Jakub König

Bez práce nejsou

O práci ovšem nouzi nemám. Dostal jsem nabídku a tak skládám hudbu pro webový vtipný seriál, aktualizuju si životopis a maluju na plátna. Pár použitých i prázdných mi poslala Jindřiška, pár běloskvoucích dneska přišlo jako dárek od kamaráda Honzy. Dostávám spoustu různých tipů a odkazů, stejně jako hned několik nabídek bezúročný půjčky v případě potřeby.

jsem dojatej. Děkuju vám moc. To je fakt hezký a trochu nečekaný. A hodně nadějný.
i tak jsem se včera i dnes vzbudil se solidním splínem z vlastní neschopnosti a budižkničemovitosti… což je naštěstí věc, se kterou už docela umím pracovat. A tak se to většinou během dne hezky zvedne.

učíme se v novejch rytmech. Odpočívat, pracovat, bejt. Jsem velmi šťastnej za ty dvě Marušky, se kterýma se všechny tyhle věci učim moc ràd.

taky jsem byl v televizi. V internetový televizi, ale zase tam byl živej Pavel Anděl, se kterym jsem se viděl naposled (a poprvý) tadyhlenc v roce 2007, což je dobrých 13 let.

tentokrát jsem do studia na Výstavišti dorazil pěšky s pedalboardem v ruce a rouškou přes pusu a nos. Bylo to celý vzrušující, trochu improvizovaný a pod tlakem a bylo moc hezký, bejt toho součástí. I když nebylo snadný v takovým šrumci najít potřebnej klid… a v druhým slotu jsem potřeboval kašlat a pak mi začala padat rouška… nebylo to zadarmo. Ale jsem moc rád, že jsem tam byl.

aneb vstříc novým příležitostem
před chviličkou, zrovna když jsem se Svěrákem a Uhlířem zpíval, že Není nutno, na nějaký charitativní video, mi zavolal můj šéf a s omluvou mi řekl, že si mne v rámci úsporných opatření, které přicházejí se současnou situací, nebudou moci nadále dovolit.
Bylo znát, že ho to mrzí… a zároveň mi nabídl v rámci možností laskavý podmínky. A tak jsem mu poděkoval, dozpíval Není nutno, který pro mne mělo najednou dost specifickej šmak. A rovnou natočil videopozvánku na zítřejší online koncert, kterej půjdu hrát na Výstaviště, aby ho pak vysílali na stránce Koncert pro 10 milionů.
Jinak nevim. Je to ten vzácnej okamžik, kdy se věci zastaví.
A já nevím.
Kam a jak se pohnou dál

Ondra Mataj nám natočil moc hezkej videoklip z prosincový Akropole. Jak jsem si liboval, když se v únoru pomalu začínalo zase hrát… jak jsem si plánoval… a… ani jsem si nevšim. A všechno je jinak.
Tohle je moc hezká vzpomínka.
Hezkej večer.

Když už jsem zmiňoval tetování, který mi minulou středu dělala Nayana, rád bych ukázal rozpracovanou práci.

je to v současný době největší tetování, který mám, zatím se moc hezky hojí a pokud všechno půjde dobře, měli bychom ho 1. 4. dodělávat. Já už bych byl klidně spokojenej, ale zároveň jsem zvědavej, jak to chce Nayana rozvíst. Trošku to teď tahá. Docela mi jde se nedrbat.

Sarasvatí je védská říční a mateřská bohyně, v hinduismu je bohyní učenosti, umění a řeči, tvůrkyní sanskrtu a písma, známou také jako Váč „Řeč“, Vágéšvarí „Paní řeči“, Šárada nebo Gájatrí, a manželkou Brahmy. Je zobrazována jako krásná žena v bílém, sedící v lotosu s knihou, šňůrou korálků a vínou – nástrojem podobným loutně. Je doprovázena labutí, papouškem či pávem.

tolik času společně doma jsme nestrávili dlouho. Ustavuje se jinej rytmus, trochu jiný pravidla. Jsme víc v klidu, řekl bych. Včera jsme vyjeli do přírody na Vyhlídku Máj. Ale ukázalo se, že to nebyl až tak originální nápad. Vesnička i s odstavným parkovištěm byla plná zaparkovaných aut, jen jsme opatrně prokličkovali a jeli dál, na mez. Obešli kolečko, zahráli si na babu s nadšením vřeštící Maruškou… a jeli zase domů.

Tedy napřed do Hellu, vyzvednout dezinfekci, kterou Míla nechává míchat. obavy o zdraví naší rodiny a blízkých jsou celou tu dobu samozřejmě součástí našeho života. Oba jsme opatrní, Máša to ze svý podstaty bere trochu vážněji, než já.
Teď zrovna žehlí a skládá látku a vyrábí roušky.
Maruška spí.
Já odbíhám od psaní knížky k různejm dalším činnostem.
Třeba k kompilaci a domyšlení 10 nakažlivých vtipů o Koronaviru na naši firemní sociální síť. Taky si trochu kreslím a trochu čtu. Všemocnou hadí sílu. Poslední dny se mi to docela osvědčilo.
Vždycky se trochu ošplíchnu něčim jiným. A pak si mě zase přitáhne Matka Propast a Vřeteno. Kus po kuse postupuju dál, stránku po stránce. S přibejvající masou textu se objevujou problémy. Prázdný místa, kde co chybí, kde co přebejvá. Ale tim se teď netrápim.
Tim si teď dělám radost.

Je úžasný vidět, kolik pozitivní energie a nápadů provází současnou krizi. Kolik lidí nezištně nabízí pomoc, kolik lidí se rozhodne zachovat laskavě ke svejm blízkejm, nebo dokonce k úplně cizím lidem.
Na druhé straně stojí současní vládní představitelé, kteří jako by vůbec nevěděli, co mají dělat. Všechny ty chvástavé a slavně nesplněné sliby, nadnesená sebechvála v kontrastu s postupně odkrývanými selháními. Rozumím tomu, že současná situace by dala pokouřit kdekomu. A já bych na jejich místě být nechtěl.
Ale tahle parta je spíš jako z nějaký francouzský komedie. Který jednak nemám rád. A jednak to vůbec neni legrační.
Konec politickokritického okýnka.
Zpátky k psaní.

nakonec jsem ve čtvrtek a Vysočinu odjel sám. Malou Marušku jsme k babičce a prababičce raději nedali a Máša se rozhodla zůstat doma. bylo to několikanásobný rozhodování a bylo těžký… a i když jsem se nakonec vypravil, těsně před cílem nás zastihl telefonát, že stát skutečně zakázal shromažďování do 10 osob a že se celý setkání, a tedy i moje asistence, ruší.
Na místě se nakonec ukázalo, že je limit vyšší… ale já se i tak rozhodl vrátit. Legrační bylo, že ať jsme počítali, jak jsme počítali, i se mnou nás pořád vycházelo 31. Problém vyřešen.

Jel jsem zpátky po těch silničkách sám, ve vesnici, kde jsem zatím nikdy nezastavil, jsem zastavil a stáhnul si audioknihu o životě Marilyna Mansona a cestou do Prahy jsem poslouchal, jak s bratránkem prohledávali pornografický skrejše Marilynova dědy… určitě by se to líbilo bráchovi Technařovi… řikal jsem si. a jel domů.

taky to nebylo snadný rozhodnutí. ale mockrát se mi mezitím ukázalo, že správný. Ve chvíli, kdy začala vláda podnikat další kroky, byl jsem vděčnej, že jsem s děvčatama. a že ony nejsou na ty zprávy samy.
je zajímavý, jak se to vztahuje k pondělnímu setkání na Terapii, diskuze o pústu, kompetenci, vlastních hranicích a rozhodování se mezi já a my. Fascinující studium.

Koukáme na filmy, občas se jdeme projít ven. Ale jinak jsme doma. Společně.

Posílám pozdravy do všech podobnejch rodinnejch enkláv. I všem, který z nějakýho důvodu jsou teď sami za sebe.
Držte se.

Držme se.

Odkrytí tzv. závislostního trojůhelníku mi na Stargate tehdy před… eee… skoro sedmi, nebo úplně sedmi lety… v mnohým otevřelo oči. Vzájemná dynamika pronásledovatele, oběti a zachránce mi pomohla pochopit a rozkrejt některý nečitelný interakce a nastavení… jak mezilidský, tak dejme tomu interpersonální. Přesto je to pořád, jak jsme si zvykli trochu z legrace občas glosovat: “velký učení.”

víkend byl krásnej a velký učení zároveň. V pátek jsem asistoval na nočním dýchání. Začínali jsme velkým nákupem v jednu a končili druhý den kolem druhé zaklizením kuchyně, kus po tom, co všichni účastníci odešli. Vrátil jsem se domů a odpadl do spánku s oběma Maruškami, odpočívajícími po obědě.

v neděli jsme vstávali v šest ráno, Máša čekala na Terezku K., která zaskakovala za pražskou babičku, která nám víkendový hlídání zrušila. Já jel vozem s dalším velkým nákupem pod oboru Hvězda, kde jsme pak celý den oba asistovali u denního dýchání.
účastníci odcházeli kolem deváté večerní. A my se dostali domů Terku vystřídat až někdy v jedenáct.

když jsem se v pondělí ráno štrachal z postele napřed na terapii a pak fofrem do práce, nebylo snadný, neporejt si trošku v roli oběti. Takovejch věcí na hrbu, žádnej odpočinek, všude kolem, kam se jen podívám, služba, asistence… a do toho bych měl začínat třídenní půst…

nedařilo se mi bůhvíjak, přecvaknout se zpátky do běžnýho modu. A zároveň jsem měl dojem, že si ani nemůžu postěžovat, jelikož Máša vstupovala do svýho sedmýho postního dne a pro mý fňukání neměla pochopitelně bůhvíjaký pochopení. Nakonec mi ale moc dobře doporučila soustředit půst na jeden den a udělat to pořádně. A tak se i stalo.

Svý narozeniny jsem teda oslavil půstem. Do odpoledne paráda, pak mě začala bolet hlava a kondenzovat frustrace a nespokojenost… ale i to nakonec přešlo. Celé se to míchalo s uzavřením škol a zrušením kulturních, společenských, sportovních a náboženských akcí pro 100 lidí a vejš. Všichni jsou nervózní, nikdo neví, jak co bude. Ruší se Žižkovská noc a přesouvá se i předávání Andělů. Hudebníci a zvukaři z mejch přátel maj z ničeho nic existenční starosti. A nečekanej zásah do programů hlásí vlastně všichni.

a my tak zase řešíme hlídání a opět před odjezdem do lesů zuřivě hledáme další alternativy a cesty. S tím, že se všechno může kdykoli změnit.

a já jdu dneska k Nayaně, nechat si vytetovat na lopatku védskou bohyni Saraswati. A tak od rána zase pomalu jím, už i jednu kávu jsem měl. A tak mi to jde mnohem líp, nebejt oběť, nebejt oběť, nebejt oběť. Zároveň v úctě sklánim hlavu před tím, jak jsou naše plány a rozhodnutí někdy úplně nicotný a bezpředmětný. Jak se nakonec často musíme postavit nepřízni osudu, nebo třeba i jen drobným změnám, ač máme dojem, že jsou naše kapacity plný. S pokorou přijímat svět víc, jaký je, než jaký bychom chtěli, aby byl.

s díky se vracím ke všem těm velkým osobním pracem i k obrovský síle kolektivu při obou dejcháních. Že existuje takováhle krásná a světlá cesta, která s optimismem a vírou hledí vstříc budocnosti. Která s péčí a láskou dělá znovu a znovu z přítomnosti posvátnou, radostnou a nadějeplnou bráni k nám samým. Během jedný tichý chvíle po silnejch procesech mě napadla malá básnička, začátek snad.

Všichni jsme děti
zakletý v dospělejch tělech
co kolem sebe
hledají nepřítele

Dneska je mi 42 let. Což mi tentokrát přijde už fakt trochu praštěný. V něčem si přijdu, třeba od šestnácti, pořád totálně stejnej.
V něčem pochopitelně ne.
Však jsem toho spoustu zažil.
Nepřeberný množství setkání, interakcí, vjemů, vhledů, zážitků. Potkal jsem výjimečný a vzácný lidi.
Ach, ale tolik.
Naučil jsem se od nich i sám spoustu věcí.
A takovejch písniček.
Hej.

A když se na to koukám takhle, tak ta 42 docela sedí.
A moc se těšim na další, ještě nejmíň jednou tolik v lásce a radosti

Děkuju vám všem
Děkuju tomu všemu

Velkým tématem, které se nám pořád otáčí pod rukama na terapii, je vztah mezi já a my. Mezi našima potřebama a naším kmenovým cítěním a ctěním povinností vůči celku, společnosti.

Máme na zemi tři polštářky.

První polštářek symbolizuje dětskej věk, ve kterým se o sycení našich potřeb starají ostatní.

Druhej bulan je tu za dospívání, kdy zjišťujeme, že čím dál větší část svejch potřeb dokážeme uspokojit a obhospodařovat sami.

A třetí poštář je pro dospělost, kdy dokážeme sami zasytit co potřebujeme… a z toho, co máme navíc, pak můžeme rozdávat ostatním.

Pokud je v rodině nějaká nerovnováha, kdy se dítě z nějakýho důvodu cejtí povinovaný, obstarávat ostatní z rodiny, nebo blízký, může se stát, že pak bude mít komplikovanej vztah mezi svejma potřebama a potřebama celku. Ať už tak, že bude potřebovat „dočerpat“ chybějící péči a pohodlí někde jinde, nebo, že se je u sebe naučí potlačovat. A stane se takovým mučedníkem cizích přání a tužeb, jelikož na ty vlastní nezbývá čas a energie… a neb otaky úplně jinak.

No ale takovejhle problém má na nějaký úrovni skoro každej z mejch přátel a příbuznejch.
Luboš kejve hlavou a trochu se u toho usmívá.

Za hodinu a půl zvládneme podobnejch věcí probrat spousty. Často mi dělá problémy si pak všechny ty věci vybavit. Ale ony postupně tak nějak vyplouvají na povrch a objevují se, když na ně dojde.

Když vylezu z domu U mnoha Buddhů, zapnu si telefon a dojde mi (SMS), že jsem nenasdílel Highlighter, co jsme natočili minulý týden. Sakryš. Kolegyně ho mezi tím nasadila a zpoždění nebylo delší, než 2 hodiny… ale stejně mě vždycky mrzí, když kvůli pozornosti plně napřený na jednu stranu, takhle utečou věci na straně jiný.
Znamená to většinou, že toho mám hodně.
Což teď vlastně sedí, tenhle víkend byl tak plnej, že jsem počítač pomalu neviděl. A další nebude jinej.
A ty dny mezi tim, to je pořád nějaká kratochvíle, zábava a radost.
Znáte to.

Dneska pomalu najedu na postní režim.
Rozhodl jsem se, neponořit se do celotýdenního půstu a vystačím si dneska se snižováním:
„dneska je přípravnej den půstu, dneska piju jenom kafe“
a v úterý, ve středu s jablečným džusem.
„dneska je půst, piju jenom jablečnej džus“

A ve čtvrtek jedeme na další prodlouženej víkend do lesů.

Tahle věta z pohádky Kouzelný zvon vždycky znamenala kocovinu. a i když jsem včera nepil žádný alkoholický nápoj, přeci jen jsem dneska zaspal a zůstal pracovat z domova. Z předávání cen Apollo jsme se s Markétou a Ondrou Matajem vraceli pěšky, je to hezká procházka… ostatně dolů z kopce jsem to taky bral kolem Zámečku.
Málokdy si to nechám ujít.

Apollo dostal Hugo Toxx i když Bohdan Bláhovec napsal na svým Facebooku, že jsme to byli my a zmátl tak spoustu nevinnejch lidí. Kluci ze scény tenhle výsledek prorokovali, já Huga Toxxe znám akorát s dissu, kde jim to tehdá blahý paměti nandávaj Indy a Witch, což svědčí o mý kompetenci hodnotit rozhodnutí poroty. Já bych to tentokrát dal, ve shodě s Bohdanem Bláhovcem, nám.

Dvacetiminutovej koncert byl ale moc dobrej. Je to radost, bejt jednou ze součástí toho velkýho biomechanickýho těla. Když Zvíře zabere, je to vždycky plamen jako blázen. A jak se s každým dalším hraním, i po velkejch pauzách, sesedáme, sehráváme.
Je to slastný.

Dneska jsem unavenej, unavenej. Trochu mě brní hlava a spal bych. Nastalo podivné ráno. Hahaha.
Hezkej den. Všem.