Jakub König

Občas to ztratím. To světlo. To vědomí, že jsem konečně našel svoji vlastní cestu. Někdy to zmizí na celý dny, někdy tejdny. Třeba posledních pár to vypadalo, co se týče mý “umělecký dráhy“ úplně mrtvě. Obraz jsem neprodal skoro měsíc, i když jsem jich pár vyměnil za naturalie a několik jich s velkou radostí daroval dobrejm lidem. Ale nejen mýmu účtu, sebevědomí, ani pocitu, že jsem správně, to moc nepřidávalo.

říkávám si v takovejch chvílích, že je potřeba vydržet. Než se ta křivka zase zvedne. A většinou jde hlavně o tu křivku v mý hlavě. Když se totiž zvedne vzhůru ta, ostatní budou následovat. A tak jsem se ponořil do malování a psaní. A čekal, až to mentální nepohodlí přejde.

převčírem ráno jsem měl na účtě už jen rezervu, na kterou jsem za boha nechtěl sáhnout. Dopoledne mi přišly peníze za povídku pro Paseku. Po obědě za Velkého kočičího Buddhu a navečer se stavil ještě Kuba, pro jeden menší čtvercovej kousek, na kterej se dá koukat ze všech 4 stran.
a když se dneska Honza rozhodl, že pořídí nejnovější, a na FB hodně komentovaný Relikty, mohl jsem odeslat měsíční finanční obnos, kterej potřebuju dát do kupy, abychom mohli fungovat.

v takovejch chvílích mi je zase lehce. Dlouhý období nejistot je jakoby zapomenutý. Jak kdyby nikdy nebylo. Světlo vědomí poklidně září na mou cestu a já cejtim, že jsem správně a na správným místě. K týhle jasný chvíli se pak zase budu vracet, až se vlnovka zase otočí směrem dolů. Díky bohu, že už trochu vím, jak to probíhá. A že ani to temný, ani to jasně žiarivý, není napořád.

děkuju

Hahaha, to je legrace
Všichni máme doma (Klasickou letní) rýmu. Napřed teklo z nosu Marušce, pak Máše a teď už kejchám taky. Maru tedy nešla do školky a zatímco maminka pracuje, my koukáme na Shawn the sheep. Kolem kočky, za oknama letní den.

leknínem.

Linda si z miniturné přivezla klasickou letní angínu. Aid Kida si dneska maminka odvezla z Motola pod Říp.

to je mi tedy usmrkaný úterý

od pondělí byly holky v Lubnici a když se ve čtvrtek vracely, my jsme zrovna s Aid Kidem a Lindou odjížděli do Kutné Hory. Měli jsme se vrátit a ž v neděli, těsně před dopolední schůzkou ohledně nového Kittchena. Ale nakonec to bylo jinak.

Ondrovi nebylo už po cestě do Hory moc dobře a tak po koncertě zmizel na hotel. Já si hraní moc užil a pak ještě zůstal povídat si s lidmi v klubu. A bylo to moc milý a podnětný povídání. A krátce po půlnoci jsem se rozloučil a vyrazil do blízkýho Hotelu Mědínek, což byl vždycky takovej kutnohorskej kult. A spalo se v něm hezky.

Ráno to vypadlo, že vyrazíme do Prahy. Ale nakonec se Aid Kid rozhodl, že si odpočine ve Veselí nad Moravou a večer uvidí, jak mu bude. Cesta byla z těch delších, ale ubíhala docela rychle. Až na samotnej závěr, kdy se začala táhnout… ale tak akorát jsme dorazili do penzionu Hermína.
Ondra si šel rovnou lehnout, my vyrazili vyložit vůz do parku a nakoupit nějaké dietní potraviny. A pak jsem se prošel s dlouhým brkem přes Veselí, docoural se do parku a tam si četl na ostrůvku pod krásným bílým stanem. To bylo bezva.

Bohužel pak přišla zpráva od Ondry, že se konceetu nezúčastní. Vyrazil místo toho s festivalovým řidičem do nemocnice do Hradiště. A tak jsem hrál Malé zvíře jen sám s projekcí od Lindy. A bylo to moc pěkné, i když se zase ukázala stará známá věc. A tedy, že stačí, aby se jen pár lidí bavilo… jak jedu v kuse a nikdo v průběhu netleská, snadno propadnu dojmu, že to nikoho nezajímá a nebaví. Stejně tak v pátek ve Veselí. Naštěstí už o tomhle nebezpečí a nepohodlí vím a tak se mi dařilo s tím dobře pracovat. A nakonec i zpracovat. A bylo to taky moc hezké.

Pa kjsme si ještě chvíli povídali s tetičkou a strýčkem z Lulče a nechali se i s nástrojema odvízt do Hermíny, kde jsme se krátce po půlnoci uložili do lože. Abychom před sedmou vstali a vyrazili odvézt Ondru do Prahy, kde ho maminka přepravila do Motola, kde teď leží na pozorování. Vypadá to, že je v pořádku, pro jistotu si ho tam ale pár dní nechají.

Jelikož nějak nastydla i Linda, zrušili jsme naši nedělní schůzku a já tak oba dny mohl vyrazit s Maruškou na procházku Stromovkou. A dneska ráno do školky.

Do Soukenické dorazily akrylový inkousty, pár mi jich přišlo už minulej tejden poštou, pořídil jsem si i pár menších pláten. A píšu a maluju a maluju.

Hezkej den

pořád, i jednadvacet let po tom, co jsem dokončil školní docházku, vnímám prázdniny. sice hlavně podle toho, že se na Letné dá občas zaparkovat i po šesté odpolední. ale stejně je vnímám a cejtim, i když se mě už a zatím příliš netýkají.
My tentokrát začali s prázdninami dřív.
Rozhodli jsme se, že budeme cestovat a navštěvovat kamarády, který jsme dlouho neviděli a dlouho návštěvu slibovali. a už jsme toho stihli docela dost a přitom skoro neubylo.
z těch nedávných cest jsme byli pár dnů u Amelie v Modříní, kde jsme se mohli naposled rozloučit s tím krásným místem, co od začátku července patří už někomu jinýmu, kdo si tam bude bydlet po svým. budiž mu přáno. Za Amelií se teď těšíme na nový, přechodný místo, který alespoň podle fotografií, vypadá rovněž nádherně.
navšřívili jsme i Markétu v Mariánských Lázních, chodili s Maruškou na dlouhý procházky a hřiště a vyrazili se vykoupat ma Mítský rybník, kde jsme se všichni tři solidně spálili a taky moc pěkně pokoupali.
A včera večer jsme se vrátili z návštěvy naší milé kamarádky Kateřiny, která žije se svým mužem Lukášem a dvěma dětmi v parádním domě s výhledem na Žamberk. Spali jsme v teepee, skákali jsme na trampolíně, procházeli se po zámeckém parku, debužírovali v cukrárně a koupali se v jezírku s lekníny.
zítra odjíždí Marušky s další spřátelenou Marií a jejími dvěma dětmi na Jižní Moravu. A my je pak vystřídáme v terénu, když ve čtvrtek vyjedeme na šňůru Kutná Hora, Veselí na Moravě a Kudlov, abychm se v neděli vrátili přímo na schůzku s Tomášem Neuwerthem do Bio Oka.
Na konci června pak Polička a než se nadějeme, bude srpen.

dneska si užíváme relativního klidu domova
odpoledne nás čeká výlet na Vyžlovku pro zapomenutý počítač, který za pár hodin pocestuje přes celou republiku… pak taky nějaká koupačka, zdá se. a pak se uvidí.
od rána jsem nějaký unavený a neprobuzený, trochu se těším, že si tu za pár dní, co budou holky v Lubnici, trochu odpočinu. už teď je mi ale jasný, že těch úkolů, co jsem si na sebe připravil, nebo co na mne popadaly, je zase docela plno, tak jsem zvědavej, jestli to s tím odpočinkem nějak klapne. záleží, koneckonců, dost i na mně

jsou pravý, nefalšovaný prázdniny
venku se sbírá horkej den
dneska v noci neklesla teplota v Klementinu pod 20 stupňů celsia

nevěřím
na politiku
nevěřím
že ti pánové
a dámy
někde v dálce
něco zmůžou
když pomalu
mávnou
perutě
černejch labutí
ponese je
vítr
společně
s náma
pak se ukáže
na čem
záleží
a co nám rychle
utíká
pod rukama

Včera jsme s naší kapelou Zvíře jménem Podzim proměnili dvě ze tří nominací a získali Anděla za album Září v kategoriích
Alternativa a elektronika a Objev roku.
Mám z toho velkou radost.

děkuju, děkuju, děkuju

Taky je to zítra týden od svatby Jirky Vaňka, řečeného Fiksu pojka, nebo různě jinak. Je obdivuhodné, kolik jsme toho za ta léta, co se známe, společně, či každý zvlášť, na našich cestách životem.

a došli jsme až na tuhle svatbu. A byla to moc dobrá svatba a podle toho, co jsem stačil poznat, je Lucie super holka. A Jirka je parádním Jirkou. Moc hezky se nám tam s Aid Kidem hrálo, strávili jsme tam krásný den a potkali se s dlouho neviděnými přáteli. Dokonce jsem se, velmi letmo, vykoupal ve Vltavě.
večer jsem vyprovodil unavené Marušky domů a pak se podruhé ten den i v životě svezl na elektrické koloběžce Lime a bylo to nádherné. Když jsem se vracel a letěl jsem noční Stromovkou, bylo to opojně báječný.
zpátky jsme se vraceli procházkou s Aid Kidem a Myshkou a jejím Kubou. A bylo to taky parádní. Po dlouhý době dlouhatánskej večírek.

svatebčanům štěstí, zdraví a lásku

V pondělí jsem hrál v Knihovně Václava Havla a dneska už je to na youtube. Taková je taky dnešní supermoderní doba.

Malýho zvířete bez projekcí a úplně solo jsem se popravdě trošku obával. Ale víc jsem se těšil. A zarungovalo to moc hezky.
koncerty, koncerty, koncerty. Pomalu to zase začíná.

Máme se moc hezky.

*dokončil jsem velikánskej obraz pro Steffena do Drážďan. Asi 100 na 180 nebo tak něco. Vyplácal jsem na něj svý první modrý a červený inkousty. A dokonce další dokoupená modrà padla. Těší mě to. Velmi.

dneska jsem si kupříkladu v Soukenické pořídil akrylové barvy ve velikých tubách. Inkousty v mejch oblíbenejch barvách jsou už vybraný a slečna mi vysvětlila, jak barvy promíchám s roztokem… tak jsem zvědavej.
Na velký zvíře do Drážďan mi padly skoro všechny červený inkousty, jeden a půl lahvičky různejch modří, sakra, velký plátno toho spolyká spoustu. MYslím, že už jsem s ním skoro hotovej. Ale líbí se mi ho mít venku, opřený o skříň, který se říká Ludvík. A když mě něco napadne, do příštího víkendu, kdy by se měl v Praze ukázat Steffen, můžu to ještě dodělat.
Do toho jsem začal s předělaným kouskem Muž a jeho stín, kterej na mě ráno vyskočil, že jsem ho sdílel na Facebooku. Maloval jsem ho během velký návštěvy, kdy se u nás sešla Mášina maminka Marie a táta Jindřich a Mášina ségra Jindřiška s vyvrknutým kotníkem. Byla to dobrá návštěva a moc milý setkání.
Stejně, jako byl prima sraz s Radkou Zahradníkovou, která mne pozvala kromě jiného na výstavu do Gasku a která ji připravovala a pomáhala nám s Terkou Gsöllhoferovou házet na pile latě do velkýho tranzitu, když jsme před 21. září stavěli na nádvoří zvíře.
A super bylo i krátký setkání s Bárou Evil Hand.

Dneska to byl den dobrých setkání

Jsou najednou úplně nejrůznější, přes to, že se v nich objevují pevné rytmy. Třeba chození do školky s tou naší maličkatou Maruškou. Cestou zpátky se většinou projdu, stavím se ve výtvarných potřebách v Soukenické a dokoupím chybějící barvy. A po třetí hodině většinou vyzvednout Maru a procházkou domů. Včera jsme se prošli přes Staroměstské náměstí, kde se zrovna připravovala demonstrace 1000000 chvilek pro demokracii a dobrovolníci dělali na dlažbu křížky, na kterých budou noci protestující stát v dvoumetrových rozestupech. A pak jsme to vzali přes Soukenickou. Došla mi červená a na velkej obraz pro drážďanskej klub Die Tonne, kterej jsem konečně začal dělat včera, jí padne hodně. To plátno je obrovský a testuje meze mý sebedůvěry celkem znamenitě. Někdy je to brnkačka, jindy jako když zahučim do džuzny nesebedůvěry a bezradnosti. Takovejch propadů je ale málo a jsem na ně celkem zvyklej. Netlačím na sebe, čekám až přejdou a dělám něco hezkého.

jinak jsou ale dny nepodobné těm ostatním. Pět dní jsme opět nahrávali v Domašově u Jeseníku. Jde to, myslím, moc dobře. Většinu hlavního masa písniček máme po kupě. Teď máme rok, pardon, necelejch jedenáct měsíců, na to, album potunit a dodestilovat.
cestou zpátky jsem odvezl do Pardubic dva obrazy. Poseděli jsme u laskavých manželů Dostálových. A pak zase do Prahy. A v pondělí, tedy převčírem, jsme natáčeli rozhovor pro pořad o předávání Andělů. Sešli jsme se všichni v černejch volnejch hadrech od Wolfgangu a zůstali pak v Bistru 8 sedět společně několik hodin, jak se nám od sebe nechtělo.
k tom setkání se vrátím ještě v budoucnu.

dneska si jede režisér Dan Svátek vyzvednout ke kamarádce Míše obraz, krerý jsem namaloval a co od své kamarádky Márii dostala k narozkám. Chtěli by ho použít do filmu. Přijde mi to super i jako fantazie zároveň. Mám radost a čekàm, jak to dopadne.

jsou to krásný a plný a barevný dny

jsem šťastnej a uvědomuju si to

přeju krásný, plný a barevný dny i vám