Převčírem ráno jsem cestou z Vinoře napsal na Facebook tenhle status:
Sólistovi, či dvojici, která se rozhodla otestovat, nejspíš svým požehnaným zadkem, pevnost čelního skla našeho rodinného vozu, bych chtěl poděkovat za neplánovaný výlet k panu opraváři, osvěžení vztahů s naší pojišťovnou a možnost, vrátit se z těch svých nadoblačných výšin, kde se celé dny stejnak pohybuju, zpátky na zem. Strávit celé 4 a půl hodiny, které je naše dcerka ve školce, malováním, by bylo tradiční monotematické mlácení prázdný slámy. Takhle se podívám do světa i mezi dělný lid. Pojezdím autobusem s nerudným řidičem. Profrčím metrem. I se trochu projdu.
Sklo teda při testu nevydrželo, ale to jste asi zjistili hned.
Pokud šlo při testu zároveň o kopulační akt, nechť vám to Pán vrátí na dětech.
Odpoledne mi volal pan Čáp, že auto byli kluci projet, a že to vypadá, že kromě okna a oleje, že budou možná muset měnit ještě převodovku, ale to by bylo dražší. A taky ž jo, navečer mi skutečně potvrzuje, že to bude asi sedmnáct. A že to bude do zejtřka, teda jako do včerejška. Ale že se mu neozval pán z Generalli pojišťovny, kvůli vyfocení skla, aby ho mohl nechat vyměnit.
Pán z pojišťovny se ozval až včera odpoledne. Vyžádal si pečlivě všechny údaje i kusaje, které jsem byl den a půl před tím nadiktoval jeho kolegovi při sjednávání zahájení pojistné události i kolegyni následujícího rána. a prý se k vyfocení dostane až zítra. tedy dnes. snad dopoledne. tedy v době, kdy jsme už měli být na cestě k babičkám do České Lípy. na mou odvážnou otázku, zda neměla být pojistná událost vyřešena do dvou pracovních dní, odpověděl, že on ji dostal k řešení až dnes. tedy včera. zhruba předpřipravený plány se zase kompletně sesypaly, maminka teď v Lípě čeká s husou, nebo kachnou, nebo co se to rozhodla připravit. a já čekám doma, až se mi milostivě ozve pán, kterej má nějaký mý plány, časovej rozvrh, pracovní povinnosti i fyzickou a mentální kapacitu, totálně na párku.
Marek Ztracený vyprodal ne jednu, ne dvě, ale hned tři haly v Edenu.
Slunce svítí v Dresden Ale jenom přes den Stejně jako v Jičíně, Pičíně i Děčíně
recitovali kdysi Kalif a František Řezníček jednu ze svých trefných básní. a měli pravdu. v tý době, kdy s ní přišli, se ještě do Drážďan jezdilo přes pár vesnic různejma zákrutama a silničkama a bylo to celý takový nedůstojný. Teď už se člověk veze až pod mraky, hluboko pod ním Porta Bohemica, než se rozkoukáš, už jseš skoro tam a pak už zase popojíždíš po městě s trubkama, co vedou horkou vodu, či co, tim moderně prastarým městem. a pak Tonne, nemůžeme se s Lindou shodnout, kolikrát že jsme tu vlastnš hráli. Dvakrát se Zvířetem, říkám, ale sám si nejsem jistej. A i když mám pravdu, vypadá to, jako že mnohem víckrát už jsme sešli do toho fajnovýho podzemí, klubu v historickým sklepení, kde visí v místnosti s barem jeden z mejch prvních velikánskejch obrazů, fantasticky nainstalovanej a nasvětlenej. Do klubu, kde se kouří. Kam choděj lidi po padesátce v oblecích, nechat se ofouknout trochu tou moderní hlasitou hudbou, omrknout, co maj dneska ty mladý místo jazzu, kterej byl rebelie, jeje, to už bude panečku sto let, jen to fikne.
servis i přirozená laskavost, se kterou k nám Steffen a celej jeho tým přistupuje, je v přímym kontrastu s tou poslední Malostranskou besedou. což mi dochází, až když to v pátek vysvětluju na procházce Andrejce s Ondrou a Myhsce s Kubou a vlastně i Máše v tu chvíli… že v tý studený šatně v MB, kde v prosklený redbull lednici ležela jen nějaká taška se zapomenutou svačinou a pul lahve vody, kde se vždycky všichni kromě PeKla a muzikantů ztratili, když bylo třeba nosit a objevili se až když se skončilo, kde nějak nikdo neřešil, jestli něco nepotřebujeme, než si vzpomněl Dan a Aid Kid, že bychom tam normálně měli podle podepsaný smlouvy mít občerstvení a vody na pódiu a tak dále… že v tý studený šatně jeden snadno získá dojem, že to, co dělá, vlastně skutečně nikoho nezajímá. Že je to koneckonců jeho ZI (zkurvená iniciativa), kterou si vybral a že by se teda neměl divit, když se k němu ostatní chovají, jako že co si zavařil, to ať si taky sní. Že po takovym hraní jeden snadno propadne splínu, pocitům méněcennosti nebo zbytečnosti. Zatimco o pár desítek kilometrů vedle, v cizí zemi, je všechno naopak. Nejenom, že je v backstage teplý jídlo a neustále se nás, nebo zvukaře Dana, nebo Blanky, ptá někdo, jestli něco nepotřebujeme, nechceme… nejen, že je šatna vytopená, uklizená a nachystaná, že máme krásnej hotel se snídaní a že když po nádherně nazvučeným koncertě odcházíme, mává nám osazenstvo klubu jako blízkejm přátelům. který se z nás, minimálně se Steffenem, i přes jazykovou bariéru, stali… ale třeba v propagačních materiálech se o nás píše tak, že když mi to Máša doma překládala, měl jsem dojem, že píšou o někom skvělým, supertalentovaným, respektovaným. O někom, u koho bych si při pohledu z venku řek: „Oukej, hochu, tys to teda dokázal… „
Přitom ta samá kapela, ty samý náklady, ty samý projekce, zvuk.
Bylo to, jako se nadechnout. Z hluboka nadechnout. Zase na chvilku bejt v tom aktivním modu na správným místě. Na tom jednom správným místě, na kterým dokážeme pomocí všech těch svejch magickejch nástrojů, vyvolat a po hodinu a půl udržovat malej zázrak. Mezinárodní, nezávislej na jazyku, kterým mluvíme. Zázrak, možná je to bytost nakonec, ten koncert samotnej… která se dotýká vzácnejch věcá ukrytejch hluboko v srdcích hudebníků a posluchačů. A na krátkej čas se ty srdce a ty vzácný přijímače propojej. A já pak musim dávat pozor, abych se moc nezakoukal do tý krásy, jak Linda s Danem kejvou hlavama do rytmu Sestry, abych se neztratil a nevypadl z toho a nemusel se zase chytat, jak traveller naskakující na rozjetej cirkusovej vlak… krásný to bylo silný, podpůrný, zdrojový
Po cestě zpátky Tom pouštěl novou desku Richarda Müllera. Je skvělá. Ostatně jako tak nějak všechny desky, co teď kolem vycházej. Jedna super deska za druhou. Mym tempem to budu poslouchat ještě v šedesáti. Což, hehe, neni až tak zadlouho. 16 let, kámo. Sweet ribs. Sweet sixteen. You know, what I mean…
Na poslední den jsme dneska s Maruškou vyrazili na Signál. Moc se nám líbil Kintera naproti Kunsthalle. A pak teda monstrprojekce na Aid Kidův track na svatou Ludmilu. světelné střevo v Bezručových sadech a mraky lidí všude, to už nás moc nechytlo a tak jsme se vypravili zpátky. venku voní podzim. kdo ještě nemá lístky do Akropole, měl by se po nich podívat. zejtra jdeme s Maruškou zase do školky. tak jsem zvědavej. první půlka října se pomalu překlápí na tu druhou…
Maruška nakonec v noci kašlala tolik, že jsem se jí pokoušel různejma způsobama pomoct, posadit, dát napít, otevřít či zavřít okno, jedny kapky, pak druhý… mé chytré hodinky mi ráno koštovaly 4 hodiny a 46 minut spánku.
i jsem podle toho dneska vypadal a cítil se. místy. ale měl jsem štěstí. “Něco na mne leze” už snad zase odlézá pryč a i když dnes byl den, kdy měla několik úkolů a pochůzek Máša a já zůstával doma s dcerkami, obě se nečekaně precizně vystřídaly ve spánku. Maruška dospávala zanedbanou noc. A tak jsem mohl kolébat Jůlu. a když usnula ta, vzbudila se Maruška tak akorát na čaj a popovídání. a pak ještě jednou.
Máša mezi tím měla rozhovor v Českým rozhlase, těšim se, až si ho budu moct poslechnout. moc jí to slušelo, když se vrátila s mediálním pelem na řasách. postupně jsme ty naše princezny zaopatřili… a teď zase všichi spí. všechny spí. a já jdu taky spát. ať nežeru.
Marka vedle mne chrupe. výrazně míň kašle u otevřenýho okna, teplotu už nemá, pořád ji ale máme doma. jednu svoji ručku má položenou na hřbetě mý levačky a jak píšu, jemně s ní pohybuju.
včera po pořádné dopolední procházce s Julií mne sklátila neuvěřitelná únava a většinu odpoledne jsem proklimbal na gauči v obýváku, právě vedle Marušky. po sedmý hodině jsem se zvedl a vyrazil do O2 areny na Sigur Rós.
nebyl jsem teda, krz únavu a celkovou rozskřípanost v příliš dobrý formě na téměř tříhodinovej koncert na stání. ale s občasnym posedávání u hrazení a v tom velkoryse pojatým a přehledným prostoru, nakonec zvítězila hudba nad únavou a rozskřípaností. trička s andělem neměli. během poslední písničky jsem vyklouzl akorát na tramvaj a hodinu po tom, co mi buráceli při odchodu do uší, už jsem ležel, vedle Marušky.
i celý dopoledne mi bylo všelijak. on si asi ten záběr konce září, ze kterýho jsem bez nějaký rekonvalescence vrhnul rovnou do úkolů a výzev října, vybírá svou daň a má oslabená imunita bojuje s rýmou a kašlem naší Marjány… až odpoledne, potom, co jsem prospal skoro celej dopolední čas, se mi udělalo výrazně líp. došel jsem nakoupit a pak byl doma s děvčaty, abych opět kolem sedmý vyrazil za kulturu na Novou scénu, na derniéru divadleního představenî Kosmos, na který mne pozvala Jindřiška. a bylo to krásný a chytře vymYšlený, skvěle zahraný představení. v sedadle se dvě hodiny dvacet daly zvládnout, ani jsem si nevšiml. a pak jsem zase po poslední děkovačce vyklouzl a jel domů. v obýváku jsem vystřídal Mášu, která, stejně jako včera, slíbila Marušce, že ji tam nenechá spát samotnou, než dorazim. a teď jsem tu.
už ze mne sundala tu svoji pacičku. a teď z lehounka oddechuje ve tmě po mý levici. Hlavně, ať je brzo zdravá. ta naše pusinka se lví hřívou a tygříma očima.
ať jsme všichni zdraví a v bezpečí, spolu v lásce a radosti
A všechna tři děvčata nejspíš spí. Maruška, která oddychuje vedle mne, usnula během tří minut, co jsem si v koupelně vyndaval čočky, dobře, možná se chvilku rejpal v obličeji, ale víc než tři minuty to vážně nebyly. však je taky unavená. včera v noci už mi přišlo, že docela hycuje, ráno měla červený horečnatý tváře a teplotu, kterou nám bezdotykovej teploměr šacoval někde mezi 37 na čele a 39 na těch červenejch tvářích… a druhej, elektronickej, se ustálil na 37,5. Přes den to klesalo, ale náladu měla všelijakou a hodně to zachraňovala Jindřiška, která je pořád dostatečně vzácná, aby dokázala zafungovat jako vzpruha.
i maminka Máša byla celej den po dopolední výpravě na trh a návštěvě maminky s Michalem unavená a unavenější. a Julii trochu nejspíš pobolívalo bříško a tak byla taky napjatá a k večeru uplakaná.
já se na chvilku vypravil večer na svatební oslavu Ondry Mataje a jeho ženy Alfie. už po cestě jsem si ale uvědomoval, že vyrážet takhle od svejch milejch bytostí za zábavou vůbec neni taková zábava, jak bych si byl býval předem představoval. a jedna moje půlka moudře připomínala, že když na chvilku vypadnu, trochu se to doma taky uvolní, naberu nový síly a tak dále a tak dále… ale druhá půle by se nejradši otočila a vrátila domů… kde by zase možná nevěděli, co teda nakonec se mnou.
zejtra jdu na Sigur Rós. a pozejtří do divadla na novou scénu. a tim pak zas šňůra mejch večerů mimo domov na chvilku skončí.
Je to zajímavý. ten neodbytnej pocit nepatřičnosti, jakoby z košíku se š´Patnym svědomím. tak důvěrně ho znám. myslel jsem si dlouho, že je způsobenej požadavkama, který na mne maj ostatní. ale posledních pár let víc a víc vidim, že si to dělám sám. že i v situacích, kdy bych nemusel, vytáhnu z garáže častym používáním naleštěnej bourák pocitů zbytnělý zodpovědnosti za všechno a všechny. je v tom samosebou i nějakej kus pýchy, připadat si tak nepostradatelně a zodpovědně. možná potřeba uznání svý vlastní dostatečnosti. schopnosti obstát. postarat se o někoho. svý vlastní důležitosti. smyslu.
na večírku jsem se zdržel sotva hodinku a půl a už jsem zase vytančil ven, na ulici, na Hradčanskou a tramvají domů. kde Máša s unaveným úsměvem kolíbá sytou a klímající Jůlu a Jindřiška čte Marušce. jak odemnku dveře, ozve se Maruščino: ”táto!”
a já jsem úplně přesně správně. teď a tady, tam, kde mám bejt.
Nebo třeba 11:30. ale je už 1:04. sobota brzy ráno. letí to. v tyhle chvíle neni těžký si představit, jak je všechno v pohybu, v neustálým tanci, atomy vibrujou hymnou vesmíru, naše planeta se řítí v divokejch piruetách nedozírnou tmou.
marušce se vrátil a znovu rozjel kašel, tak jsme teď byli pár dní trochu v diktátu těch dvou maličkejch holčiček. když se nedá jít ani ven, pěkně to Máře pokazilo náladu. přišla o sraz s nejlepší kámoškou a sportovní víkend s pražskou babičkou. Teď má nějaký sny divoký, samou láskou bych něco tuze rád udělal, aby jí kašel a rýma hned přešly. ale můžu jí jen podestýlat pod hlavu, nabízet pití, který netrpělivě odmítá, pootevřít a pak zase zavřít okno. tatínek.
vedle, aby se holky nebudily navzájem, spí s tou druhou pusinkou Máša. občas je odtamtud slyšet spokojené dumlání, občas zazní nespokojené vyžadování pokračování dalšího dumlání, všechno v miminčtině.
není těžký si v takovou chvíli uvědomit, jak moc jsme všichni propojení navzájem. my 4, jako rodina. 5, i Placka, dodávala by Maruška, kdyby byla vzhůru. Ale i všichni na tý planetě, řítící se kosmem. že jsme všichni propojení mnohem hustší sítí vláken vztahů a souvislostí, než bychom si dokázali představit. a že možná je tahle síť tím, co nakonec pevně objímá ten studenej vesmír. jako síťovka meloun, kupříkladu.
Zahrada u sosny – Kittchen solo rád bych začal v Brně, na zahradě U sosny, kde jsem hrál na Red Bird Festu. Bylo to hraní zajímavý hned z několika důvodů. Jednak jsem s sebou bral Marušku. což už se sice párkrát stalo, ale vždcky se mnou byl někdo, kdo se o ni mohl, nebo měl, v průběhu hraní starat. tentokrát jsme doma nechali maminku a Jůlu a jeli prostě ve dvou. Taky jsem se na ten festival tak trochu vetřel na poslední chvíli. Hlavně proto, že Lucie z Red Bird Instruments připravila pro svýho šéfa Honzu jako dárek a překvapení vlastnoručně vyrobenej cigarbox, kterej jsem natajňačku pomaloval. a já ho měl spolu s ní předat. A kdybych tam přijel jen tak, bylo by to divný… i když jsem teda zároveň na místě předával hned tři obrazy a obrázky. Pak taky mělo pršet a docela pršelo a nepřišlo až tolik lidí, ale atmosféra byla tak hezká, že to vůbec nevadilo. Hlavně teda mně, ani Marušce, která se tam potkala s rodinou Kyasových, se kterými se spřátelila v Kaštanu… já hrál za mírného mžení, ovšem na kytaru FFastback, kterou jsem taky pomaloval a kterou Lucie s Janem dodělali. A to vám byla taková nádhera? Ta kytara tak hezky hrála. A mně se hrálo navíc tak dobře, že se odvázal, jsem praskl strunu a dostal na hraní zase úplně jinou Redbirdku, lehoučkou Gemini… a i ta hrála přenádherně. Domů jsme pak jeli deštěm a stmívající se D1 a bylo to moc hezký.
Šemanovice – Kittchen Nostalgickou myší začala v sobotu naše supersonická šňůra. Hráli jsme tu ve třech, s Aid Kidem a Štěpánem. Blanka přijela se svým přítelem Petrem, zase jsem tu byl s Marušklu, kterou jsem den na to vezl do Lípy. Ani tady nepřišly úplný mraky, ale to vlastně v Šemanovicích zatím nikdy. Ovšem koncert to byl zase moc hezkej. Ostatně, jako v Šemanovicích vždycky. Takovej rodinnej, otevřenej, cituplnej. Moc hezky se mi hrálo, během koncertu za náma občas přišla Maruška, na konci jsme spolu zazpívali Čáry Máry Ententýky, poletíme do Afriky…
Račí údolí – Zvíře jménem Podzim Pětadvacátého jsem stihl odvézt Marušku do Líy a odpoledne zkoušku s Jirkou Vaňkem na koncert za tři dny, kterej ale vypadal za tuze dlouho. Jelikož 26. už jsme s Lindou vyráželi do Račího Údolí, připravovat výstavu a koncert na 27. Těžko se to shrnuje. Když jsme dorazili, na místě byl akorát Regál, Zdeněk, kterej se sám snažil umístit třetí podlážku na široké schodiště Tančírny. A moc mu to nešlo. Taky tam byla slečna z kavárny. ale jak jsme přijeli, sebrala se a odfrčela. Celej první den byla soustavná a intenzivní práce na věšení obrazů a instalaci základů výstavy, stejně jako večerní montáž stojanu a projektoru, co jsme měli pučenej z Lančmítu. Bylo to trochu strašidelný. Druhej den ráno trochu pršelo, pak se al udělalo hezky a celej den bylo bezva. dva pánové s technikou společně se Zdenkem během pár hodin proměnili Tančírnu v několikaúrovňový podium… pak se rychle začalo stmívat, nazvučili jsme, začali přicházet lidi, nečekaně na čas proběhla vernisáž a deset minut po sedmý začal koncert. Hráli jsme na ochozu pro skoro tři stovky lidí dole. Pro tři stovky, který se vypravily z Děčína, Tábora, Liberce a odevšad z celý republiky. A bylo to přenádherný hraní. Jedno z těch hraní za odměnu, který na poslední chvíli klapnou, i když to celou dobu hrozí neúspěchem. Totální euforie, která se zhmotnila ve chvíli, kdy jsem se zeptal lidí: „Jste rádi, že jste tady?“ a ozval se takovej křik a jásot a nadšení, že jsem to snad ještě nezažil. Těžko se to vytržení popisuje, zkusim to asi ještě někdy jindy. jinde.
Asi hodinu po koncertě jsem navíc prodal tři velikánský a jeden trochu menší obrazy z výstavy. Jedna čtvrtina všech, jedna třetina těch vystavenejch v hlavním sále Tančírny, je prodaná. Naprosto neuvěřitelnej zážitek.
Doteď jsem z toho celej rozvibrovanej.
Akropole – Sebedrás Jenže čas se neptá. A tak jsme rádno vyrazili tak rychle, že jsme se museli vracet s klíčema. Ale nakonec jsme stejnak, jako první osádka, dorazili do Prahy. A za pár hodin, poté, co jsem se pomazlil s Julinkou a Mášou, už jsem zase pílil do Akropole, kde už zvučil Sebedrás. A i Jirkův koncert se povedl. Já se jen vezl na tý vlně rytmu, vlastně jsem od večera ještě úplně nepřestal tancovat… a Jirkova kapela a rozparáděná Akropole mi dovolily v tom parádním vytržení setrvat.
Malostranská Beseda – Kittchen kvartet A nakonec jsem dotancoval až do čtvrteční Malostranský Besedy. Tam se to celé sice trochu zbrzdilo, protože na tenhle večírek ve stínu akcí předešlých, i těch v Praze aktuálně probíhajících, dorazilo lidí tak padesát, šedesát jen podle Štěpána Růžičky s tak velkejma a laskavejma očima, že to muhlo bejt skoro sedmdesát. V šatně byla zima a jelikož jsme s sebou neměli naši manažerku, nějak na nás zapomněli i s jídlem a občerstvením. Sám jsem v Besedě asi nikdy nic takovýho nedostal, takže jsem to vlastně ani neregistroval, ale Dan a Aid Kid byli docela hladoví a tak ještě před koncertem stihlo vzniknout napětí mezi kapelou a osádkou klubu… jenže koncert samotnej byl zase skvělej. s Tomášem nám to jako Kittchen hraje asi nejlíp, ve chvíli, kdy jsme spolu na pódiu je trochu jedno, jestli je pod ním lidí deset, padesát nebo pět set. A tak jsem zase zpíval, hlasivky protažený, uvolněný, znělý, tak jsem zase tancoval, ruce a tělo v letu… a pa jsem protancoval i tou studenou šatnou… a teď už třetí den tancuju doma kolem tý naší nachlazený Marušky, unavený maminky Máši a nádherně se rozvíjející Julinky. Velká radost. Velkej vděk.
V úterý jsem ve Vzletu hostem talk show VOSTO5 s názvem Kupé ve Vzletu. Dalším hostem bude Anička Kameníková. A moc se na to těším. Pokud chcete, lístky asi ještě budou. Konec hlášení.
jsou dvě varianty vyzvedávání dětí ze školky. Po O a Pospi.
první Maruškou preferovaná, druhá spíš nikoli, jakkoli pak zpětně bývá hodnocená stejně bezva, jako ta první. problém bývá spaní. možná jde o to, že se Maruška musí převlíkat, možná o ten čas nespecifikovanýho klidu, kdy se teda musí ležet.
to neni, jako že jsme na nich zakleklý, vysvětluje Maruščina oblíbená učitelka, ale odpočívat musej podle školního řádu, s tim já bohužel nic neudělám… kdyby přišla kontrola… Mářa mezi tim bere roha dolů po schodech a chce to trochu přemlouvání a slziček, než se mi ji podaří přesvědčit. nakonec stejně nejvíc pomůže výše zmíněná paní učitelka, která natáhne ruku s nabídnutou dlaní, řekne: Tak, Maru, poď A Mára de. plaše se na mě usměje.
… a najednou zjistim, že jsem objevil v konvičce ještě půl hrnku studený kávy, dolil si ji plnotučným mlíkem z lednice a teď ji, hořkou a krémovou, piju po malejch douškách a zálibně si u toho pomlaskávám
Takový to jsou dny a tejdny. Veselý, intenzivní. minulej tejden jsem se k internetu moc nedostal. Maruška měla rýmu, nemohla do školky a tak jsme byli buď doma, nebo na procházce, občas jsem zaskočil místy unavenou maminku Mášu u Jůly, nebo si zalezl a maloval. pomaloval jsem například celej paklík pohledů na černym papíře, vymyslel jsem si, že bych je mohl lidem posílat s nějakým osobním vzkazem normálka poštou. A teď nevim, za kolik. hehe. klasika. sebevědomí a matematika.
Hlavně ale pracuju na metr krát metr plátnech do Tančírny v Račím údolí, kde hrajem už příští, tyvole, tejden. ty už mám taky skoro hotový. takhle veliký, barevný, vypadaj jak takový podzimní ostrovy. těšim se, až všechna ta plátna uvidim vedle sebe pohromadě.
pořád stojim u linky nad tou troškou studenýho kafe s mlíkem. a vždycky, když se mi ta báječná sametově hořká chuť, připomínající pěnu z Guinesse, vytratí z patra, automaticky se trošku napiju…
Holky usnuly kolem devàtý všechny. takže jsem teď dvě a půl hodiny maloval a doposlouchal u toho toho George Arrr Martina. je možný, že Julie za chvilku Mášu probudí kvůli kojení. je to nevyzpytatelný s tím malým človíčkem. Nesmírně intenzivní, i hraniční třeba místy. ovšem parádní, hluboce láskyplný. A do toho se tím rozvětvuje a košatí i náš vztah s Maruškou, vlastně ty naše vztahy uvnitř rodiny… spousta intenzivních zážitků a myšlenek, který neni kdy zachycovat. jen občas takhle, když se člověk zasekne cestou za zubním kartáčkem.
