Jakub König

ráno se k nám přišla rozloučit naše výprava z Amsterdamu. Dostali jsme malé dárečky a sami předali ty své. Kromě knížek si vybrali i jeden z obrazů a tak od nás odcházeli řádně nabalení, jak to má být. mávali jsme na sebe na schodech, až byl čas zavřít dveře… a byli pryč.

krátce poté se zastavil Honza Škop, který se mnou před rokem natáčel video k písničce Za všechny. Vlastně myslim, že jsem ho sem nedávno postoval. Součástí dohody o odměně byl kromě tradičnějších položek i obraz podle vlastního výběru. A Honza, ktere jse většinu uplynulýho roku kromě videí staral o Iniciativu Hlavák, na výběr nespěchal a tak k tomu došlo až včera.
Předvybral si dopředu tři, takže pak byl s finálním výběrem dost rychle hotovej. A za chvilku už taky sestupoval po schodech s obrazem zabaleným v bublinkový folii.

třetí obraz toho dne pak figuroval jako dar pro laskavého obra Waldu, který včera večer slavil narozeniny v baru Za školou, kam napřed začal chodit, pak se tam starat o dramaturgii a dneska tam pracuje. Dlouho jsem nebyl na oslavě, kde se sedí u stolu a pije pivo a panáky a tipkuje se a jeden přes druhýho vypráví. Bez toho piva a panáků mi to tak moc nejde a taky jsem měl teď posledních pár let jiný, domáčtější programy, a tak jsem si to pěkně užil a nakonec i rozumně vyrazil dom.
Jsou situace, kdy mne jen tak rychle zaplaví vděk za to, že nepiju. ten návrat, po kterým si můžu ještě chvilku malovat a pak jít spát, mezi ně patřil. a pak jsem usínal a poslouchal oddechování těch tří děvčat, které jsou najednou ta nejdůležitější děvčata mého života. kdo by si to byl pomyslel?
a cejtil jsem se dokonale spokojenej. dokonale šťastnej a na svým místě.
obdarovanej.

a nejen touhle mocnou blízkostí. dostal jsem totiž i několik hmotných, tvrdých darů.
od Boukje jsem krásnou paletu akvarelových barviček, kaligrafické pero na speciální inkoust a skládací vodní štětec, který ve složeném stavu vypadá jako něco luxusního, co si zavedeš kam je třeba, abys dosáhl libých pocitů.

a hlavně večer přijeli z rozhovorů a cest utrmácení Red Birds a přivezli mi kytaru JET FLY, kterou rozpracovali, já ji pomaloval a oni dokončili. A která je jednou z velkých odměn za naši společnou práci na sérii signovaných nástrojů, které jsme společně připravili. A to je samosebou totální nářez. Schválně si to předříkávám a opakuju, abych si užil tu výjimečnost. Vyhlášená značka precizně ručně dělaných hudebních nástrojů vytvořila sérii s mým designem a přímo na míru mi za odměnu udělala vlastní nádhernou kytaru. Jako můžu se tvářit, že to je normálka, zívačka a tak dál. Ale já z toho fakt mám obří radost a říkám si, že je dobrý si tu radost zvědomit. A tak si ji zvědomuju.

Je totiž na světě tolik věcí, ze kterejch bychom mohli bejt nešťastný. Ale byla by obří škoda, kdybychom kvůli nim opomenuli všechny ty nádherný události, bytosti a dary, který tu jsou v tu samou chvíli pro nás připravený taky.

Je to moc hezkej pocit, cejtit se vděčnej.

hahaha, nadpis Stroj času jsem napsal v pondělí kolem poledne, ale než jsem stihl dospat zbytek, je čtvrtek večír. pocitově pátek.

V pondělí jsem byl na České správě sociálního zabezpečení na Olšance. bylo to tam, jak kdybych se strojem času přenes do roku 1988 dejme tomu. Dlouhatánská fronta, všichni v béžovym, nějaká bezbariérovost totálně na párku… Když jsem tak stál v úzký chodbičce a čekal až se na vzdáleným digitálním displeji objeví mý číslo, musel jsem intenzivně přemejšlet o tom, jak moc jsou úřady nepřátelský vůči lidem, který na ně choděj (a vlastně možná i na ty, co tam pracujou) a že stačí jenom maličko sociální fobie a z takový výpravy si zařídit nápravu nějaký drobný nesrovnalosti, se může stát nepřekonatelnej problém. A že vždycky se tomu bude nějakej manažer Juraj vole z Blavy, co to dává do Prahy pod dvě hodinky, protože je asertivní a speeduje, podivovat, jak může bejt někdo tak neschopnej a nechat se vlastní vinou ojebat na sociálu. Uvědomil jsem si, jak moc jsem vždycky závidel těmhle Jurajům jejich sebevědomí i nekompromisní orientaci v zákonitostech velkého a moderního světa.
jak dlouho mi trvalo přijít na to, že moje schopnosti a talenty spočívaj v něčem, co možná takovej Juraj ani neví, nebo nevěří, že je k něčemu dobrý. a že to je teda fér. ale když dorazim na takovejhle spot, kde je moje zvýšená citlivost a zjitřená fantazie platná, asi jako mrkvím zip, snadno se překutálim zase do pocitu, že zatimco ostatní jsou schopný se orientovat ve všech těch úředních pokynech, nařízeních a připomínkách, já opakovaně selhávám jako platný člen. Nu.
Nakonec jsem přišel na řadu, paní mne přesunula k jinýmu okýnku, tak jsem zase čekal, pak jsem přišel na řadu, ukázalo se, že chyba je nejspíš na mý straně. A šel jsem dom. Zvedl jsem to i paní, co mi už měsíc volá, aby mi dala lepší nabídku od Vodafonu. A protože, i když jsem byl skoro tři roky zaměstnancem velkého T, byla její nabídka o tolik lepší, že jsem se nechal přesvědčit. Když už vyhráli na jednom úřadě, aspoň jsem pro tu naši rodinu vymoh slevu na svůj vlastní telefon.
Haleluja.
Jak se řiká.

Boukje s rodinou se ubytovala kousíček od nás a tak jsme společně vyzvedli Marušku ze školky, šli se napřed projí a pak skončili i se Sjoerdem a Rynke u nás na čaji, kávě a povídání. Přesně na dny jsme před šesti lety byli na návštěvě v Amsterdamu a pokračovali pak dál, do Belgie, Francie, Španělska a Portugalska. Na Facebooku na nás ve vzpomínkách vyskakujou fotky, jak si rozbalujeme čokoládová písmena našich iniciál, jak nám chystají spaní i jak se všichni loučíme v den odjezdu.
Kolik se toho za těch šest let změnilo. Ani bych nedopočítal a to mi vlastně přijde, že to bylo nedávno.

No a před pěti lety jsme se chystali na pvní dva koncerty Zvířete jménem Podzim po vydání desky. 22. 11. na Flédě a 23. 11. v Paláci Akropolis. Přesně na pět let poté se na podiu tohohle mýho nejmilejšího klubu rozloučíme. Tehdy přišlo něco přes dvě stovky lidí. Teď je večerní koncert vyprodanej a ten od pěti se pomalu plní. Je to jako stroj času. A je to jako zázrak, vidět, co všechno rozkvejtá. Co všechno se rodí, takovejch krásnejch věcí. Co všechno dozrálo a je čas to sklidit. A co se teprve připravuje, líhne. Co se počíná.

Takový krásy

včera ráno jse s Maruškou vyrazili na návštěvu k Aid Kidovi. Chytli jsme i jeho půvabnou ženu Anežku, což bylo štěstí, protože je to Maruščina velká kámoška a bez ní by to nebylo ono. Ale taky se nám podařilo společně si trochu zajamovat, něco natočit do rozdělaných session Malých písní o kočkách a navíc jsme zjistili, že se všechny předpřipravené kostry písniček dají snadno přesunout z mého iPhonu do Ondrova počítače doslova bez ztráty květinky… což je velká pomoc.
Což je velikánskej posun a přináší to kýženou realizaci zase tak nějak blíž do naší reality… je to zajímavý v tenhle moment, i když mám už pár solidních základů, pořád je ta dětská deska spíš nějakej sen, plán, představa… a pak, od nějakýho momentu se ta představa začne proměňovat a hmatatelnět. A pak tu najednou je. Jiná, než ta v představách. Možná podobná. Možná úplně jiná.
Ale je.
Každej si na ni může sáhnout. Každej o ní může něco říct. Kdekdo předpokládá, že to je normálka, však jsem o tom mluvil leta… a teď jsem to prostě jen dotáhl. normálka.
ale v tenhle čas si občas zpětně vybavim, jak dokonale efemerně a neuchopitelně se mi to finále v minulosti jevilo.
Teď třeba.
občas mne pak úplně zaplaví radost, že se další kousek ničeho podařilo přetransformovat do něčeho.
kámen mudrců.
kámo.

po setmění jsme ještě vyrazili na lampionový průvod. Máša s Maruškou vyrobily nádherný lampiony z papíru a listů. nalepily je na balonky a nechaly zaschnout, společně pak balonky propíchli a voila.
„tatínku a proč tu nejsou žádný děti s lampionama,“ ptala se mě nejistě Maruška u Lajky… ale už na mostě, kde se obvykle věnujeme trainspottingu, už se kolem nás hrnuly skupinky a u planetária koncentrace rodičů a dětí najednou prudce vzrostly, Mářa na nás mávla, že se jde jen podívat na… a zmizela v davu…
hledal jsem ji dobrejch pět minut a obcházel přitom dav, abych jí případně odřízl cestu, kdyby chtěla mizet ve tmě… v samym centru davu byla tma, husto a vřeštění dětí a připomínalo to peklo. většina rodičů měla obranný mechanismy vyšponovaný na maximum, kromě těch pár, co to měli totálně na párku, do toho neustále se přemisťující drobotina s klacky lampionů, kočárky a navolno puštění psi. a do toho všeho děvčata, jasnými hlasy zpívající Holky modrooký a podobně…

nakonec se nám podařilo najít cestu paralelní s tou, po které průvod vyrazil. a teprve, když jsme se o kus vzdálili, ukázalo se, jak moc lidí nakonec dorazilo. průvod se táhl od planetária až k místu, kde stával containall a my ho se zatajenym dechem sledovali napřed z blízka a pak z povzdálí tmavé Stromovky. a nějak se nám podařilo přesvědčit Marušku, že není třeba dojít až na konec všema těma mrakama lidí, že bude lepší jít tou tmou, ve který naše lampiony vyniknou… a protože byla zima, vystoupali jsme a přes trainspotting bridge se vrátili zase zpátky dom.
Holky usnuly skoro okamžitě, jak zapadly do ložnice. A mně se ozvala Boukje, má kamarádka z Amsterdamu z dob dospívání. že zrovna dorazili do Prahy.

Pár dní tu budou, pak pokračují do Německa a zase zpátky. Boukje má za sebou teď dost dlouhé a vleklé zdravotní komplikace a tak si s manželem Sjoerdem a dcerou Rynke udělali dovolenou, jakmile se jí udělalo líp. a vyrazili. ještě večer jsem za nimi vyběhl do Pepperoncina na krátký setkání… a bylo to moc milý a vřelý setkání. A jak vidím, jak jsou Boukje a Sjoerd opravdu dospělí, dochází mi taky, že jsem vlastně taky dospělej. že už mám taky hromadu vrásek a vůbec, že jako ten ne ještě uplně přesně zorientovaný mladý muž si připadám jen vevnitř. z venku že jsem normálka dospělej, navrch tatínek.

dneska kolem jedné k nám dorazili na návštěvu a nakonec jsme se před jejich hotelem i s Maruškou loučili až kolem páté. a celou dobu jsme si tak na přeskáčku povídali, popíjeli čaj, jedli pizzu, prohlíželi obrazy, pořád něco. bylo to živý a veselý.

před šesti lety, přesně touhle dobou, jsme byli na návštěvě my u nich. byl to samej začátek cesty do Portugalska, která se nakonec vyvinula jinak, než jsme plánovali… a ze který jsme si, asi i díky tomu, přivezli jako poklad Marušku.

Při pohledu zpět se ukazujou takovýhle společný cykly. Před desti lety jsem byl v Oknech u PiRa přezouvat. Na Facebooku mi to aplikace připomněla společně s fotkama mýho táty, jak trochu naprdnutě a trochu spoko sedí v mý starý zimní bundě na kolečkovym křesle, všude kolem Okna, jemná mlha a takový to mlžný poprchávání. táta kouří a dělá opičky do objektivu. já jsem šťastnej, že jsem s nim a nešťastnej, že nevim, jak se k němu víc přiblížit, než ho občas vytáhnout na takovejhle vejlet, kde mi na každym rigolu naříká, jak ho otřesy bolej do prosezenejch hýždí. tak si spolu dáváme ty cigára a čekáme, než nám PiR přezuje auto. Tehdy ještě černýho Forda Focuse, kterýmu jsem občas řikal Vlkouš.
No. A zejtra tam jedu zase.

bezpečný cesty
tam i zpátky
všem

odepisuju mladé paní, která mi na Facebooku posílala fotku svého muže s kytarou, kterou jsem pro Red Bird Instruments pomaloval. Šlo o model Ffast back, zrovna ten, na který jsem hrál na Red bird Festivalu U sosny, kam jsem jel hlavně předat Honzovi rovněž pomalovanej cigar box, kterej pro něj vyrobila jeho spolupracovnice Lucie.
Každopádně jsem mladé paní poslal nějaké fotky, jak jsem postupně Ffastback pomalovával, ta z nich zase měla radost a psala mi, jakou měl muž radost a že si tu kytaru děsně hlídal a jakmile se objevila venku, hned ji pořídil. A že krásně hraje. Což jsem měl možnost u Sosny vyzkoušet. A je to pravda.

Včera jsme se dozvěděli, že jsme vyprodali Akropoli. ale protože se zároveň intenzivně řešil i druhej termín, ten samej den od pěti hodin, museli jsme s šířením radosti počkat do dneška. díky tomu, že koncert začne takhle brzo, můžou na něj vyrazit třeba rodiče s dětma, co nás maj rády, ale od osmi do desíti už je to pro ně moc. což mi přijde parádní. a vůbec mne to tuze těší, protože vyprodat Akropoli je prostě skvělá zpráva. a získat ještě další možnost pro všechny, který jsou tou skvělou zprávou zklamaný, jelikož by se nedostali, je vlastně další skvělá zpráva.

kdykoli, nebo v naprostý většině případů, Maruška přijde k Julii a promluví na ní svým speciálním, pro Julii určeným hlasem, Julie se usměje. Julie se vůbec směje hodně. Dneska večer, vlastně před chvilkou, jsem se na chvilku na jedno koleno naklonil nad velkou postel, kde na zádech ležela ta naše nejmenší. a nad ní se skláněla maminka Máša… která, jako by s druhým miminkem byla ještě víc maminka, jakkoli s prvním nikterak nebyla maminkou méně. a pak se přivrtěla i Maruška a řekla tím speciálním hlasem: Jůlinko, to jsem já, tvoje sestřička
A Julie se usmála…


štěstí bejt součástí takový radosti

taky jsem byl ale dneska po tuze dlouhý době u svýho barbera Majka. A ta věc, kterou se mnou během hodiny provede, mi nejen ubere asi deset let věku při pohledu z venku, ale i při pohledu zevnitř. je neuvěřitelný, že se z takovýho otahanýho zarostlýho a životem utrmácenýho medvěda stane díky břitvě a holícím strojkům takový sympatický, poněkud vrásčitý mladík, plný elánu a energie, který cítí odhodlání, postavit se všem nespravedlnostem a úkladům světa.

5. 11. dva dny a tři roky po mém tatínkovi Koubovi, zemřela na rakovinu vaječníků Mimi Parker, bubenice a hlavně zpěvačka kapely Low. Tahle báječná slowcoreová parta hraje už dlouho, ale já je pořádně objevil až s posledníma dvěma deskama Double negative a Hey What!, který se ale zase řadí k těm mejm úplně nejoblíbenějším a nejsilnějším hudebním zážitkům. Stejně jako úžasnej koncert Low před asi třema lety v Meet Factory. Sakra, ještě letos v září jsme se se Steffenem z Jazzclub Tonne v Drážďanech domlouvali, že když se mu podaří Low zlanařit do klubu, přijedu mu tam zadarmo zahrát jako předkapela, budu spát pod stolem a pít jen vodu, abych ušetřil náklady.
Low jsou, nebo byli, navíc trio. Majželskej pár, Alan a Mimi. A nějakej baskytarista, který, jak Alan vtipkoval, měněj tak často, až jim to neslouží ke cti. Za týhle konstelace to bohužel znamená, že celá kapela skončí a už nikdy nic nenatočí a tak dále.
Smutno mi z toho bylo. I je.

Jak jsme teď ale, po deváté večerní, dostal do náruče maličkou Jůlu a uspával ji, zatímco uondaná maminka zapadla na kutě s tou starší dcerunkou, došlo mi, jak obrovskou máme výhodu. Jaký máme štěstí, že teď, když venku začalo lejt, prší tam ta studená tma a neartikulovaně hulákaj fašounci Sparty, máme elektriku. Teplo a světlo. Protože jen pár set kilometrů od nás to vůbec neni standardní situace ani pro lidi, kteří, tak jako my, byli na tenhle „běžnej“ komfort perfketně zvyklí. Že tam teď v ještě větší zimě nesvítí světlo, neteče voda, nehřeje topení. A hulákání, který se nese zpoza oken, by nemuselo patřit rozjařenejm fotbalovejm divákům, jejichž mužstvo dneska nad jiným slavně vyhrálo.

Jsem rád za tyhle kukaně, který máme. Ze kterejch můžeme koukat, jak venku prší.
I když jen v tom krátkym čase, co usnou naši blízký a než únavou odpadneme my. Jsem velmi vděčnej za to, že můžu žít tam, kde jsem, s těmi, které jsem v tom širém světě našel. Že se můžu věnovat tomu, co miluju a co mne léčí. Že jsem si v tenhle unikátní moment vědomej jeho posvátnosti a zázračnosti. I když před chvilkou jsem byl celej žhavej brblat, jak to mám náročný.

Přijde mi, že se hodí tahle písnička…

Jsou dny a situace, kdy bych se tak nejraději zatáhl do nějaké útulné kukaně a koukal celý den, jak prší do zahrady. Napadá mne, že dokud člověk nemá děti, ani si pořádně neužije, že by si takovou věc klidně mohl dovolit. Až, když to z nějakého důvodu tak úplně snadné není, jednomu dojde, jak to může být léčivé, důležité a osvěžující.

je to šumák… šumivý čas, jako by vás ponořili do vysoké štíhlé sklenice a hodili tabletu pomerančového šumáku… osvěžující bublinky proudí kolem celého těla, odbublávají šupinky staré suché kůže, vypadané vlasy a drobné nečistoty.

včera ráno jsem s Maruškou napřed běžel k paní doktorce. den předem jsem dostal ve školce klasickej kartáč, že má Maruška kašel a že s kašlem se do školky nechodí. Když jsem se snažil vysvětlit, že nám paní doktorka řeklam že jde o tzv „školkovej kašel“, se kterým Mářu vždycky 14 dní máme doma a jakmile se doléčí a vyrazí do školky, do tří dnů má kašel novej… ale dostal jsem se jen ke školkovýmu kašli, což si vysloužilo další kartáč, že kašel se kterým se do školky chodí neexistuje… no, než jsem se pořádně stihl rozkoukat, už byla paní vychovatelka pryč a já se cejtil zase jako malej Jakub, co dostal vyhubováno za něco, co neproved. a to bych si tipnul, že bude paní vychovatelka tak přibližně v mym věku. nu. neva. některý věci zkrátka fungujou pořád.

Maruška má zůstatz týden doma, jinak je všechno skutečně v pořádku. z čehož mám radost. a i tu dlouho připravovanou a přesunovanou schůzku s Aid Kidem a Petrem Ostrouchovem jsem stihl jen asi s patnáctiminutovým zpožděním.
Bez problémů jsme debatami o možné budoucí spolupráci vyplnili celé dvě hodiny, které jsme měli k dispozici a já se pak s nadšením na Míráku posadil do tramvaje 22, která mne měla za 32 minut dovézt ke Kaštanu, kde jsem si den před tím nechal věci a měl ještě nějaké natáčení… jenže ouha. na Karláku už jsou informace jiný a tak nakonec spíš souhrou štěstí, než rozumu, doběhnu na Lazarskou a odtamtud jede jiná 22, která už mne ke Kaštanu doveze. S dalším patnáctiminutovým zpožděním… které jsem během nějakého natáčení a stěhování cajků docela srazil, abych pak dvacet minut čekal na vůz taxislužby a s ním pak jel hodinu do klubu Za školou. Byla to peprná hodina plná popojíždění, v jednu chvíli nás od nehody a čekání na policajty uprostřed křižovatky nad Prašnym mostem zachránila jen pneumatika vytočeného kola, o které se paní, co do nás nacouvala, zarazila, aniž by poškodila vůz. Docela jsme se s panem taxikářem skamarádili za tu hodinku. a když jsme pak asi deset minut stáli bez hnutí na kruháči Kulaťáku, vypnul taxametr.

Za školou jsem vystoupil trochu zmačkanej, došlo mi, že domů už se pro kontaktní čočky a náhradní kytaru nepodívám. a že se s tim nedá nic dělat. pozvolna jsem se ze zmačkanosti zase rozložil, trochu zataženej chladem a venkovním deštěm a promoklejma botama se postupně osměloval… a pak hrál Walda a pak jsem hrál já.
Pódium bylo extrémně sporý, dvě bílý světla, dřevěná podlážka a pár židlí. a i na tomhle půdorysu, i s těmahle jednoduchejma rekvizitama, se dá hrát. každej z nás k tomu s Waldou přistupujeme trochu jinak. a zároveň oba tak plynuje přecházíme, improvizujeme, plyneme. A hudba propojuje. Dotýká se. Zesiluje a násobí.
Bylo to radostný a povzbuzující. Stejně jako vernisáž, krátký hraní a cesta dodávkou s kamarádem Honzou den předem. rozhodně malý kroky pro lidstvo. ale kolik se do toho jednoho maličkatýho kroku lidskýho pokolení vejde radosti.
stovky kilo dvacet, jak řiká Maru podle Včelách medvídků

je to šumák
bublinky všude

Do Opavy je to z Prahy kus. vyrážim v půl jedenáctý, ale už ve dvě dávám vědět ze záćy Red Birdům, že do Brna mi to ještě chvilku potrvá… potkáme se na rychlou kávu a předání pomalovaný kytary. a jedu zase dál. přesto parkuju před Holosem až v půl šestý večer. pàrkrát za cestu mne napadne, jakej to má smysl, odjíždět takhle daleko od svejch milejch. kvůli hodině a půl, dvou hodinám, který nakonec moje performování nebo povídání většinou zabere.

myslim na to před půlnocí, když v krásnym apartmánu nad hlavním dejchacím sálem usínám. a i když se mi stejská po všech třech děvčatech, vim, že to smysl má. protože to byly parádní dvě hodiny, kdy probíhala intenzivnî výměna obrazů, emocí a informací mezi moderujícím Milanem Hrabánkem, mnou a těma lidma, co dorazili. opět jsme si povídali o dejchání, o tom, co mi přineslo do života. tentokrát většina zúčastněných alespoň trochu věděla, o čem mluvíme. a tak to bylo velmi intenzivní a hluboký. a i po oficiálním konci jsme seděli a povídali. dlouho.

ráno jsem vstal v šest a jel. východ slunce se musel stát, když jsem projížděl jedním z mnoha míst s hustou mlhou. propojka mezi telefon a auto audio nefungovala a tak jsem poslouchal a přepínal radia. a kromě Proglasu a Radia 1 jsem teda přepínal furt. takže jestli je to noční můra nějakejch dramaturgů, že jim bude posluchač otráveně přepínat na jinou stanici, tak bych chtěl říct, že je teda oprávněná. ta můra. je to fakt zlo. indiferentní pop osmdesátejch let, O5 a Radeček a indiferentní pop devadesátejch let. fujky hnujky.

Domů jsem dojel v 10:10, třiadvacet hodin po startu. Skoro 800 kilometrů. cesta za sluncem a zpátky.

tak akorát jsem se stihl osprchovat. a vyrazit pro tu naši květinku do školky. po pár dnech se spolužáky zase kašle, jako posledních 14 dní. takže teď už druhou noc zase spíme v obýváku, ať kašlem nebudí Julii a Mášu. je to teda trochu otrava a hlavně mi je líto, když ji slyším zase buchcat. Ale hlavně, že jsem zase zpátky doma.

dneska měla naše republika narozky. tak asi všechno nej.

Máša upekla už několikátej den po sobě vynikající štrůdl z přepravky jablek, co jsme dostali od kamarádů. teď jsem našel vedle dvou celejch i jeden takovej kousek, pětinu, možná čtvrtinu… něco mezi pětinou a čtvrtinou zkrátka
Sežral jsem ji.
Mám Mášin štrůdl dost rád, je to jeden z highlightů podzimu.

dnešní přednáška jako native speaker pro CET, na kterou mne pozvala Pavla Jonnsonová, byla moc hezká. nakonec jsem se i docela rozmluvil. bohužel až teda skoro nakonec. tak v poslední pětině. m´Luvil jsem, tak jako s Petrem Václavkem a jako zejtra večer v Holosu v Opavě, zejména o holotropním dejchání a o umění. V angličtině to bylo místama tvrdý, ale nebál jsem se a šel dál.

a došel jsem až sem, k tomu štrůdlu

Podle mýho osobního názoru je Marek Ztracený příšerný. Dlužno říct, že mne kdysi jeho klíčový song Ztrácíš přišel super a nadějnej… ale pak to šlo rychle dolů. Že někdo takovej vyprodává haly by se snadno mohlo stát zdrojem velký deziluze ze současný scény, společnosti a doby obecně. To by se ale dalo vlastně skoro z čehokoli.
Z politiků, kteří ani tváří v tvář homofobní vraždě v Bratislavě, nedokážou nebo nehodlají změnit svůj homofobní narativ. Z Putinovy nesmyslný, hloupý a strašlivý války. Z protipotratový politiky spojenejch států. Z osmi let, který dostali polští manželé za to, že pracovali s ayahuascou. Jako bychom se chytli za ruce a otočili se na tý nadějeplný cestě řiťmi ke světlu a za zpěvu povzbudivých písní kráčeli zpátky do dobr sraček a neporozumění. A přitom, jako bychom měli už už za příštím rohem zahlídnout krásu stvoření.

I o tom jsme se dneska bavili s Petrem Krušinou Václavkem, ze kterého se, zcela nepravděpodobně, ve Fryštáku vyklubal bratr „toho!“ Vladimíra Václavka z kapely Dunaj. Petr mne pozval do svýho podcastu Spiritual Talk. A tak jsem dneska krátce po desátý obcházel budou Expa, před kterým jsme dostali dva Anděly a kam jsem docházel z T-Mobilu na schůzky s Havasem. Dnes tam sídlí Creative dock, pro kterej jsem kdysi taky asi dva měsíce pracoval. Petr je jeden z jeho šéfů, pokud jsem to dobře pochopil. Možná takovej ten úplně hlavní.
Povídání si v akustický místnosti na nahrávání reklam, bylo vlastně docela svižný. Na každou otázku jsem se rozpovídal, nakonec Petr stihl položit tak tři, čtyři. Zároveň bych si troufl říct, že jsme toho probrali docela dost. Za třičtvrtě hodinky už jsem zase mířil k domovu. A teď večer už je to na síti. I to je ta moderní doba.

Pro auto Jeřabinu jsem jel až včera. Nakonec to vyšlo na 21 000, kromě čelního skla, který by stálo navíc cca sedm, ale snad se o něj tedy postará pojišťovna. I když teda pán, jak do telefonu, tak podle autoopravářů, byl pěkně nerudnej a vypruzenej a vyfocení skla mu teda rozhodně trvalo výrazně dýl, než dva pracovní dny.
Opravili nám tedy převodovku, rameno a ještě oleje vyměnili…
do Vinoře jsem jel hodinku a půl, zpátky hezky lehkým autem s lehkou peněženkou za třicet minut, tak akorát to pokrylo dvě hodinky, co nám babička hlídala Jůlu… a takhle to s tím časem na práci vychází poslední tejdny pravidelně. Vždycky do toho něco skočí. A večer už většinou tak drhnu kýlem o dno, že už nic skutečnýho neudělám. Jsem z toho unavenej a napjatej.

Včera ale taky byla Maruška poprvý v bazénu na plavání, který párkrát prošvihla kvůli nemocím posledních tejdnů. Ze všech pravidel, který taková návštěva obnáší, jsem byl napřed dost vystresovanej, ale nakonec to všechno docela šlo. I ten mumraj v šatnách, i ten obří hluk a zmatek „na bazénu“. Paní učitelka si Mářu hned vzala do parády, společně s několika dalšíma maličkejma dětma je proháněla sem a tam, ani si nestihly uvědomit, že se naučily potopit hlavu pod vodu, vydechnou do ní vzduch, nebo splývat na zádech… bylo to legrační, plný vzrušení a emocí. A Marušku to, i s občasnejma krátkejma vyděšeníma z velkejch úkolů, moc bavilo.

Večer jsme byli tak uondaní, že Mářa usnula hned… a já odpadl do postele ještě před desátou. I díky tomu se mi před sedmou, kdy připravuju Maru do školky, vstávalo podstatně líp.

Dneska uvidím. Zatím se mi povedlo udělat jen pár bílejch teček na kytaru, na který pravuju pro sebe a Red Bird Instruments. Holky vedle čtou pohádku o Pejskovi a kočičce, Jůla do toho brouká, z koupelnový skříňky se uvoňuje nekvalitní magneticko lepící páska a drobná kovový předměty nečekaně vypadávají na podlahu.

Zítra jedeme za babičkou do České Lípy ukázat ten náš nejmladší poklad.
Jsou to živé a po okraj naplněné dny.