hrál jsem včera na večírku, na padesátých narozeninách kamaráda fotografa Vojtěcha Vlka. v klubu Varšava. když jsem tam byl naposledy před pěti lety, pouštěl jsem svý oblíbený písničky v rámci projektu, ve kterém různí hudebníci, nebo herci, pouštěli svý oblíbený písničky a kterej se, jak včera shrnul provozní Honza, vůbec, ale ani trochu nechytnul. tehdy jsem byl ve Varšavě teda skoro sám, myslím, že možná Radek Antl přišel a pak ještě někdo, tuším, že jsem čerstvě nepil a Maruška byla na světě tak dlouho, asi jako Julie teď. skoro šest měsíců.
včera nebylo moc lidí jen kolem šesté, kdy jsem přišel s pedalboardem a kytarou. pak, kdykoli jsem se objevil v prostorách baru, bylo tam lidí víc a víc. řízečky zmizely šmahem. zbyly z nich jen pomačkaný čtvrtečky citronů, vypadaly tam jako nějaký kyselý hrobky dávno zaniklý civilizace rozesetý po mastnym papíře.
klub má ale k dispozici velikánskou šatnu a dokonce i celkem velkorysý prostory technickýho zázemí, kde seděl Mejla z Vypsaný Fixy, se kterým se známe dlouho a dlouho jsme se taky neviděli… a tak jsem měl se kam zašívat a s kym si tam povídat.
hrál jsem první, zvučil mne myslím že Jindra, kterej podle všeho pravidelně zvučívá i Vasilův Rubáš, kterej hrál po mně. včera ale zároveň taky, jak jsem vyrozuměl, zvučil celý den ve Fóru Karlín štáb Generála Petra Pavla, který se včera stal prezidentem.
fakt že jo.
vůbec jsem se na ten přenos nemohl koukat, zvedá se mi žaludek, kdykoli vidim Babiše, nebo někoho z tý jeho příšerný bandy…
ale nakonec mne nadšený výkřiky obou Marušek přivolaly od nahrávání hudby pro audioknihu a za chvilku už jsem bulel, když začínalo bejt jasný, jakým hodnotám se velká část lidí země, ve který žijeme, rozhodla dát svůj hlas.
jásali jsme doma všichni, hurá sláva.
nevadila mi rozjetá mluvčí budoucího prezidenta na tiskovce
nevadilo mi, že se najednou, proti svýmu přesvědčení, dojímám nad politikou, nad politikem…
nevadil mi ani nejroztomilejš cinklej Zdeněk Svěrák v přímym přenosu
a nevadilo mi ani příliš, že je tedy i zvukař, co se možná jmenuje Jindra a před pár lety zvučil s Dominikem Peckou Zvíře na Ostrým, už taky nejroztomilejš cinklej.
V jednu chvíli začala ale v odposlechu vazbit kytara a tak jsem o něj přišel, respektive, zůstal mi v něm jen hlas. A nedařilo se s tim v průběhu těch šesti písniček nic udělat. Což ale u takovýho hraní a v takovej slavnostní den vůbec nevadilo.
Nová vesmírná Redbirdí kytara mi sedla do ruky tentokrát výrazně pevnějš, už jsem si jistější, kde co najdu a kam sáhnout, alespoň rámcově, hehe, pro kterej tón.
Ach, tak mě to baví, to hraní. Už bych chtěl zase trochu víc hrát.
Ve čtvrtek v Kutný Hoře, kámo.
V knihovně. Těšim se.
A Jindra zvládl nakonec mne i Rubáš a když jsem před půlnocí odcházel, pořád stál na nohou. dokonce v družnym rozhovoru s ostatními hudebníky v backstagi. jen teda, čert ví proč, jenom v černých trenýrkách.
Je to hrdina.
před půlnocí jsem byl doma. navzdory obavám z rozjetosti a přemíry zážitků jsem usnul jako špalek. ráno jsem byl tuze vděčný, že už nepiju. ještě několikrát jsem si na to během neděle vzpomněl. stejně, jako na toho prezidenta.
kolem pátý jsme vyšli na procházku s Ondrou a Anežkou a Kesinkou. Malá Maruška z nich byla, jak se vídáme málo, celá rozpumprlíkovaná, až si to skoro nemohla užít. vydrželo jí to většinu večera a to už pak začínám bejt takovej grumpy.
neděle večer je pro mne pořád slabej spot.
teď už děvčata spěj.
hned jsem si šel něco malovat.
mám dva takový papírový obrázky rozdělaný, inspirovaný fotkama z dětství. zrovna jsem ve fázi, kdy jsem rámcově s brázkem spokojenej, ale na pár místech hrubě nespokojenej. což mi to celý kazí. v kombinaci s nepříliš tučným lednem se mi to pak má tendence překlápět do nálad, že je to dementní, že jak si můžu vůbec troufnout a tak. starý známý.
vždycky ty opravovaný místa musim napřed nechat zaschnout, abych do nich obsesivně nerejpal. a nepoškodil je tam, kde je chci opravit, jako se mi to nepovedlo vychytat s třídní fotkou, kdy jsem si takhle ve snaze vyčistit nějaký drobný smítko, seškrábl kus tváře holky, co se mi tenkrát tuze líbila. můj vlastní obličej by ostatně o obsesivním rejpání moh ledasco vyprávět. ale když se snaží psát na klávesnici, dělá strašný překlepy a ruce mu to vždycky všas smažou.
teď jsem ve fázi, kdy čekám, až to zaschne.
dodělal jsem a odeslal hudbu pro audioknihu. je to trochu výstřel do tmy, v nastaveným časovým limitu se mi nedařilo nic vymyslet v rámci pokynů režiséra… zkusil jsem teda trochu jinou cestu, než chtěl. však mi psal, že ať to kdyžtak udělám po svym, žejo. což se mi podařilo podstatně líp. tak se uvidí.
Ať na to koukám, jak na to koukám, máme se báječně a jsme požehnaný.
Učím se bejt vděčnej.
Moh bych si otevřít stánek na uzený koany.
