Neděle večer. Marušky spí. Jedna byla od včerejška u dědy v Davli, tu větší jsem dnes vyvezl na návštevu do Miškovic, kde žije moje sestřenice Ivanka se svým mužem Ondrou, se kterým jsem seděl v lavici většinu gymplu. A mí dva bratři jim tam včera a dneska pomáhají s kamením.
byla to hezká i když svižná návštěva. i tak si Máša musela dát dvacet, když jsme se vrátili. Sotva se probudila, přidala mi sem na stránky galerii mého instagramového účtu. Měli byste ji vidět na levé straně úvodní stránky. Děkuju.
Do toho se vrátila Mářa… a kolem sedmé začala být Máša zase unavená. však ve dne v noci pracuje na miminku. a tak obě Marie před chvilkou zalezly do ložnice. sotva jsem si stihl sednout do křesla, přišla ta menší s tím, že si se mnou potřebuje promluvit. že se jí stýská po tom našem Foumíkovi.
taky se mi stýská. Pořád mám pocit, že ho někde slyším, nebo vidím. byl to solidní kot. bude nám chybět. odvětil jsem moudře. a krátce na to Maruška usnula, na kanapi. a její maminka v ložnici.
byl to rychlý týden bez Fouma. ve čtvrtek jsem hrál a křtil na undergroundovém večírku v Kaštanu CD kapely Oliverova dálka. a povídal si s manžely Ježkovými.
a v pátek jsem jel hrát do Drážďan. původně s Blankou, ale té se po cestě udělalo z dusna a tlaku špatně a tak jsem ji nakonec odvezl do Roudnické nemocnice a vyrazil sám. propustili ji asi za dvě hodinky a vypadá v pořádku. do Dresden se jelo jako po másle a byl to tentokrát večírek spíš alternativní, česko-německý. a hrál jsem sám, pod svým jménem, skoro osmdesát minut…
a pak jsem, jako po másle, jel zase zpátky… frrrrrrr, a už je to pryč.
Doodevzdal jsem snad definitivně hudbu k pohádce. teď pracuju na další, pro výstavu v Miláně. do toho maluju, maluju a maluju.
dneska jsem se probudil ospalý a rozmrzelý. někdo to tak bývá a i jindy světlé věci vystupují spíš ve svých tmavších odstínech. a což teprve věci i jindy tmavé, zhnědlé. hned na začátku jsem se nechal zkrušit, že a) musím vyrazit pro auto do Vinoře a zaplatit kompresor klimatizace b) z Mášinejch peněz, protože paní produkční rozhlasové pohádky přeci jen myslela svým lakonickým vyjádřením, „že honorář mi nyní odbaví“, že peníze za práci odevzdanou v pořádku v dubnu, přijdou někdy po patnáctém červnu. Což nikterak neovlivní. V normální dny mi nedělá takový problémy přijmout, že je to neosobní mašinérie velkýho podniku, že jsem to přece tak nějak čekal, že v tom bude zádrhel. c) než přivezu auto z Vinoře, uteče mi spousta času, kterej jsem chtěl věnovat dodělávkám a práci na tý samý pohádce. Která bude o to hezčí. Pan zvukař, co by taky byl nejradši, kdybych toho udělal co nejvíc tak, aby toho musel dělat co nejmíň, je nemocný. Takže podle poznámek opravenou hudbu z minulýho tejdne statečně nasazoval režisér, tuším, že s pánem, co má dělat sound design. Tihle dva se naopak snaží. A myslím, že to fakt bude bezva a že se tomu jednou zasmějem. Po probuzení mi ale popravdě moc do smíchu nebylo. Rána, kdy se cejtim jak otahaná onuce pochopitelně dokážou hluboko zanořit tlapu v smradlavý bažině pochybností, nesebevědomí a strachů.
Cesta do Vinoře mi nakonec udělala líp. Venku je vlahej vzduch, cesta tam uběhla rychle a cesta zpátky seřízenou Jeřabinou jakbysmet. Za chvilinku se pustím do práce, velká Maruška dneska nechala ráno tu malou ve školce až do odpoledne… tak bych to snad měl stihnout dokončit, než kolem pátý půjdeme udělat nějakou malou rozlučku s tím naším kocourkem Foumem. Včera jsme tu špatnou zprávu pověděli malé Marušce. Plakala, když jí pomalu docházelo, co to znamená a proč že Foumka vlastně od svýho příjezdu neviděla.
Objali jsme se všichni tři, s miminkem v břiše čtyři. S Plackou pět. Bílá kočka Placka má chlupící pré. já jsem třeba komplet. Smí i do ložnice, kde nás nad ránem budila nespokojeným vrňoukáním. Co vám budu povidat, taky mi to nepřidalo.
Výstava v Kopřivnické Tokivo Pop Up Gallery byla smashing. Ale pěkně popořadě. Ve čtvrtek jsem vzal Marušku k babičce do Český Lípy. Jsou s mojí maminkou velký kamarádky, krátce po obědě jsem vyrážel dál na cestu, zatímco ony vyvedly Kikinku na procházku. Sledoval jsem, jak se vzdalujou tou naší dlouhatánskou českolipskou ulicí. Malá postavička s naprostou důvěrou za ruku s tou vyšší. Obě spokojený. Kolem nohou se jim motá prdlá psice. A jsou menší a menší a menší.
Zastavil jsem ve Starejch Splavech a prošel se napřed na hlavní pláž, potom na takzvanou Husí pláž, kam jsem chodíval s tátou. A pak na kopec Šroubený, kam jsem chodíval s místní Káťou, co jsem s ní chodil, když mi bylo 14 a 15. Už jsem trochu pozapomněl, jak je ten kopec do kopce. Přeci jen je to, haha, skoro třicet let. Postupně jsem ale na vršek vyšroubil a koukal z té samé skály na Staré Splavy. A ten novej obrázek, jako by se místama nejasně překrejval s tim starym, devadesátkovým. Kdy jsem ještě chodil do skauta. Ale už začal poslouchat Beatles a nesměle si pěstovat cosi jako dlouhý vlasy.
K autu jsem se vrátil tak akorát. PiRovi se uvolnilo místo na přezutí o trochu dřív a tak jsem jen přejel do Oken a za necelou hodinku jsem už vyrážel směr Praha. I tak jsem dorazil kolem půl sedmé a z dokoukávání čtvrtýho dílu Matrixu nakonec postupně scházelo a scházelo, až zcela sešlo.
V pátek ráno jsem vysvištěl na vlak do Kopřivnice. Tedy napřed Leo Expresem do Studénky a pak lokálkou do Kopřivnice. Ty barevně lesklý pornočasopisy, který jsem objevil nevlastnímu otci za skříní, mi už z hlavy nikdo nevymaže. Je to záměr marketéra? Majitele? Aby si člověk pokaždý, když pamětníci uslyšej, nebo přečtou sousloví Leo Expres, vybavil ty nablejskaný prciny? Cesta ubíhala báječně. Jeden rozhovor s Robertem Kodymem, půlka báječného Pravomila, nové audioknihy podle nové knihy Petra Stančíka. Spoj ve Studénce na nás počkal a tak jsem byl kolem půl druhá v Kopřivnici na nádraží. Přesně podle popisu jsem kolem Zimáku prošel do parku a pak ke Galerii Tokivo. Ta sídlí v přízemí stavby, co bývala dřív řeznictví a teď naposled výrobna outdoorových projektorů. A je moc hezká. I moje výstava byla krásně nainstalovaná. O to se postaral hlavně Tomáš Kadeřábek, architekt, Ivonin partner. Ivona zrovna dogruntovávala a než jsem se nadál, už jsem jel autem do místního televizního studia, natáčet rozhovor. A než jsem se nadál, už jsem byl zase zpátky v galerii. Vlahej parčík voněl z venku, velkejma oknama prosvítalo dovnitř slunce na barevný plátna. A než jsem se nadál, už jsem šel na návštěvu k Neuwerthovým, protože mi Tom nabídl, že mi půjčí kytaru a malý kombíčko, který dostala jeho starší dcera Emička.
Přihnala se první pruká letní bouřka. Odehnala se.
Došli jsme s kytarou, kombíčkem, než jsme se nadáli, zpátky ke galerii. Tam už postávalo pár místních, akce splavně začala vlastně o hodinu dříve. Nazvučili jsme mne s Tomovou pomocí a během chvíle jsem se zapovídal s ředitelem místního Rotary klubu, který se kdysi krátce věnoval holotropnímu dýchání… a snad i krz to se mu moje obrazy moc líbí a těšil se, že se seznámíme. A během našeho rozhovoru se najednou objevilo spoustu lidí a galerie byla plná. Poznal jsem spoustu kamarádů, který jsem tu pořídil v letech 2012 a 13. Ale očividně dorazila i přehlídka místních kulturních mecenášů a podporovatelů. Slečna Lada slavnostně otevřela výstavu, galerii… a pozvala několik kmotrů. Některý hovořili dlouze, jiní přání shrnuli do pár vět. Nejlepší mi přišel asi pán, co jezdí Rallye Paříž-Dakkar… přikulhal v šedostříbrném obleku, vzal si mikrofon, a řekl, že umění nerozumí, ale že nejdůležitější je láska a aby se k sobě lidi chovali s láskou.
Krátce jsem hrál, pak se pouštěla hudba a já si povídal se spoustou spokojených a nadšených lidí. Proplouval jsem od jedné konverzace ke druhé, za velkými okny se sešeřilo a galerie pak zářila do tmy jako velikánská lampa. Lidí pomaličku, jakoby neochotně, ubývalo. A ještě poměrně pozdě v noci žila místnost a okolí čirým kvasem veselí. Nakonec všechno dopadlo skvěle, říkám si.
Přespal jsem nakonec u Neuwerthů. Trochu jako poměrně často před těma deseti lety, kdy jsme nahrávali RADIO. Přímo v Kopřivnici jsem nebyl, co se narodila Maruška. Mezi tím mají Neuwerthovi byt hodně opravený, vypadá, jako by ho zvětšili o pár metrů. Tomáš se ale Dušuje, že nikoli.
Ráno mě vzbudil kolem páté paprsek slunce, který svítil kuchyňským oknem až do hloubi obýváku, do míst, kde jsem měl na polštáři hlavu. Bylo to milé přivítání. Vzpomínal jsem, jak jsem se tu budíval, většinou alespoň s malou kocovinou.
Dostal jsem pořádnou snídani a vyrazil na vlak. Napřed do Studénky a pak „Leošem“ do Prahy. Vedle mne seděla jakási babička z Moravy, která si často stoupala a povídala si s dvěma babičkami o sedadlo před námi. A pak už si moc nestoupala, debatovaly škvírou mezi sedadly. Celou cestu, až těsně před hlavní nádraží, kde mi došly baterky do sluchátek, jsem poslouchal Pravomila. A je to teda zase bezvadná kniha. Neuvěřitelná nálož informací o historii naší země, tisíc a jedna zajímavost, sázených v kulometným tempu. Potměšilej humor. Obsese dobrým jídlem. A jakousi sentimentální pornografií. Můj výlet pro dnes končí, řikám si… Máša je do neděle s maminkou na Ostrově, mám odpoledne a večer na hlubokou práci a kontemplaci!
Když přijdu domů, hned je mi jasné, že něco nehraje. Ne, že by mne vždycky vítaly obě kočky. Ale teď je ta Placka nějaká výmluvná. Zkontroluju, jestli průvan někde nezabouchl dveře a neuvěznil Fouma v některém z pokojů. Ale kocourek nevybíhá odnikud. Tak se mrknu za pračku. A tam vidím ležet kus huňátého kožíšku. Dokonce mám dojem, že slyším slabé mňouknutí. Namydlím podlahu, jak mě naučil pan opravář, se supěním odtáhnu pračku. Kocourek leží ve svý oblíbený skrýši. A je jasný, že je zle. Je celej hadrovej, povolenej, jako plyšák. Položím ho v obýváku na parkety. Kočka Placka nás pozoruje z gauče. Do pusy mu prázdnou stříkačkou stříknu trochu vody a Foum se maličko napije. Většina mu ale proteče mezi fousama zpátky na zem. Tak ho hladím po boku, jak to má rád. Dám mu ještě jednou napít… a znova se napije. A tak měkce dejchne. Oči má otevřený a velikánský černý zorničky už koukaj jinam. Hladím ho dál a zběsile hledám, kde je otevřenej nějakej zvěrolékař. Vypaluju zprávu na Facebook, jestli někdo neví… ale za chvilinku už nacházim, tady kousek od nás, dole pod kopcem… mažu zprávu na Facebooku. Jak Fouma hladim, ještě párkrát ztěžka vydechne. A pak už se nenadechuje. Přijde mi. Myslim, že Foum umřel. Počkal, až přijedu a umřel. Ale ještě ho naložím do přepravky a běžím s ním indiánským během letenskejma ulicema. Pan doktor ale na první pohled velmi soucitně konstatuje, že kocourek už je tu skutečně není a nadále, alespoň ve formě našeho báječného moura Fouma, ani nebude. Jako ubulenej čtyriačtyřicetiletej kluk se vracím pomalu s prázdnou přepravkou do kopce domů. Odepisuju těm, co stihli můj vzkaz na FB, opatrně píšu své báječné ženě na Ostrov. Shodujeme se, že Marušce to povíme až společně doma.
Asi na to bude dobrej čas dneska, v pondělí. Včera Máša se svou maminkou Marušku vyzvedly v Lípě, po cestě měly ale nějaké problémy s vozem. A tak kus před Prahou zastavily, nechaly auto odtáhnout do našeho servisu k panu Čápovi a náhradní dopravou docestovaly dom až večer, úplně zdrchané. A dneska ráno si ta naše holubička, rozradostněná vyspáním i společnou slunečnou cestou do školky, nevšimla. Pomalu je čas, vyrazit Marušku vyzvednout. Máša spí po včerejším náročném dni a dnešním ranním výborném rozhovoru s Lucií Výbornou… už má velikánský břicho. S červenou namalovanou pusou jí to, i takhle unavený, tuze sluší. Bílá kočička Placka si před chvilkou vymňoukala, abych ji za maminkou pustil do ložnice.
Milý Foume náš, přejeme ti krásná věčná loviště. A těšíme se na příště.
Ivonu Königovou a jejího muže Tomáše Kadeřábka znám přes Neuwerthovy. Vím, že hodně cestovali po světě. A nedávno se vrátili zase zpátky. A v Kopřivnici otevírají pop up galerii TOKIVO. mám tu čest se souhrou náhod stát prvním vystavujícím. Minulý týden si přifrčeli Za školu pro celou tamní výstavu a přihodil jsem jim i něco navrch. A v pátek ráno jedu vlakem tam, abychom kolem šesté udělali vernisáž. může to bejt jakýkoli. Může nikdo nepřijít, může tam bejt plno. Může to bejt úspěch, dobrodružství, nebo oboje. Nebo ani jedno. Těšim se.
včera jsem celej den dodělàval hudbu k pohádce o vlkovi, co snil o cestě na Měsíc. Ráno kolem deváté jsem si k tomu sedl a s dvěma malými přestávkami jsem tak seděl do deseti večer. Byla to slušná šichta. Mám ovšem dojem, že by to mohlo bejt super a pohádce dost pomoct. Udělal jsem dobrou čtvrt hodinku nový hudby a pak přearanžovával a měnil spoustu stávající. Podle poznámek režiséra Pepy a zvukaře Radima, co kupodivu neslyší na jméno Aleš, kterým ho tvrdošíjně oslovuju.
jinak maluju procházím se s Maruškou po Stomovce už zase chodíme k bílýmu stanu Azyl 78 na nanuka a limonádu.
víkend byl od pátku jedna velká road movie. Startovali jsme palačinkami v Praze, fofrem do Roudnice nad L., tam na obhlídku a vynikající oběd do Street Buffet. Na to překrásnou krajinou do Vísky u B. A dál už jen s malou Maruškou do Šemanovic, na koncert Please The Trees, na který jsem předem zakoupil špunty do uší. Hodily se. Velice.
spali jsme v Domě ve skále u Mirky B., Maruška usnula po všem tom řàdění a tanci snad za minutu.
ráno jsme chtěli původně vyrazit na Lípu a stavit se u babičky, ale dostali jsme vynikající snídani, druhé báječné palačinky víkendu. A spontánně se rozhodli, pomoci s čištěním místního bazénu. Zdrželi jsme se na oběd a pak pozvolna vyrazili na Sloup v Čechách. Kde pořád ještě už neprodávaj rakvičky pod skalním hradem. A tak jsme jeli dál. Nakoupit a ke Kudlovým na oslavu Magnolií. pod rozkvetlými stromy jsem potkal spoustu dávných znàmých z dob gymnaziálních studií. “Tohle je můj první kluk” představila mne radostně své devítileté dcerušce L., se kterou jsme spolu tehdy na gymnáziu vážně chodili.” Sledovali jsme pak společně děti, které šplhaly na stromový dům… nebo v tom opakovaně selhávály. ano, byl tam stromový dům Byla to radostná zahradní slavnost. Trochu jako z filmu, ze sna, nebo z obalu psychillový desky kolem roku 2012.
Maruška si oblíbila hlavně Z. Kudlu, který byl pochopitelně zase nejlepší. Nakonec usnula ve spacáku u ohně s hlavou na mém koleni. Přenesl jsem ji do domu. Spali jsme s v pokoji s hadem, co v žádnym případě na 100 % nemůže nikdy vylízt.
ráno jsme dostali další fantastickou snídani a pak zajeli navštívit ještě babičku do Český Lípy. Tam jsme rovnou dostali oběd, popovídali s prababičkou… a dobře najedení pokračovali vyzvednout Mášu a její kamošku a frčeli jsme na ´˚Prahu. Dorazili jsme před šestou, tak akorát zaparkovali. A teď je teď. Holky spěj. Já doteď maloval. Ale už mne to trochu klíží.
Týden na Portáši byl parádní. Začali jsme pracovním víkendem v “lesní škole”, v neděli jsme se pak přesunuli přes Brno a Zlín na oblíbeného horského hotelu. V pondělí dorazil Ondra Mataj s Lindou, ve středu vlastně celý zbytek výpravy. jako obvykle jsem dost odpočíval, bez výčitek trávil za deštivých a větrných dní čas uvnitř. Tentokrát už nikoli s pivkem, nebo čajem se slivovicí. Ale povětšinou s Maruškou a ostatními členy výpravy.
občas jsme koukali na plátně na film, hodně jedli místní vyhlášený speciály… a jak se dělalo víc a víc hezky, chodili ven. Moc rád jsem tohle starý báječný místo, který navštěvuju od roku 2007, ukázal Ondrovi Matajů, Obrškům nebo Blance. maloval jsem, povídali jsme si, jedli, pili, hodovali. Super to bylo. jak jsem ostatně říkal už na začátku.
cestou zpátky jsme se ještě zastavili v jeskyni Býčí skála, kde bychom mohli mít v říjnu koncert. a zejtra, zejtra hrajem s Kittchen v Táboře. Těšim se. I když se mi zase nebude chtít od děvčat. Kdo by to byl tušil, že jsem takhle domáckej typ. na koncert se ale těšim tuze.
dneska jsem sklidil výstavu Za školou. Rovnou odfrčela na Moravu, kde budu mít, ani ne za 14 dní, další výstavu. je to plnej a bohatej život.
Zemřela paní Meda Mládková a pan Radim Uzel. Jí bylo 102, jemu 82. Když jsem se podíval na jeho fotografii, došlo mi, že jak se často k nekrologům dává nějaký rozesmátý snímek, mám tendenci si říkat: ”jo, tak to byl asi nějak v poho. Odešel z vesela, se světem usmířen, přímo do světla, kámo. Bez bolesti. Beze strachu. Bez výčitek. Good for him. Kámo.”
ha Hahaha Haha
Napadá mne k tomu ještě, že paní Meda vypadá na fotkách důstojně a moc jí to sluší. Kromě toho, že měla asi tvrdší výběr fotek pro média a lepší fotografy, z toho nic moc jinýho nevyvodim.
Oběma zesnulým bych rád popřál šťastnou cestu, nám ostatním pak
dobré ráno Pokud je zrovna úterý, krásné úterý všem
Ha. to jsem ani nečekal, jak bude vypadat, takový „úterýčko“, když ho člověk napíše. Haha. Ha. v novinách píšou:
Na jihovýchodě Ukrajiny začalaa druhá fáze války. Ruská armáda už soustředila dostatek sil a po masivním bombardování mnoha měst zahájila pozemní ofenzívu. V obřím ruském kotli mohou uváznout desetitisíce vojáků Ukrajiny.
Je to tísnivý a už to trvá dlouho. Některý rána už ani nehledám, jak se Ukrajina drží. Jako bych si zvykl, že se drží. Že je za kopcem válka. I to je strašidelný. Ale bojim se, že i přes nesporný a nečekaný vojenský úspěchy Ukrajiny, musej obráncům pomalu docházet síly v tom neutuchajícím Ruským tlaku. Představuju si ten ruskej kotel, jak se pomalu otáčí, jak ho pomalu míchá obrovská vařecha černýho kouře. A zároveň se snažim si to všechno nepředstavovat. Zůstart v koncentraci na přítomnost. Na věci, který můžu dělat dobře. Ráno s láskou a něhou vyprovodit Marušku do školky. Projít obvyklou pondělní dávkou mailů, ať můžu do novýho tejdne vyrazit co nejlehčí. A hlavně se postupně připravit na odpoledne, kdy jdu do Českého Rozhlasu natáčet s herci jejich písničky do pohádky o Vlkovi. Jsem z toho celej rozvibrovanej. Hudba do audioknih, ok. Hudba pro představení, i to se dá dělat na telefonu, koneckonců, nikdo to nevidí… Ale připravit v garagebandu 14 písniček pro pohádku do ROZHLASU, to už, jak mi přijde, hraničí s nehorázností. Jenže to mi u první desky Kittchena přišlo taky. Ovšem shodnout se se zvukařem je jedna věc, zvlášť, když už písničky víceméně posvětili všichni důležití zúčastnění. Ale vést herce při zpěvu? Já? Devět herců? Devět hertzů, prosim pěkně, Tata Bojs by z toho hned udělali pěknou písničku. Oh, wait!
Každopádně jsem si to včera v noci všechno znova prošel. Líp už to ve stávajících možnostech nesmíchám. A už jsem vlastně několikrát takhle s herci zpíval. Však třeba při přípravě Lesa sebevrahů. A teď nám furt někdo řiká, jak bychom ty písničky s Aničkou Kameníkovou měli nahrát. A dneska navíc přijde Honza Hofman, kterýho znám dlouho. Tak se vlastně těšim. A zkusím dál pokračovat v tom, že je to takhle v pořádku. Že to všechno dobře dopadne. Natáčení rozhlasový pohádky. I válka na Ukrajině. Zkusím dál sedět, stát, chodit, pracovat… co nejrovnějš, s jasnou hlavou a čistym srdcem. A myšlenkou, že všechno bude v pořádku.
Já myslim, že to bylo někde na skautskejch srubech ve Starejch Splavech, když mi bylo čerstvě 16. s kamarádem Radimem jsme tam přespávali a denně se chodili ptát, jestli nám už začne brigáda ve stánku s párkama v rohlíku… a strašně dlouho nezačínala. Místo toho jsem začínal tak opatrně chodit s Katkou z vysokýho špičatýho domu na Zlatém návrší, prakticky nejluxusnějším místě v kraji. Na určitou dobu přijelo na sruby pár starších skautů s rodinama na dovolenou. Trošku to tam skřípalo, my chtěli hrát na kytary u ohně rock and roll a oni by asi radši něco od Wabiho Rivoly. A taky jsme byli takoví namachrovaní hippiesáci. A vadili jsme jim tam na klidný dovolený. Ale jednu z prvních nocí jsme se s nima ještě tak družili a já zažil jedno ze svejch prvních lehkejch opití. Když jsme napřed dostali a pak chodili upíjet colu s rumem. Ohó, to byl zážitek. Možná jsme jim toho vypili trošku víc. A možná i tim jsme je trochu nakrkli. Možná to nebylo tak lehký opití, jenže jsem to ještě neměl s čim porovnávat. No. Těžko říct. Ale vybavuju si, jak mi jeden z těch mužů, kterýho jsem vedl ve velkym respektu, řiká, když se morduju laděním kytary: „Paganini, vole, když přetrhal na houslích během koncertu všechny struny, tak to, vole, dohrál na jedný!“
Hodně věcí, co ve čtvrtek na představení, i v tom velkym stresu z projekcí a zaskakujícího projektora, vyšlo, v pátek moc nevyšlo. Já nevim, já na projekce vlastně skoro nevidim, takže jsem nemoh říct. Z mýho úhlu pohledu naopak mělo páteční představení větší spád… Anička s Honzou dostali drobnej dramaturgickej pokyn, aby z lehka přidali v určitých scénách na výrazu a tempu… a bylo skvělý sledovat, jak to dělají. A jak to funguje. Musim říct, že se mi to moc líbí. Sledovat, jak jsou ti, shodou okolností navíc ještě i kamarádi, skvělí a talentovaní profesionálové. Přijde mi, že mám teď kolem sebe takovejchhle hypertalentů tuze. Poslední písničku, příznačně pojmenovanou Poslední, hraju na cigarbox od Red Bird Instruments, kterýmu řikám DivoKost, protože má nultej pražec z kosti a dá se na něj hrát divoce jednoduše, tak, že si napřed zasmyčkuju na tom vyšším ze dvou G, motiv… a pak do něj, hlavně na to basový G a na D uprostřed, hraju harmonie a basy. A jak se tak chystám zasmyčkovat motiv, praskne mi to vyšší G. Stačím si akorát pomyslet, že mám tak půl minuty, abych koukal vymyslel, jak motiv smyčkovat na D nebo na tom nižším G… hlavně žádnou paniku… a praskne mi i to D. V hlavě mi jen bleskne: „Paganini, pičo.“ Nazdařbůh zkusim chytit smyčku na tu nejtlustší strunu… … chytnu se … a jedu
