Rubrika: obrazy světa

dědci v Telči

včera jsem na ně zapomněl, dneska jsem si na ně naopak vzpomněl několikrát. Když jsem šel pořídit do Kavárny ty dvě horký čokolády a jedno kafe, rozhodli se dva staří pánové, normálka přiznaně dva dědci, se vší úctou, na celym tom náměstí, postavit zrovna vedle stolku před kavárnou, kde sedí Mářa s Mářou. A jak se vrátím, chytnu zrovna, jak dokončujou debatu o vaření rejže. Jeden znalecky zabíjí:
„Dáš tam jednouapůlkrát vody, cibulku a necháš to, než se voda vyvaří a máš rejži ěňoňůňo. To je jasný, to nejni žádná věda.„

Načež, po krátký pauze, druhej kontruje.
„Nejlepší jsou ty starý báby tady po těch vesnicích. Vony jsou celej den venku, vony jsou fit. Jako jsou vošklivý, to jako jo, to voni jsou. Ale takový buchty, jaký pečou, to se můžou jít, Kájo, nějaký zákusky, klidně klouzat. Tak čau.“

A zatimco ten s těma bábama se pomalym dědkovskym krokem vydal na dlouhatánskou štreku přes náměstí, druhej se o pár metrů dál potkal s dalšíma známejma s s okázalým nadšením okamžitě zabředl do dalšího, podobně primárního, lidskýho, a neurvale sebevědomýho žvanění o nesmyslech a krásách tohoto světa. A jiných světů.

Dobrou.

„Nesnášim to, fakt nesnášim tyhle zmrdany, tyvole!“

„tykrávo“

kleje pán, co nám přišel vyměnit desku kuchyňský linky. Je třeba říct, že kleje až posledních půl hodiny. A je tu už nějaký čtyři. a půl. už si asi myslel, že bude končit.

„Teď jsem to tam dával tyvole a drželo to, proč to kurva nejde přitáhnout? Sračka, protože je to vypnutý, tyvole.“ ozývá se z naší zenový kuchyně.
Květ života zoufale poulí kružnice na Dalajlamu, co sedí v pět ráno v hluboký meditaci v nějakým hotelu a zároveň se dovedně tváří, že tam vůbec neni

Zůstal jsem dneska doma. Holky jsou na Moravě na návštěvě u babičky, dnes večer se vrací. Počkal jsem tu na pána, co má vyměnit desku.
Trochu jsem si představoval, že se ponořim do psaní, nebo po obědě zmizím za Aid Kidem, popracovat na dalších zvířecích kostrách…

„Proč? Proč to má pět závitů? Uiii Tyvole. Mě z toho praskne. Ne! Ne!“

ale zatím jsem jen vynesl odpad, vyzvedl si od Martiny batoh, který jsem včera zapomněl v jejím autě… a shlídnul dva díly druhý série Punishera.
Pán se očividně dostal do bottleneckový situace.

Jinak koukám po kočkách, zavírám dveře, snažim se tvářit, že si tu sepisuju něco do práce. Kočka Placka sedí v pozoru vedle mě. Nevim, kdo vlastně hlídá koho.

Včera, krátce před tím, než tři Marie vyrážely do Znojma, jsem z Hlaváku vyjel na Kolín. Fotil jsem tam s fotografkou Kristýnou, která fotí v noci při světle měsíce. Měl bych společně s ní a kamarádkou Martinou pracovat na textech, který budou fotky doprovázet.
Teď jsme poprvé vyrazili do terénu. A bylo to moc hezký.
Krátce po setmění jsme začali na vrchu Vysoká nad Kolínem, na kterým jsem nikdy nebyl, ale zároveň jako by byl. Koukal jsem z toho mírnýho svahu do rovný krajiny dole. Tohle je místo z knížky Zvíře jménem Podzim, kde malej kluk sleduje s tátou jak se majestátní zvíře převaluje v mracích…
A na paseku s poraženým stromem, s jeho kmenem, osaměle trčícím mezi bílejma kusama oloupaný kůry.
Dlouho jsem nebyl takhle potmě v přírodě.
Tenhle večer byla krajina klidná a přirozeně majestátní.
Stál jsem na tom svahu a koukal na blikající světýlka.
I při vší tý naší velikosti a roztahovačnosti, tak ztracený v temnotě noci.

„Sračka zkurvená, tyvole.“ Lomcuje pán v kuchyni s něčím, co nejde vyndat, když je třeba. A vypadává když není. Podle všeho. Dovnitř mu nakukovat nechci.

asi přišel čas… na třetího Punishera. To by tak mohlo sedět…

„Tyvole, no tak to nejde?“








Chryzanthema

Přál bych si mít nízký dům

Na úbočí měkkého kopce

Daleko od rychlých aut

Možná

Někde

V dálce

Koleje

V malém městě

Plném parků

Ve stínu velkého starého lesa

Z nádraží půjde se pěšky

Alejí jabloní

Představ si tu vůni 

Na jaře 

Představ si tu vůni 

Podzimní

Po měkkých trávnících

S krásnými dívkami

S tebou

Moje 

Zářící 

Moje jediná

V srdci mi rozkvétá

Chryzanthema

Do kořenů

Do kořán

Láskou

Světlem

Prostoupená

Přenádherná

Chryzanthema

Není vždycky na meetingu tak, jak by si člověk představoval

dneska jsem výjimečně nebyl na mým neoblíbeným čtvrtečním meetingu za otloukánka já… ale naopak můj obvyklý otloukatel, velký vzdychač, pan spáleniště, smutný kmotříček, pan Jablko.

ukázalo se, že podklady, které připravil on a jeho slovenský protějšek připravili, nejsou kompletní. a že by to mohl bejt docela průšvih, kdyby takhle zůstaly, jakože měly.
no a pak jeden z kolegů poukázal, že za to může ten druhej.
a ten se začal bránit, že od toho prvního nedostal podklady.
a ten první, že je přeci posílal, že se o tom bavili.
a ten druhej, že to nevěděl, že to je onoé, že to je tedy nekompletní…
a tečn první, že ať si teda napřed přečte, co má, ať to pochopí a pak ať pokládá otázky, že mu na ně odpoví…

až je musela slovenská šéfová, která to sledovala z Bratislavy přes obrazovku, musela krotit. K její cti slouží, že to okamžitě zaregistrovala a začala řešit. Bylo vidět, jak překlikla z lehký naštvanosti k ustaranýmu zájmu… takovýhle instinkty, takovýhle instinkty…