Představte si krabici metr krát metr nacpanou knížkama. Těžký jak prase. No a teď si těch krabic představte tak patnáct až dvacet na jedný vysoký hromadě. A v jedný z těch krabic hledáte zimní boty, který vám tam v době vaší nepřítomnosti pohřbili civilkáři.
Během hodiny a půl, co jsme krabice přetahovali, otevírali, prohledávali, zdvihali do výšky a sundavali na zem, jsme objevili pět párů bot z toho jedny černé zimní. Žel bohu to nebyly ty moje. Pravděpodobně se tedy ztratily v průběhu rekonstrukce a stěhování a teď je nosí nějaký spokojený ukrajinec, který si libuje, jak má maso libový a jak má nohy v teple. Mně nezbývá, než se obrátit na vedení školy a požádat o náhradu.
Ach jo… a takový pěkný boty.
Kdepak asi šlapou?

Jinak… syrečkový mejdan… pan anders odřekl první… pan Ff, kterého jsem včera pozval též odřekl záhy. Zbývá pan Smetáček, kterému jsem se nedovolal. A pan nevyzpitatelný Chudoba. Ale já neodvolám. Já prostě neodvolám. A s tímto zvoláním se rozloučím, jelikož jsem utahanej jako pes.
Pé es – mám novýho kolegu. Jmenuje se Aleš. Ví toho o počítačích asi třicetkrát víc než já. Ale zato nehraje na žádnej hudební nástroj.

Z vraku blogu – zápis číslo 53

Den dejme tomu první.
Možná spíš nultej, jelikož jsem si na dnešek vzal dovolenou, s tim, že se prospim, budu celej den cvičit, dám si pár osobních vodnických dýmek a pořádně se do toho položím. Se cvičením jsem začal už včera, jen co jsem vyprovodil zuzu na autobus do Budějek a dorazil dom. Marek lakomý mi kromě tašky efektů a svého komba Mesa Boogie půjčil i černou metalovou kytaru Carvin a s ní jsem se celej večer mazlil. Chvilku před tím, než jsem šel spát mi od ff přišla textovka, která končila:
Mam pocit ze ve vzduchu visej na sracky a mam trochu strach. dobrou f.
Pochopitleně mě to trochu zneklidnilo. Uvšem jen do tý doby, než mi v 6:22 ráno přišla textovka od Obršky:
Prosimte az budes moct, zavolej mi z práce co nejdriv.T.
To už mě fakt viděsilo. Dokonce do tý míry, že jsem se hned oblík a vyběh do trafiky pro kredit, kterej jsem byl rozhodnutej, že si prostě nekoupim, jelikož si ho teď dovolit můžu jen na úkor strun. No… koupil jsem ho. A Wober chtěl jenom vědět, proč jsem mu včera volal, jak mu vypadla ta baterka (vždycky když mu volám dojde mu baterka). Nojo. Uklidnil jsem se trošku.
Kolem desátý mě vyzvedl mhjn a jeli jsme jakoby dát seřídit kytaru, co mám půjčenou od roberta křesťana a na kterou budu nahrávAT, jelikož jsem si na ni strašně zvykl a pořád oddaluji tu chvíli, kdy ji budu muset vrátit. Zabralo nám to vlastně asi pět hodin. Domů jsem se po mnoha peripetiích (a několika katastrofách) dostal až kolem třetí a to už na mě čekala zuza, která je poslední dobou nějak nastydlá. Včera večer na ní začlo zas něco útočit. A tak se vrátila domů.
Tím se samosebou z osamělého hudebníka stává pokud možno svědomitý a pozorný společník… tedy obvykle to tak chodí, ale já jsem začal hned zase cvičit. Teda až potom, co jsem snědl zdravotní česnečku se stříbrným vajíčkem, co si pro sebe zuza připravila. Byla vynikající. Důkladná, s hromadou česneku. Docvičil jsem před chvilkou.
Teď tady smolim zápisek, nijak zvlášť vtipnej, spíš takovej faktickej, aby se vědělo, co jako je. Jestli vám to připadne jako nuda, tak už to stejně za tři věty končí.
Pro dnešek asi všechno. No.
(a to jsem ty minulý dvě moh klidně vynechat)

1.12. 09:24
den dejme tomu čtvrtej jestli tamto byl den dejme tomu první
snídáme kafe, peníze na jídlo už jsme dávno utratili za pití a drogy (to je takovej ten obrat jenom. drogy máme pochopitelně zadarmo a peníze za jídlo jsme utratili za jídlo… a pití).
Za chvilku vyrážíme na sraz s Jirkou Maškem kterej…
no a už jsme ve studiu a posloucháme základ na divoký…zatím to vypadá v pohodě… mhjn nahrál kytaru, mári basu ober bicí… fajn…základ na divoký byl hotovej 29.11. v 17:20… to byla sobota… lala bejby
teď jede základ k Vidění…ten už jsme nahrávali s márim a obrškou a se mnou… taky to probíhalo v sobotu a vidění bylo hotovo v 18:50. Z toho si může kdokoli udělat obrázek o tom jak nám to jde rychle. Krychle. Základ je to jednoduchej… proarpeggiovaný sloky a mírně nanirvánovatělej refrén. Ale jen mírně.
Obrška mi udělal kávu… vida.. základ Nebe… i ten je fajn ale tam bude potřeba dohrát ještě hromada zkreslenejch kytar hlavně do refrénku. kluci tady teď posunujou maškovi repráky. je to očividně docela složitá operace… nebe dohrálo…v sobotu bylo hotový v 19:50. Kluci se tady s tim hmožděj…asi by potřebovali kleště. no…hoši… to máte smůlu.
Právě přijel Jarda Petrásek, což je bubeník…časem zjistim z jaký kapely. Hm a teď mi psal máča, že jede autobusem, což si neumim úplně představit ale budiž.
je 10:38…přesunu se lehce do té soboty tedy

Sobota 29.11.
něco kolem desátý… jedu strašně tramvají strašně našláplou s oběma kejtrama a batohem plným efektů… peklo…vystupuju na klamovce kde už čeká ringo a natáčí mne jak jdu do kopce… chlapci už vyložili bicí… historka s ff.
Ff byl od tý dobroty, že po koncertě bůhví kde, z kterýho se vrátil pozdě v noci, ráno vstával aby nám půjčil svoje bicí. Přijel s nima do studia asi kolem půl dvanáctý a tak jsme složili obrškovy šunty a postavili ffovi hyper super truper. No pak se začaly nastavovat zvuky a postupně jsme tam zas vraceli obrškovi šunty, protože jednak s oberem a jednak s broskví prostě zněj fajn. Ve výsledku jsme použili jeden přechod a na jednu písničku rytmičák… vlastně docela vtipný… ale…

…zpět do současnosti: posloucháme anjela, kterýho jsme nahráli včera s mhjn…taková rozmlžená nálada… téma hraný slajdem na majanovu gibsonku… strašáci vole…bubáčci
kde nám tohle pustěj
na rádiu karolína…
aaano a v této písni hraje martin ledvina, který získal třikrát za sebou prestižní cenu bluegrassový kytarista roku… právě tímto o tu cenu přichází a mi mu posíláme do schránky černý tulipán(bluegrassová obdoba pirátské černé známky, kdo neví o co jde ať si přečte knihu ostrov pokladů nebo se podívá na film… nemusí celý, je to hned na začátku)

anjela jsme včera natočili v 13:00
teď jede v co věříš… to už nevim v kolik jsme udělali ale bylo to před obědem ještě s mhjn. Pak odjel a už se k nám nepřipojil….obrška tam strašně mastí bicí ale strašně to tam drtí. fajn. Marek lakomý by tu písničku radši viděl o něco delší, ale my máme dojem, že ne
Než se probudím… máme tam takovou věc na začátku… a s tou jsem teda docela hodně spokojenej… nadablovaný tvrdý akustický kytary…to už jsme hráali tři sami a po obědě… nálada byla skvělá, koupili jsme si k tomu slivovici ale upíjeli velice sporadicky, páč nejsme žádný prasata, žejo … no z tý mám radost… ještě bych tam rád viděl nějaký katumby od lanštofa… ale hustý moc hustý bicí.
Mašoun: docela to šlape ty základy
Petrásek: jak docela? normálně ne?
Poslední… píseň… stejně nadvojený akustiky… jiná píseň. stejná nálada ve studiu ve čtyřech…funguje to.
je to cajk all
a tady máme základ na poslouchej. největší experiment…tu jsme dodělávali až pozdě večer… aranž jsme připravili až na zkoušce těsně před nahráváním a teď jsme ji udělali znova ještě jinak… pomalejší, usedlejší než verze z přichází po špičkách…
dneska v noci se mi zdálo, že řešíme, že bychom do tý písničky použili akordeon…a že jsem maškovi říkal o svý kámošce líbě, která by to nahrála… a teď jsem to řekl nahlas a proběhlo to úplně stejně jako v tom snu…no jestli tohle není znamení…
timhle frekvenci, timhle děláš šířku pásma
tadyhle si vybereš frekvenci, že třeba dvě a půl kila
a takle normálně kopeček
tady je nějakej trešhold
šířka pásma
hard me
soft me
12:45
máča je tu, dáváme si malýho panáčka slivovice…jdem natáčet sametový slunce…
metronom je náš kamarád
13:20
máme sametový základ
13:45
máča si připravil banjo do poslouchej a jde na to zvostra
14:00
to je teda hustý mít ve studiu takovou hvězdu jako je máča a stát tady v režii a říkat… dobrý… fajn… nebo … hele tohle bysme mohli ještě sjet jednou…
tak jedem
dáme vod začátku ještě?
tohle je nejlepší si myslim
ještě tam chybí harmonika
kyselka?
tahací.
??????
14:45
máča pořád nahrává a zní to celý jak když se dva milujou na stráni a v dálce po hřebenu tý hory táhne vojsko
ještě bych tam vystřihnul jeden kixík
já vim co myslíš
samozřejmě že víš co myslim
14:50
gatova
15:00
Jdem na oběd

Z vraku blogu – zápis číslo 52

Tady je takovej malej předvánoční dárek. Vyrobil jsem ho pro vás včera. Je to sice trošičku depka, ale co dneska není, před těma vánocema. A hlavně … je v tom spousta humoru. Takže si zapnout repráčky a tradá. Tradá.

Správně, jak jste všichni poznali, mám vynikající náladu. Ráno jsem vstal, udělal si kávu a vyrazil na hodinu zpěvu. Už jsem nebyl u pana Kadlece skoro čtvrt roku a tak jsem se případnému atrofování hlasivek snažil čelit alespoň častým cvičením. A má pracovitost přinesla kýžený výsledek. Pan profesor byl spokojený a ocelový prut, kterým mne vždy trestá, zůstal (až na jednu (či dvě)výjimky) schován za piánem. A to, jak sami uznáte, je důvod k radosti.
V zaměstnání mě již očekával můj nadřízený a začali jsme dělat inventuru. Trochu jsem se toho, pravda, obával. Ale nakonec jsme toho většinu dohledali a tak mi spadl ze srdce další balvan. Dnes mne tedy čeká už jen schůzka kvůli projektu Naty, který připravujeme se Štěpánem Smetáčkem, tajemným panem ff a Pavlem Kočím. A na tu se těším. A zítra večírek zrajících sýrů. Musím ještě zatelefonovat pan Vořechovi, jestli ho to nějakým způsobem láká. A ještě…no práce by bylo dost. Práce je vždycky dost. Jdu pracovat, moji milí. Pusťe si ještě jednou tu písničku a mějte se fajn.

Z vraku blogu – zápis číslo 51

„Náhradní křída.“
„Příští stanice Madlo a zápěstí.“

Páteční večer jsme strávili u mýho spolužáka z ježkárny Ondřeje Sedláčka.
Už za školních časů jsme začali pořádat tak dvakrát, pak už jen jednou do roka akci Jehněčí, která spočívala v tom, že jsme se sešli v přenádherným a obrovským bytě Ondřejovy přítelkyně Jany, snědli jehněčí na tymiánu či v jiné, delikátní úpravě, strašlivě se opili vínem a dělali kravál až do rána a pak usnuli v jednom z mnoha pokojů. Původně šlo o šestici. Pak jeden člen odpadl a už nikdy nepřišel. Ale zbylá pětice se schází dál. Vtipnost pátečního večera spočívala v tom, že s mojí spolužačkou Líbou už tak nějak shodně ty jehňátkanebaštíme, ale jelikož jsme si teda dali brambory a jinak to každýmu bylo šumafů, nebyla to vtipnost zase až tak výrazná. Jen, že příští ročník se bude taky jmenovat Jehněčí, ale shodli jsme se, že se bude podávat sýrové fondue. Teda píšu to správně?
Jo, pak jsme se strašlivě opili vínem a dělali kravál až do čtyř a pak usnuli v pokoji s Elvisem.

Sobota pak už byla ve znamení Máriho narozenin.
Mári je jednak frajer, jednak má narozeniny, taky má maso (obligátní vtip, že, myslím že taková Ema B už to nemůže ani slyšet. Nebo se pletu Emo?) a hlavně se píše s měkkým i po r, což je rarita. Proto, a taky protože ho máme rádi, zavřeli jsme se s ním v půl čtvrtý do andersonovic garáže (zdravím andersonovic, dneska nás krásně dovezli do prahy), abychom z ní vylezli o deset hodin později. Vinikající večírek spojený s grilováním, popíjením, v krajních případech i lehkým pokouřením. Mári dostal dvě lahve bojoleaus (uhuhů tohle už teda není správně určitě, ale komu to vadí ať se de hlásit někam jinam) spoustu sýrů, hromadu dalších lahví a skromně se rděl v koutku zatímco ostatní mu připíjeli na zdraví. Jak řiká býv. spol. Líba – úžas.

Neděle byla ve znamení filmu Znamení, ale proč, to vám teda neřeknu, když už ho dávno nikde nedávaj. To ví jen bůh.

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“
„No tak.“
„Ukončete.“