spolu

tak jsme zase spolu.

včera ráno jsem vstal a vlastně se hned pustil do přípravy domu na předání zpět majitelům. Svlíkl jsem povlečení, hodil ho do pračky, pak vybral popel z kamen, vyluxoval speciálním vodním vysavačem, připravil kamna k novýmu zapálení a pak postupně otřel všechny povrchy speciálně za tím účelem zakoupenými čistícími ubrousky. Vynesl jsem všechny koše, vysypal zásobník kávové sedliny. pak jsem ještě jednou všechno prošel a nakonec, než se dopralo prádlo, dohrál Last of us II. A ano , vyznění celý hry je silně protinásilný, protiválečný možná… primárně ukazuje, jak bezvýchodný je, když je člověk pohlcenej pomstou. Nikdy jsem nic podobnýho ve hře neviděl.

Pračka doprala.
Naložil jsem do auta i poslední plátno, který dosychalo v slabým zimním slunci, ještě se vrátil zkontrolovat, jestli je zamčíno… a pak jsem vyrazil. Nízký podvečerní slunce mi svítilo na cestu, jel jsem opatrně, i když v zúženích v Chuchli už se mi chtělo frčet výrazně rychleji, než povolovaly rychlostní limity. Odolal jsem ale.

A pak jsem zaparkoval, naložil, co bylo třeba, na všechna ramena… vyjel nahoru, odemkl a vešel do bytu. Hned jsem slyšel šeptání z parádního pokoje, takže bylo jasný, že Maruška bude někde schovaná… a vážně, seděla pod stolem a já se tvářil, že ji nevidim, vítel jsem se jenom s maminkou, což je zároveň teda pořád ta Máša, co jsme spolu začali před osmi lety chodit, nad stolem visel nápis velkejma dětskejma písmenama na toaletním papíře, VÍTEJ DOMA, TÁTO! a za chvíli už to ta malá holčička nevydržela a už lezla z pod stolu a bulel jsem nakonec mnohem míň, než bych byl býval čekal.

A od tý doby jsme zase spolu. Ráno jsme naložili kočky a rovnou odfrčeli do Lubnice. Máme toho hodně k povídání, hodně rozehranýho, hodně nedoprocházenýho. A rádi bychom se tomu teď nějakej čas věnovali.



„Koukala jsem dneska na blog,“ povídá mi večer Máša, zatímco od vedle, z tanečního pokoje, se ozývají veselé hlasy Tlapkové patroly, „a trochu mě teda zklamalo, že tam nic nepřibylo. Ale pak mi vlastně došlo, kdy bys to asi tak psal.“
A je to pravda, co jsem dorazil domů, počítač jsem neotevřel. Ani jsem si na něj nevzpomněl. Až teď. Když Marušky spí.

Taky půjdu spát.
Byl to dlouhý den.
Plný intenzivní radosti.

Dobrou

výlety

často se mi tu stane, že vyrazím na krátkou procházku, trochu to natáhnu a pak ještě kousek a najednou se vracím z docela solidního výletu. Pokaždý aspoň jednou zabloudim, lezu z nějakýho kopce ostružiním, šplhám do svahu mezi řídkými smrčky, pochopitelně přeskakuju potok a plaším poměrně dost srnek, které si mne všimnou na poslední chvíli. Já teda si jich taky všimnu, až když si všimnou ony mne, takže ještě na poslednější chvíli. A vždycky se napřed leknu, že to je divoký prase. A preventivně se rozhlížim, kdyby vyběhlo divoký prase s mladejma, kde se vzalo, tu se vzalo, kam bych lezl. Někdy je to jasný. Někdy nevim, kam bych lezl. Nikam.

Vždycky se ale najdu, vždycky nakonec dorazím k nějaký cestě a vyjdu ven na nečekaným místě. Dneska třeba mezi několika kadibudkama u „nějakýho kempu“ kterej pravidelně procházívám, když vyrážím na výlet dolů loukou. Vida.
Dneska mě navíc potkala klasická turistická historka, kdy jsem se po půl hodince zajímavý chůze po lesních cestách vyloupl na stejným rozcestí, ze kterýho jsem vyrazil. Aspoň, že jsem přišel jinou cestou.

Drtikol

Dneska jsem poslouchal pořad o Drtikolovi na Českém rozhlase Dvojka a (krom celýhi pořadu) se mi moc líbilo, jak oba moderátoři tančili kolem toho legračního slovíčka. Tak jsem jim k tomu nakreslil tady číču a posílám pozdrav a poděkování za hezkej poslech.
Odkaz na pořad je zde

Číča zde

Efektivně proflákanej den

Dneska jsem se pustil od rána do opravdovýho flákání. Sice mi do toho trochu lezla práce na Aloisovi Nebelovi, tedy na jeho hudbě, ale šlo mi to hezky od ruky. A taková práce se skoro nedá od pořádnýho flákání rozeznat.
Jinak od rána střídavě koukám na třetí díl dokumentu o Beatles a zase mi v půl dvanáctý zbejvaj dvě hodiny. Asi nějaký dilatace v čase. Pak taky po kouskách maluju a dneska jsem se informoval na to, kde nejlíp vytisknout plakáty s Ponornejma domama. topil jsem v kamnech. a to je asi tak všechno.

akumuluju bezčasí

haha

Ty Beatles jsou fakt výborný. Na druhej díl koukám s drobnejma přestávkama na malování, napití a vyčurání asi tak od sedmi. No a je třičtvrtě na dvě a mně pořád ještě hodina toho druhýho dílu zbejvá.
Fascinující je to ale.

Are you really?

Harrisonova desítka

Nakonec se, oproti původnímu plánu, přeci jen vydám na procházku. Napřed vyhodit plasty do kontejneru ve vsi, pak projít mezi baráčkama na louku, co na ni koukám z verandy a po ní se pustit dolů.
Kolem ohrady, ve který co chvíli praská elektrickej proud a na který visí cedulka POZOR, ZLÝ KŮŇ. Pak kolem jakoby kempu a na stejný cestě, jako minule, stojí zaparkovaný auto a stejná paní jako minule do něj sbírá dříví. Posledně jsem se durdil, že nechala kýbl s nasbíraným v jediným kousku, kde se dalo auto obejít, aby při tom člověk nemusel sejít z cesty… tentokrát se ale pozdravíme a dáme do řeči:

„To já mám takhle místo procházky,“ povídá paní… „vbezmu auto, jedu do lesa a jsem na čerstvym vzduchu. A tady toho popadanýho dříví je. A já se protáhnu. A ještě mám dříví. A vodkapak vy ste.“

Vida, taková milá osoba nakonec. A já jí křivdil. Poznánka pro příště, až se zase budu nad něčim durdit…

A pak jsem chodil po cestách nahoru a dolů, zase jsem se i stihl ztratit, potkat rodinu, co na palouku vypalovala a pálila pařezy, nebo dříví, nebo chroští… a plameny zářily a šlehaly a svítily skrz jinak spíš tlumený barvy zimního odpoledne. No a když jsem došel ke kapličce Svatýho Marka, odkud to mám na základnu asi kilometr a půl, ještě jsem se rozhodl, zaskočit si nakoupit nějaký drobnosti do vesnice Dublovice, která leží přes kopec. A taky že jo. Došel jsem tam a v COOPu TUTY jsem pořídil chlapskej nákup:

jedno nealko
jedny utopence
jeden romadůr smradlavý
dvoje fazole v pálivé omáčce
kávu v hliníkové plechovce
osm nožiček svatebních párků

a vydal se na cestu zpátky, kolem sv. Marka a dalších orientačních bodů. Když jsem dosupěl na verandu, na jedné straně slunce barvilo mráčky oranžovorůžovou a na tý druhý svítil otisk palce Měsíce. Dny ubíhaj, než si jeden všimne. Skoro.

„Ještě se jednou vyspíme… a pak už jen třikrát,“ ukazuje mi Maruška na prstech vedle unavené maminy Máši.
Tendenci rozkládat si větší nepříjemné skutečnosti na malé veselé kousky má nejspíě po mně.

Hodně jsem dneska myslel na toho George, na to, kolik osobního nepohodlí a strázní si působíme očekáváníma od druhejch, od světa, od sebe samejch. Kolik důležitejch potřeb a tužeb si necháváme pro sebe, protože se o ně nedokážeme a netroufneme podělit. Studium na celej život, mladej pane.

legendární ledňáčci

Včera jsem nakonec zůstal opravdu zalezlej doma. Maloval jsem, pil čaje, však už taky na konci posledního postu padla šedivá a pak místní uplná tma. Když jsem si šel dát pár tahů z trávy, vždycky jsem si rozsvítil na verandě a koukal do tý tmy. V dálce, za kopcem, vykukuje pár světýlek. Někdy je vidět jedno, někdy dvě nebo tři. Řek bych, že to budou ty Chramosty, směrově by to sedělo. Tak koukám do tý tmy. A poslouchám z lesa zvuky.
Když člověk hraje tak strašidelný hry, hodně poslouchá z lesa zvuky. To vám povim.

Nakonec jsem se pustil do sledování dlouho odkládanýho dokumentu o Beatles, kterej se jmenuje Get Back a kterej dal dohromady Peter Jackson z mnoha hodin záběrů, který byly natočený v roce 1970 během nahrávacích sessions, ze ktrých vzešlo album Let It Be. Pokud patříte mezi fanoušky slavné liverpoolské čtveřice, asi víte, že to v té době už mezi členy nebylo bůhvíjaké. Jacksonův dokument ale tenhle ustálenej narativ zásadně rozšiřuje. V neuvěřitelný obrazový kvalitě můžete sledovat zkoušení, debaty, jamování, drobný i větší třenice… prakticky jako byste se tý události sami účastnili. Musim říct, že to pro mne, a to jsem prosím ve třičtvrtině prvního, dvouapůlhodinovýho dílu, je fakt nevšední zážitek. Občas až na hranici příjemnosti. Koukat takhle zblízka na svý idoly může bejt překvapivě nepohodlný.
Nejvíc mě zatim překvapil George Harrison, kterýho jsem si teda musel idealizovat masivně. S tím jeho mírným, přátelsky koňským výrazem jsem předpokládal, že bude pokornej a osvícenej, samej sitar, čakra vole semhle, tamhle… a ten moudrej, hlubokej pohled. Vedle toho sebestřednýho Lennona a snaživýho McCartneyho, že to bude taková bárka přirozenýho buddhovství… a von vod začátku pořád kvůli něčemu tak po straně neadresně píčuje, hází zodpovědnost hned tuhle, hned tamhle… a pak stačí, když zavře pusu a zase vypadá jak zen sám.

No ale tak je to samosebou správně. Jakou von má chudák jeden mrtvá osvícená zodpovědnost, za mý vočekávání. Za mý projekce vlastních přání a představ na čistý plátno jeho George Harrisonovosti.

A tak to mám vlastně se všema. Jak jsou civilní, najednou úplně odpadá ta polobožská aureola, kterou jsem měl kolem týhle kapely vždycky namontovanou. A zůstane něco důležitýho. Drsnýho, ježatýho. Mnohem míň hladkýho a obroušenýho jemňoučkejma pískama sentimentu. Jako kus surovýho dřeva, vo který si klidně zadřete pořádnou třísku.

A pomalu se rodí a otevírá jinej pohled. Kterej umožní zahlídnout, odkud tihle čtyři chytaj inspiraci. Jak maká jejich vnitřní dynamika, jak se chovaj, když z ničeho nic začnou spontánně blbnout. Díky tomu intimnímu pohledu dovnitř můžem bejt u toho, jak Paul doslova vydupe ze země písničku Get Back. Jsme doslova a do písmene v tom inspiračním víru, ze kterýho chytá slova, titulek novin, který drží studiovej technik a kterej přímo souvisí s jednou významovou rovinou textu.

A oklikou, přes ty čtyři obyčejný chlápky, jejich děvčata, kamarády, spolupracovníky a techniky, se zase zpátky vracim k tomu geniálnímu a jedinečnýmu, co tahle kapela měla.

Jdu dokoukat ten první díl. Však jsem ještě skoro na začátku. A vy se zatim na ty legendární ledňáčky můžete podívat alespoň v traileru.



Na výletě v hlavním městě

vstával jsem v 6:30 a vzbudil se docela čile do úplný tmy. trochu nečekaně jsem se rovnou vysprchoval, oblík, zamknul tichej moderní dům dřevo a sklo, sedl do auta Jeřabiny, nastartoval a vyjel. Čelní sklo bylo pomrzlý tenkounkou a úplně průhlednou vrstvičkou ledu, jak večer spíš pršelo a ráno spíš mrzlo. Rychle se rozpustila, žádný trable. Jel jsem ale opatrně, protože by to leckde mohlo klouzat. A taky, kolem sedmé hodiny, kdy jsem se dostal na větší silnice, už byl zase na Prahu docela provoz. Strakonická popojížděla od Chuchle a dostat se k mýmu endokrinologovi na Radlickou nebylo zadarmo. Ale podařilo se a mohla tak začít moje dnešní pražská mise. Po slabé třičtvrtěhodince v čekárně mi pan Zamrazil zpětně vypsal žádanku o provedení léčby radiojodem, dostal jsem i žádanku na krev, ať mají příště na kontrole nějaká data…. a jede se dál.

Kratičce jsem se stavil doma, věděl jsem, že děvčata jsou zrovna na procházce. Vyzvedl jsem vše potřebný, zásilku pro Honzu Chramostu, rychle pověděl kočkám, jak je mám rád a jak mi chyběj, nechal holkám květiny na stole a zase zmizel.

Ve Výtvarných potřebách v Soukenický maj akrylový inkousty fest probraný, vzal jsem teda jen tři, který mi chyběj nejvíc…. a jede se dál.

Honzík Chramostů se zdržel doma, tak jsem na něj chvilku počkal, předal jsem zásilku, ukázal mi fotky a videa z natáčení s kapelou v Prachovskejch skalách… a už jsem zase nasedal do auta. Ovšem nikoli na dlouho. Briskně jsem se přesunul do Nuslí, kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl co? To neuhodneš, bráško. Kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl kontrabasovej smyčec, co už tam mám tak dva měsíce od Kuby Nožičky, co hraje na kontrabas třeba v projektu 29. 2., nebo kapele Bartleby. Předávka proběhla rychle a tak zbejval poslední přesun. A to do pražskýho IKEMu, kam jsem donesl od svého endokrinologa žádanku na již provedený zákrok a za pět minut jsem byl venku. Poprvý jsem tu na parkovišti neplatil vůbec nic. Ano, cejtil jsem se kvůli tomu trochu provinile. Ale taky trochu jako vítěz, takže, když se to zprůměruje, cejtil jsem se úplně normálně a nikdo by si ničeho nevšim.

No a pak jsem se vydal na cestu zpátky. I se zastávkou v jednom nejmenovaným fastfoodovým řetězci jsem byl zpátky něco po jedné. Šest hodin, jen to fikne. To by bylo, aby nám těch posledních pár dnů rychle neuteklo.
Od rána mě trochu pobolívá v krku, což může bejt jak drobný nachlazení, tak, jak mě napadlo před chvilkou, moje loučící se štítná žláza. Jak mi řiká: „hele, to nebylo tebou, ale mnou. Já si tě vlastně nezasloužim. Jako v příštím životě, víš, tvoje příští štítná žláza, to bude fakt šťastná štítná žláza. Sorry, už mi volá, čeká před domem, hele čus pus a někdy brnkni… páčko“

A tak jsem pořádně zatopil, udělal si místo kafe horkej čaj se skořicí a citronem… venku se zatim sešeřilo. Všechno úplně tak ztmavlo a zešedlo. A za chvilku zase bude tma, jako když jsem vstával.

Maruška dostala od své kmotry Marie jako dárek maličký čajový servis. Ukazovala mi ho nadšeně a tuze se těší, až si doma uděláme“ čajový dýchánek“. Lanka stejskání se pomaličku měněj na lanka těšení. A když jsme u těch lanek, muselo na ni jednou dojít.

You lose your way, just take my hand
You’re lost at sea, then I’ll command your boat to me again

Ovoce v Sedlčanech

Jako co teda mě v Bille v Sedlčanech docela zklamalo, je ovoce. Teda to ovoce, co já mám rád. Maliny a borůvky. A mango.
MAnga byly tvrdý. Maliny měly zespodu nějakou takovou černou plíseň, což jsem zsjistil samosebou až na základně. Napřed jsem myslel, že to je špína a že to sežeru, žejo, správnej chlap musí žrát špínu, úplně to zbožňuje, kácí u toho stromy, potí se a bzdí s okázalou hrdostí. Ale byla to plíseň. A s plísní neni legrace.
Nebo borůvky. Tady vůbec nemaj takový ty pěkný, macatý, lesklý borůvky jako v naší Bille na Letný. Borůvky, co vypadaj, jak Kopčemova tlupa, která zrovna ulovila mamuta, nebo nahnala stádo pakoňů ze skály. Ty místní jsou takový spíš skromnější, nevim, jako Popelka třeba. A vrásčitý. Jako moje babička. A tý je třiadevadesát.

Bože, jakej já moh bejt hipster. Jen mi nerostou pořádně fousy. Jako všem těm dnešnim devatenáctiletým baristům. A je mi 43.
Může bejt člověk hipster ve třiačtyiceti? Asi leda tak zastydlej hipster. Tak ani ten bejt nemůžu.