Jakub König

a je to za náma…
– návštěva u Markéty a jejích děvčat v Marienbadu. dlouhý povídání, dlouhý procházky na Atelier a na Kladské
venku sychravo, uvnitř, u hořícího krbu, krásně teplo.

– první půlka prosince mě zastihla v tý části mýho tvořícího se kreativního cyklu, kdy mám rozmalovanejch spoustu obrazů, ale žádnej hotovej a žádnej prodanej. Pravidelně v tu dobu propadávám skepsi, nejinak tomu bylo tentokrát. I když bych řekl, že se lepším. Míň se stresuju a mudruju, víc maluju. Když se do toho cele ponořím, nezbejvá na stres a mudr žádnej prostor.
Dodělal jsem hned několik obrazů během pár dní, první, Zubatou holku, ještě u Markéty. Většina se prodala, koupil jsem nějaký dárky a zase jsem mírně v plusu. Vidím, že to funguje.
Nabídl jsem i poslední zbejvající obrazy z výstavy. A pár z nich šlo do světa.

– asistoval jsem u malýho dejchání a bylo to krásný, že se to ani vypovědět nedá. o týhle části mýho života a učení se píše špatně, nesnadně se to zachycuje do slov a ustálenejch výrazů. KDyž o dejchání mluvim a píšu moc, úplně cejtim, jak ta důležitá informace a emoce uniká a klouže pryč. Nevadí.
Děkuju

– vánoční vejlet s Jeleny tentokrát zase nevyšel. už je z toho taková pěkná tradice

– máme u nás Mášinu babičku a včera, na Štědrý večer, u nás byla i Jindřiška a Jindřich, na chvilku se stavila i maminka Rivolová s manželem. takhle podle jmen bych v tom měl jako čtenář pěknej bordel. Ale bylo to, i v malým počtu, intenzivní a bujarý. Maruška jásala z dárků. Některý, pracně a s láskou elaborovaný, nechala naprosto bez povšimnutí a zájmu. Ve středu pozornosti se ocitla hlavně kuličková dráha, co jsem dostal od Jelenů. a ovečka, co se dá rozložit na polštář.

nakonec to byla moc hezká a vlastně velmi intimní oslava Vánoc. Pořád to celé šílenství obsahuje hromadu prvků, které považuju a prožívám, jako náročné. Ale nakonec to jsou zase ty samý lidi, který mám rád a který vlastně rád a s dojetím vidím, jak se s odvážným úsměvem na tváři vrhají do víru příprav, chystání, zdobení a oslavování toho, že nám,
nám,
narodil se.

Ježíšovi je 2020.
Gratulujeme.

Dnešní Boží hod se vyloženě povedl.
Bramborovej salát je dneska snad ještě lepší, než včera. A všechna cola, co tu zbyla, už je jenom moje.

Hezkej zbytek svátků

dneska jsme přijeli z Lulče od mého strýce Zdeňka, tety Kateřiny a jejich dětí. poslední dvě noci a dva dny jsme strávili v jejich jurtě, vysoko v kopci nad vsí a nad rovinou, která se rozkládá směrem k Vyškovu. Dole se převalovala mlha a neustále někam přejížděla maličká světélka. A pak začalo sněžit.
Dělali jsme oheň.
Hodně jsme si hráli a Maruškou, Marťou a Verunkou. Každá z holek namalovala barvama malej obrázek na plátno a společně jsme ty jejich i ty mý házeli po zahradě.
bylo to moc pěkné, vandrácké a dobrodružné
vrátili jsme se domů přiměřeně špinaví, provlhlí a utahaní.
moc hezky nám bylo v jurtě
dům tvořený několika jurtami si klidně představit dovedu

pár dní jsme byli s Maruškou u bráchy Pankáče na horách.
bylo to bezva, nový prostředí, Maru řádila s bráchovou dcerou Lílou a synem Jeníčkem. My jsme si trochu popovídali a prošli se na čerstvým vzduchu.
Experimentoval jsem s akrylovejma inkoustama, rozpouštěnejma v mrznoucí vodě. napřed na baloně, pak během pokuřování na zápraží. dopadlo to výborně. Jeníčkovi, Verče a jejich rodině tak doma zůstal obraz, kterýmu říkám Zmrzlej rytíř a brácha Chobotnice vypouštějící inkoust.

včera jsme se vraceli
ráno jsme ještě chytli sníh a jednou jsme si sjeli kopec nad bráchovým domem, postavili jsme sněhuláka, stihli trošičku promrznout… a bylo.
celou cestu do Prahy byla mlha
Maruška nespala, koukala, povídala… nebo mlčela
dvě hodinky utekly jako voda…

Dneska ráno jsem četl kus povídky z Motýlí knihy v Café Fra do videopořadu, kterej z textů sestavil Petr Borkovec. Zase jsem se ho zapomněl zeptat, jestli náhodou nemá něco společného s tím panem Borkovcem, co kdysi v Santa Crystině seděl na verandě svého domu a zatímco si s námi, utrmácenými cestovateli v létě roku 2004, povídal, dlouze hleděl na vzdálenej mořskej obzor.

Odpoledne jsme s MAruškou podnikli procházku na Břevnov, kde jsme Mášině babičce a Mařenčině prababičce v jedné osobě, zamávali do okna. Babička je v domově Eliška a je teĎ nachlazená a nemůže mluvit… tak jsme na sebe jen mávali a mávali.
A pak jsme šli, nebo spíš jeli s kočárem, celou tu cestu zase zpátky.
Bylo to pořádné a dcerka dneska spí, jako dřívko.

Máša do pondělního rána pracuje na svých knihách a projektech, takže jsme s Maru on our own. A je to dobrý spolubytí.
Těším se z toho. I z toho, že si takový drobný radosti jsem schopnej uvědomit a užít.

Jak se menovala ta knížka, jak všichni prchli z Florencie před Morem a pak si vyprávěli historky?
Decathlon!

Strávili jsme další dlouhé dny v Lubnici. Bylo to hezké a klidné, dny s podobnými rytmy, procházky s Maruškou po zapršenejch polních cestách a loužema. Sláva holinám.
Do Prahy jsem přijel jen na pár dní vyřídit doktory a pak až na společnej koncert se Zvířetem do Venuše ve Šlechtovce. A potom už jsme v Praze zůstali.
Přijel brácha Jirka a zase odjel, vypadá dobře a drží se zaměstnanej.
Vyrazil jsem s naší Jeřabinou vyřídit technickou a přezout k Pirovům do Oken u Doks u Máchova jezera. Bylo moc hezký se zase vidět, oba dva jsme tátové, PiR dokonce dvojnásobnej a celkem zavedenej. A přitom jsme to pořád my.
Synové.
Párkrát jsme navštívili i Šemanovice, maličkou a tak romanticky krásnou vesničku, ztracenou v tom slepým prostoru, kolem kterýho jsem buď přes Mělník, nebo přes Boleslav, svištívával do Prahy. Zajímavé, silné, výjimečné místo.
Možná brzy víc.

Ve čtvrtek jsem hrál jako Kittchen solo v Malostranské besedě. O smyslu streamů se vedou debaty, dokážu pochopit, že už to někomu leze krkem. Já osobně jsem ale i za takový hraní vděčnej. Protože i když v tý tmě za mejma zavřenejma očima nejsou skoro žádný lidi, už jen fakt, že se můžu na hodinu ponořit do hudby a nechat ji vládnout, mi dělá neuvěřitelně dobře.

Maluju. Baví mě to čím dál víc a zatím se zdá, že to pořád funguje. Obrazy z výstavy v Rock Café pomalu, ale setrvale mizej.
Učím se nezkoumat, jsem-li opatrným optimistou, nebo obávám-li se nejistoty umělecký existence. Učím se, uvolnit se. A pustit se do práce. Otevřít se hře.
A radosti.
Je to dobrý učení.

Les sebevrahů jsem napřed odmítl, kvůli tomu, že jsem na něj neměl mít čas. Dlouho jsem se podzimu dopředu obával… ale nakonec odpadly přesně ty akce, který mi mělo divadlo komplikovat. A zatímco všechno ostatní se zrušilo, my jsme jako zázrakem mohli pokračovat dál.
Většinu generálkovýho tejdne jsem trávil zalezlej na svým místě v kulisách, odkud většinu představení hudebně doprovázim… člověk tam musí bejt trochu skrčenej a vlastně celou dobu sedět na zemi, před sebou jsem měl pedalboard a telefon, z kterýho jsem hrál… a Divokost – cigar box od Honzy Fice z Red Bird Instruments.
A seděl jsem tam od rána od deseti, často do večera, taky tak nějak.
I kdyby Marušky byly v Praze, vůbec bych se s nima neviděl. A zkoušeli jsme a pilovali. A v pondělí skutečně proběhla premiéra, na kterou přišli jen lidi z divadla, co už byli na zkouškách… a pravda, asi dva kameramani… představení jsme odehráli a moc hezky se povedlo.
Včera jsme ještě v jeho kulisách natáčel s Aničkou a Honzou, který v Lase hrajou, a s Ondrou Matajem, první klip k novýmu Kitthenovi. A bylo to moc hezký a taky jsme si celkem mákli.
A pak jsem si složil věci a šel noční Prahou, tak jako předchozí tejden a něco, dom.
A byl konec.
A čau.

Dneska jsem dopoledne odjel na Ohradu a nechal se od Nayany potetovat. Původně jsem chtěl maličkýho buddhu na zápěstí. Mám obrovskýho přes celý rameno. A v jeho hrudníku plápolá černý slunce, který vzniklo z mýho úplně prvního tetování.
Seděl jsem tam a Nayana další skoro čtyři hodiny tetovala a tetovala…
domů jsem dojel po pátý a dozvěděl se, že se od zejtřka zase skoro všechno zavírá. Jsou to zajímavé časy, ten rok 2020.

Díky, že jimi můžem proplouvat v pořádku a společně. Děvčata se zítra vrací domů, už se jich nemůžu dočkat.

Minulý týden jsme zase byli v Jeseníku s Tomášem a Aid Kidem. Potřetí během půl roku, tentokrát nazpívávat zpěvy. Nic jiného už jsme nedohrávali. A i ty zpěvy nakonec leckde zůstaly z prvního či druhého týdne.
Zároveň se ale hodně aranžovalo a vyhazovalo a písničky začínaj vylejzat. Byl to krásnej čas.
Znovu tak nějak podtrženej steskem po domově.

Tenhle týden jsem od rána, skoro do večera, v divadle. V pondělí měla být premiéra představení Les sebevrahů, ale nakonec se všechno posouvá na neurčito.
Soubor ale maká, jako by se všechno mělo stihnout. A tak makám s ním.
Je moc hezký, pracovat zase s Hofym, Honzou Hofmanem, kterej si odminula nechal narůst knír, jinak vypadá pořád dost stejně. A pořád je tak sympatickej, chytrej a pohotovej, jako si ho pamatuju ze Zločinů, žen…
s Aničkou Kameníkovou, která hraje druhou hlavní roli, jsme se doposud potkali tak, že načetla knížku Dívka, který si říkala Tuesday, ke které jsem dělal hudbu. S Hofym jim to parádně šlape a taky je moc šikovná.
Celý představení vlastně neslezou z pódia… a je parádní vidět, jak se jim koncentruje výraz, jak se usazujou povedený momenty. tu schopnost, naučit se obrovský množství textu jsem zatim nepochopil.
A to pár řádků taky mám. Zatim je čtu.
No, bude to napínavý.
Těšim se.

Doma teď tedy moc nejsem, užívám si blízkost obou Marušek, když jsme tu spolu. s tou menší koukáme na Tlapkovou patrolu a Potkali se u Kolína, zatímco ta větší, který čím dál častěji říkám „maminko“, maluje na tabletu ilustrace. včera jsme šli do školky. a pořád si nedovedu odpustit uspávání, i když už jsme se dávno shodli na tom, že Marušku budeme trénovat samotnou.

republika se zase pomalu uzavírá. nám se zase posunul předposlední termín dejchacího workshopu, odpadlo pár koncertů na Palmovce a v Táboře…
bude to asi zajímavej podzim
a zima
držim nám palce

než vyrazím v předstihu na dnešní Lunchmeat, kde od 18:00 premiérově vystupuje NIVVA, je dobrý si poznamenat, že jsem po třech letech přemejšlení, opatrnýho váhání a pár měsících soustředěný práce, dopsal první verzi knížky Vřeteno.
Je 3. 10. 2020.
15:06

ráno jsem byl volit
pak poslat do Bratislavy obraz
a teď oblíct Wolfgang a sbalit se na večer v podzemí Veletržáku.

Dneska mi vybouchnul VOX.
Je to sice trochu dramaticky řečeno, ale technicky a tak nějak emočně to sedí.
Vox AC15 jsem si pořídil za první nebo druhou výplatu ve Vodafonu, kam jsem nastoupil po civilce. Přišel mi tehdy do práce do budovy Na Vinici a nesl jsem ho do tehdejšího domů Za Poštou… donesl, rychle vybalil, zapnul, kombo se vypnulo a bylo.
Trvalo pár dní, než se ukázalo, že to byla pojistka.
To bylo v roce 2005. Takže je se mnou tohle odrbaný kombo 15 let.
AC 15, haha,
Třikrát bylo přelampovaný, párkrát vyspravený a až letos jsem ho naněkolikrát vzal na generálku, protože znělo, jak když je pořád zkreslený a v jednom kuse bzučelo.
Po první opravě se některý neduhy vrátily. A tak jsem ho dal spravit znova a teď už od prvních hraní po první uzavírce, hraje krásně a razantně a tak dále…
A dneska ve dvě třicet, dozpíváváme s divadlem LEtí společnej tón, já se všem jemně ukloním, poděkuju za hezký rozezpívávání …a najednou se, jakoby z několikaproudý ulice za oknem, ozve rána jako kráva… a pak to začne tak divně prskat a to prskání je naopak velmi blízko, určitě v místnosti, pod oknem, tam co stojí mý kombo… z kterýho se linou proužky bílýho kouře…
Tak jsem kombo vypnul, vypojil ze zásuvky…
Ale proužky bílýho kouře z jeho nitra stoupaly dál…
Museli jsme sehnat hasicí přístroj a odmontovat zadní desku, aby se ukázalo, že pod posledníma zbytečkama kouře, něco explodovalo uvnitř elektronický části mýho letitýho VOXe. Jednotlivý kousky toho cosi, rozmrdaný do nejrůznějších částí, mezi tištěný obvody, kabílky a další čert ví co je to za věci…
Normálně přikládám foto

Tak jsme vyvětrali…
Přepojili kytaru do místního aparátu… a jelo se dál.

divadelní představení Les sebevrahů se pomaličku skládá dohromady. a je moc hezký bejt u toho.

Od devíti do půl druhý jsme vedli s Mášou workshop Jak správně psát. A bylo to moc hezký. Bavilo nás spolu přednášet a mluvit o psaní. A přítomné dámy a pána, zdá se, bavilo s náma o psaní mluvit a psát…

Je to bohatej život.
Září a říjen jsou skutečně plnotučný.
Mám rád i Kremžskou.

vyrazili jsme nakonec i s Maruškou na návštěvu na Kudlov k manželům Čermákovým. Měli jsme se tam všichni tři jako v bavlnce.
jako ve zlaté bavlnce vykládané lahodnými brilianty.

předminulej pátek jsem před Zlínským zámkem hrál na střídačku písničky s Martinem Evženem Kyšperským. Moc se mi to líbilo. Vyzkoušel jsem úspěšně krásnej novej efekt od Red Ant, kterej se jmenuje Indigo a je parádně modrej… a taky se mi vyrval z kytary ten šroub, co na něm drží pás. paráda. koncert jsem dohrál v sedě, Martin se kolegiálně přidal.

minulej pátek jsme hráli se Zvířetem v Litomyšli v klubu Kotelna. Bylo to na sezení a v klubu bylo dohromady třeba 60 lidí. Ale všichni jsme byli moc spokojení a š’tastní, že můžeme hrát. A že jsme spolu.

V sobotu jsem odjel do lesů, přivítat svýho kamaráda, co se vracel z meditačního ústraní. bylo to moc krásný, bejt zase na tom svatým místě, bejt tam s Maruškama, moct se zapojit jen tak letmo přes den, kde jsem loni kmital… a pak si přivstat a čekat, až se s z mlžnýho lesa vynoří jedna postava za druhou…
velkej vděk

včera jsme si udělali malou neděli
jinak máme dny našvihaný prací a programama… já chodím do divadla a začal jsem zase pomalu malovat… a Máša píše scénáře a natáčí Tattoo polepšovnu a spolu se snažíme co nejlíp popečovat to naše děťátko milovaný.
Děťátko milovaný se má čile k světu. Vypráví, zažívá, zkouší, objevuje… je krásný bejt u toho.

Ve vzduchu je cejtit podzim.
Dneska jsme postávali před MeetFactory, kde teď zkoušíme s divadlem… a už si to nešlo s ničim splíst. podzim je tady.
tak opatrně…

Máša dneska udělala z hromady cibule pořádnou sklenici cibulový marmelády. Dlouho ji mám rád, ale dneska jsem z ní uplně vyřízenej.
I když to platí pro obě, teď myslím tu marmeládu.

Zrovna ji pořádám, vrchovatě namazanou, na včerejší pizze. Je to žrádlo. Kámo.

Měl jsem dnes moc hezký hraní v Kaštanu, na narozeninách UNI a FULL MOONu. Potkal jsem tam spoustu dlouho neviděnejch. Povídali jsme si. Hodně z nich se mě ptalo na vernisáž… která byla taky parádní. Brzo snad víc, kdyby ale ne, aŤ pro budoucnost zůstane zachováno, že to bylo bezva.
Popravdě jsem teď po tom třítýdenním nasazení trochu praštěnej palicí… ale cibulová marmeláda tomu dost pomáhá.

A když řikám pomáhá, tak tim myslím tam dole.

Začalo zkoušení s divadlem Letí. Po letech se potkávám s Honzou Hofmanem, poprvý osobně s Kashou Jandáčkovou a Aničkou Linhartovou… používaj tenhle starej vtip, co jsme si říkávali se Sísou, Xindlem a Fiksu tehdá, když jsme psali Comeback.
A když řikám psali…

Zkoušení mně baví. Trochu se bojím, že nebudu mít na nic čas a že toho bude moc. Ale jednak mi trochu odlehlo po té vernisáži… lze to dokázat. Lze to zvládnout.
A jednak, čert ví, jak to vlastně s tím letošním podzimem, potažmo příštím jarem, bude.
během dnešního festivalu jsem si povídal třebas Michalem Pařízkem, kterej to vidí dost černě. Tak uvidíme.
Tolik k dnešnímu krátkýmu zápisu.
Ahoj