Rubrika: RADIODENIK

večery a rána bejvaj nejblbější, jakdyby. Večer za tmy poslouchat jak déšt bije do okenních tabulí a budit se sám, patří k romantickým představám a vzpomínkám. A k zajímavejm momentům v životě mladého muže, co už možnà není tak nekompromisně mladý, jak se cítí.
ráno jsem se probudil v půl šestý, chvilku se ještě převaloval sem a tam a nakonec jsem si dal sprchu, sbalil svých pět tašek, nastěhoval to do auta… a jel.

na Muzeu na semaforech bylo už z dálky vidět blikající majáčky a i v tom ranním neprovozu se tvořila kolona. Když jsem se dokodrcal na místo, za napříč postaveným policejnín vozem stàlo další černý auto a pak tam taky ležel takovej balík dek, pohozenejch na silnici… nejspíš tu před pár desítkama minut někoho srazilo auto. Někdo zakončil svoji životní cestu se všema nadějema, plánama, vítězstvíma a prohrama, na mokrym asfaltu před Národním muzeem. A už jsem jel dál. Provoz zase zřídnul a tentokrát mne navigace vedla kolem Brumlovky, kde jsem kolem roku 2000 několik let pracoval v Multiservisu a potom v GE Money bank. Panečku, co jsem se nachodil po tom chodníčku, co vede z Budějárny pod magoškou až dólu. Kolik novejch baráků až do nebe tam vyrostlo. A tu hospodu, kam jsme kdysi chodili taky na nějaký pálivý křídla a na pivo s Jiřím Šlupkou Svěrákem.
na těsno jsem zaparkoval u IKEMu, počkal chvilku, než dorazí personál a než bys řek Štefan Švec, už jsem zase změřenej. A v pondělí 3. 1. 22, už v novym roce, jsem ještě na jedno měření přijedu. To už budu čerstvě přesunutej z Marjánek k Sedlčanům do hypermoderního proskleného domu.
a teď teda pomalu nalodit, někde v drive inu pořídit snídani a vesele se vydat směrem k Mariánským Lázním.

jeden den svý karantény mám za sebou. Zbejvá už jen 19. To se dá.

aneb vzhůru, vzhůru, ty stará teplákovko

ráno mi v IKEMu řekli, že teda přijdu na jedno desetiminutový měření v poledne. A na další zejtra ráno.
„Nojo,“ povidám, „ale kde já teď budu. Dyť jsem radioaktivní, babička mý ženy má dneska pohřeb, celá rodina bude u nás doma na karu, tak jim to tam přece nemůžu ozářit.“
„To si zajdete někam do kavárny a sednete si stranou, no, dyť by se nic nestalo. Jenom teda ještě hodinu na lačno, jo?“ mrkne na mne usměvavá a sympatická dáma v bílém. Trochu ji podezřívám, že je to ta nezbednice, co mne párkrát dostala k telefonu, aby pak všechno bylo jinak, než mi tvrdila.
„Ale já moje kamarádka v Mariánských Lázních, která má větší barák, tak mi nabídla… Markéta, vite?“ vidím, že ji ztrácím, ale snažim se dál „že u ní můžu bydlet těch pár nejradioaktivnějších dní.“
„No vidíte. To máte nejlepší, zejtra tady buďte na sedm, to jsou úplně prázdný silnice, takhle po ránu,“ porozumí dáma střelhbitě situaci, já spolknu radioaktivní tabletku a za chvilku už nerozhodně postávám před IKEMem. Auto na parkovišti je naložený věcma, venku je kosa a zrovna tak nějak dosvítalo.
Naštěstí se mne zrovna zprávou ptá Máša, jak se mám. A když jí vylíčím situaci, rychle vyhodnotí situaci a nabídne super řešení. A tak teď sedím v kanceláři firmy Mařenčina kmotra Mateze, kde přes svátky a mezi nikdo není. A po neuvěřitelně dlouhý době sedim normálně u otevřenýho počítače, poslouchám hudbu z jeho reproduktorů a píšu… Myslim, že dobrej rok a půl, možná rok a tři čvrtě, jsem neměl chuť do takový činnosti. A kolik času jsem před tím strávil, takhle u kompu.
V blbý vejšce.
V dobrý vejšce.
Na krabici od bot, protože o stojánek jsem přišel, když jsem chtěl kdysi odejít z Boomerangu.
Takovejch hodin.
Let.

Ve dvanáct jsem se vrátil do IKEMu, paní mne položila na známý lehátko a velkej přístroj se mi pověsil nad obličej a štítnou žlázu, aby mne ji změřil.
„Je to znát, že jsem radioaktivní?“
„No, docela svítíte, ale kolik přesně, to se teprve dopočítá.“
Všimnu si, že se ode mne nedrží v žádným velkým rozestupu. Asi už je zvyklá, děti má velký.
„Ale na dozimetru bych asi… pípal…, žejo?“ vyzvídám a zdráhám se použít slovo „praskal“, protože ten zvuk znám vlastně jen z filmů a z hraní S.T.A.L.K.E.R.a.
„Asi…“ přisvědčí bez velkýho zájmu.
„To bych si měl nějakej pořídit, sakra, ať z toho něco mám.“
„To už máte skoro pozdě. Během dneška to máte nejvíc, pak ještě další dva dny je to zvýšený, ale pak to jde rychle dolů. Tak zejtra v půl osmý. Můžete i dřív. My jsme tady vod sedmi.“
„Tak joo,“ mávám přátelsky, „zítra ráno.“
Poloprázdnou Prahou jako ze sna jedu do práce Mařenčina kmotra, kde do zítřejšího brzkýho rána budu na zdravotním odpočinku.

Teď tu sedím, poslouchám Hudbu pro psychedelické sezení od Jona Hopkinse, nasucho, ale stejnak to je hezký. Cvakám do počítače.
Kdybych se z malýho dvorku zvedl, je to do naší ulice nějakých 250 metrů vzdušnou čarou. Tam už skončil pohřební kar, mluvil jsem s Mášou krátce, když jsem se vrátil z poledního měření.
Až mi zavolají společně, odnaviguju Marušku na místo, kam jsem jí schoval ještě jeden dárek. Jeden z těch, co přijdou skvělý malejm holčičkám, ale nám dospělejm přijde uhozený je pořizovat.

Jsem z toho pochopitelně celej zjihlej. Protože mi chybí zapínací bundička pod zimní kabát, zakoupil jsem si tedy jednu takovou právě k tomuto účelu. Když se budu cejtit zjihlej, nasadim si ji.
A je to.

V 6:10 ráno mě vzbudil telefon a hodinky. Vykutal jsem se, dobalil osobní věci, políbil lehce probuzenou Mášu i tu naši malou raketku, která zamumlala: “dobrou noc”, na několikrát naložil tašky s PS4, monitorem, halabala poskládanejma věcma na 20 dní, zvukovka, mikrofon, sakra, jídlo jsem zapomněl, nevadí, kytaru na záda, sakra, padá to. Všechno jsem to dotáhl do Jeřabiny zaparkovaný před barákem. A zjistil, že nestartuje.

vyběhl jsem v zoufalství z vozu, pak do něj zase zaběhl, vypnul všechno, topení, palubní světlo, všechno, co zůstalo v poloze “zapnuto”… a auto naskočilo. bylo to nečekané a laskavé upozornění, že by taky velmi snadno mohlo bejt hůř. Na pumpě, kde jsem nabral benzín, už zase všechno fungovalo.

a teď sedím v IKEMu v oddělení Nukleární medicíny a nikdo tu moc není. Nějakà slečna mne pustila na lavičku dovnitř, ale pán, co přišel před chvilkou a čeká na chodbě se sem nemůže zaboha dozvonit. Je to trochu divný, obvyle tu v tuhle dobu panuje fakt velkej ruch. A taky jsem, himmel, objednanej, žejo.
nu, tak asi uvidíme. Tady někde to všechno začíná. Nebo možná spíš už vlastně pokračuje.

*haha, tenhle příspěvek se napřed jmenoval První radioaktivní. Teď jsem ale zjistil, že příspěvek první radioaktivní už mám, docela nedávno. A tak jsem založil rubriku RADIODENIK a začnu to tam dávat. to jsem sám na sebe zvědavej. jak řikám, haha.

Abych to dovysvětlil. Jak pravidelní čtenáři vědí, už cca deset, jedenáct let se potýkám s hyperfunkcí štítný žlázy. Po dlouhodobým zklidnění a způsobným braní léku Propycil se mi během posledního roku a půl zase trochu rozjela. A můj endokrinolog mě už skoro těch deset let přemlouvá, ať si nechám štítnou žlázu odoperovat, že to je bezva, že už pak nebudu muset brát léky, co jsou blbý na játra, ale jenom hormony, což neva. prostě nádhera. Jen teda je při tý operaci zanedbatelný riziko poškození hlasivek, což je důvod, proč třebas Lucie Bílá, viď, si nechala štítnou žlázu odstranit pomocí radiojodu. A jak je dneska spoko.
Řikám si teda, co je dobrý pro Lucku, je dobrý i pro mně. A než jsem se nadál, najednou mi volali z IKEMu, ať tam v 7:15 jsem a bylo.

Tuhle návštěvu jsem popsal v předešlých postech. Jénže. NA pondělí jsme byli domluvení na začátek takzvanýho akumulačního testu, kdy budu brzo ráno do IKEMu docházet po tři dny… a pak za tejden, v další pondělí, mi řeknou, jestli se pro terapii hodim. a hned mi ji nasaděj.
Počkat počkat, řikám já. Nenene. Test dobrý, ale během léčby je člověk radioaktivní, takže by neměl spát v posteli ani vedle svýho dospělýho partnera, natož aby se nějak muckal s děckem, takže bych byl od pondělí 13. radioaktivní přes celý svátky, což teda rozhodně nechci.
Jakkoli jsem se takhle bránil, sestřička, nebo kdo to se mnou po telefonu domlouval, tuhle informaci nepředala. A tak na mě paní doktorka Navanka Solar v pondělí v 7:15 vybalila, že teda za tejde, když všechno pude jak má, začnem. a já chytil paniku, a hned se teda zase začal bránit… půlku pondělí jsem strávil v helu tzv., odpoledne mi ale při dalším měření řekli, že teda počkají až po Vánocích, že to neva.
Během celýho dne jsem se, taky mírně radioaktivní, držel stranou toho našeho kvítku. Kterej si oblíbil první vlastní dospěláckou písničku. Je to Dlouhej kouř od Chinaski z desky První signální.
Víte, že jsem si myslel, že to je družice?
Nevíte.
V úterý a strředu jsem po ránu jezdil na Kačerov a pak busem na IKEM. Už to tam umim a vim kudy jít.

Taky se během těch pár dnů stala ta zvláštní věc, co už se děje druhym rokem. Ve chvíli, kdy jsem měl na účtu poslední tři stovky a už tejden dumal, jestli je to teda opravdovej konec mý výtvarnický profesionální dráhy, najednou se stavil pán pro dva obrazy, kamarád si objednal další a od Františka Řezníčka přišly peníze z Červenýho koně. A taky z Paseky za Vřeteno. Ne mnoho. Ale nějak se to sešlo. A najednou mám na dva měsíce a na Vánoce. A časy, kdy jsem s nedůvěrou pohlížel k zamračené obloze, jsou jakoby dávno a týkají se nejspíš nějakého jiného Jakuba. Je to trénink klidu a sebedůvěry. Hledání rovnováhy, mezi obezřetností a uvolněním.
A jak říká má moudrá a krásná žena:
A to je náš život.

do pátku jsme s Maruškama v karanténě. místo prodlouženýho víkendu na horách. smůla.
za oknem bytu ubíhaj kratičký dny, vyrazili jsme na krátkou procházku a zejtra se chystáme na delší. myslím, že to pro mne vlastně zase až takovej problém není, pokud samosebou zůstanem zdraví. ale vidím na Máše, že už má toho výjimečnýho stavu na všech frontách, plný zuby/kecky. je unavená, bez nálady a místama bych řekl, že i občas lehce propadne trudnomyslnosti. rád bych ji nějak rozveselil, ale popravdě se to spíš míjí účinkem. ostatně jako každý rozveselování.
je fakt, že už to vážně trvá dlouho. a podle všeho bohužel ještě nějakej čas trvat bude.

od půlnoci na dnešek skutečně platí další nouzovej stav.
ve světě se objevila nová, velmi agresivní mutace Covidu, které se říká Omikron. včera hlásili, že se objevila v Evropě.
Miloš Zeman odjel z ÚVN do Lán, kde se ukázalo, že je nakažený koronavirem a tak ho zase odvezli zpátky do ÚVN.
je to celý blázinec.

nakonec jsem až dneska ráno dostal v olověné injekční stříkačce stopové množství radioaktivní látky. možná nebyla ta stříkačka úplně celá olověná, kdybyste mě někdo chtěl chytat za slovo, což se tu prakticky neděje, žejo, chodí sem samý slušně vychovaný lidi. ale každopádně byla kovová, olověně vypadala. konec diskuze.
pak jsem si čtvrt hodinky počkal a pak mne sympatickej mladej muž pozval do místnosti s „přístrojem“. Přístroj vypadal trochu jako ten na magnetickou rezonanci, když jsem si na něj lehal, zeptal se mě pán, odkud jsem. Že mu přijde, že mám německej přízvuk. No.
Pak mi vysvětlil, že mi spustí těsně nad obličej, jednu část zmíněnýho přístroje… a že pod ní budu bez hnutí ležet deset minut.
těsně nad můj obličej, jakože vážně třeba pět milimetrů nad nos, se mi přiblížila bedýnka s křížkem, na kterej jsem myslel, že budu koukat, ale tak blízko bych nedoostřil. překvapivě mi to bylo hodně nepříjemný. nebo to možná není tak překvapivý, ale nečekal jsem to. ležel jsem v roušce, těsně nad hlavou krabici, která, jak mne hned napadlo, kdyby na mě spadla, nejspíš by mi rozmáčkla hlavu, jako když s gustem šlápnete kanadou na bejbyrajčátko. jen nožičky by kopaly do lehátka. což by nevadilo, protože pode mnou byl jednorázovej igelitovej lajntuch, to by se vošplíchlo, jejej.
nepřidala mi ta představa.
využil jsem všechno, co jsem se naučil během meditace.
nic.
hehe.
teda, jakože: zklidnit dech, jakkoli se mi chce začít dejchat rychlejš. soustředit se na pomalej nádech. jak vzduch proudí do mejch plic, naplňuje plicní sklípky a tak dále. a pak výdech.

po deseti minutách přišel pán, kterýho jsem teda skrz ten meotar nad sebou jenom slyšel, jak řiká:
„a teď se to bude dvacet minut kolem vás pomalu otáčet a až to začne dělat takový zvláštně hlasitý zvuky, tak už to končí.“

meditoval jsem, přístroj se mi skutečně pomaličku otáčel kolem hlavy. jelikož jsem vstával v šest, chvilkama se mi do tý meditace problikl mikrosen. a byl jsem moc rád, že třeba nepotřebuju čurat. nebo tak.

jak jsem ovšem dospělej, časový jednotky jako dvacet minut, utečou většinou rychle. Nedělá mi problém se zasnít a nechat hlavu courat po lesích i na mnohem delší časový úseky. možná proto mi pán přihodil „neplánovanejch“ deset minut navíc.
a pak jsem byl najednou zase venku, na parkovišti před IKEMem, platim parkování a jedu tou Krčí, nebo jak se to tam jen, Praha už pomalu tuhne v dopravních zácpách. však je taky rozkopaný kde co.
moje stopově radioaktivní krev mi naštěstí umožňuje zůstat prakticky ledově klidnej a taky mě naviguje novejma cestama, který vyrostly na těch starejch, přestavovanejch.

teoreticky bych mohl bejt doma s holkama. Jen bych se teda s nima během dneška nesměl objímat a tisknout si je ke krku. A proto jsem, aby Maruška nevěděla a nebylo to pro ni zbytečný trápení, naproti přes chodbu u Jindřišky. Živim se junkfoodem a koukám na seriály. Dokoukal jsem vynikající čtvrtou sérii Farga. Jsou to prostě parádní seriály, i když tam vlastně vždycky všechno dopadne aspoň trochu blbě. Ale i dobře. No hrůza.
Odepsal jsem na pár mailů, k čemuž se jinak přes den moc nedostanu. Fakt se k počítači nijak nehrnu, můj macbook používá většinou Maruška na pohádky a já odbavuju všechno na telefonu. Zajímavý sledovat. A taková je to moudrá a šikovná a krásná a lesklá věc. A třeba na psaní postu, jako je tenhle, výrazně lepší. Pohodlnější.

Snadno se dá přidat i odkaz. Takže ještě na závěr můžu jednoduše připomenout, že zejtra a pozejtří hrajeme ve Vile Štvanice představení Les sebevrahů, který je skvělý a na který je ještě pár lístků. Velmi zvu. V hlavních rolích Anička Kameníková a Jan Hofman. A já.

Žádné lístky už nejspíš nejsou na náš koncert v Divadle pod Palmovkou. Koukám, že kecám, ve chvíli, kdy píšu tenhle post, takže v úterý ve 21:27, jsou ještě tři na balkóně. Měli jsme ještě příští rok hrát závěrečnej koncert na jednom velkým českým festivalu, ale sešlo z toho. Tak je Palmovka poslední, v tuhle chvíli domluvenej, koncert. Ještě bychom příští rok udělali rádi tedy alespoň vlastní rozlučku… jestli, kde a kdy, je ale zatím ve hvězdách.
Brzo ale napíšu o tom Filmu Naživo, fakt že jo. Než se to úplně ztratí. Záznam už je ale k dispozici. Za 250 Kč se na něj můžete podívat na stránkách Film Naživo. Doporučuju rovněž, všema deseti, fakt se to povedlo úplně zázračně. Ovšem jak jsem psal vejš, brzy víc, teď už čau.
čua.