Jakub König

Že bych pouštěl pomalý písničky v jeho baru Varšava jsem slíbil Davidovi Schwagerovi někdy před dvěma měsícema, možná třema, tuším, že jsme zrovna byli se Zvířetem v Sonu.
pak dlouho dlouho nic a včera ráno mu teda píšu, jestli to platí a spíš jsem očekával, že ne. Ale, světe div se, kámo, ono jo.
A tak jsem kolem půl osmé pospíchal z Francouzské dolů ke Grebovce a Nuslím… a pak seděl ve Varšavě.
Poprvé jsem hrál se spotify, takže jsem si na začátku napřed udělal playlist a do něj průběžně zasahoval a doplňoval. A bylo to fakt bezva. Jen teda nepřišlo mnoho lidí, napřed Peter, pak Jára s kamarádem Honzou a když se tihle tři kolem jedenácté loučili, nečekaně dorazila ještě Martina s přítelem Jakubem.
Ale kolem půl dvanáctý už jsem frčel domů tramvají číslo 22 a pak 12. Těší mě, že nejsem smutnej ani otrávenej. A že mi to vlastně docela šlo.
Příště pozvu víc lidí. A od Martiny si pučim kouřostroj.
To bude, panečku, jízda.

A každý ráno vrána noci

vyzvrací nový slunce

za paneláky

V sobotu přiletěl brácha Technař z Aljašky. Je hubenej a má fousy a vypadá, že si zase užil světa. Dovezl jsem ho na autobus, českolipští kamarádi už čtrnáct dní zdraví maminku, že se těší v sobotu do Sršně, přijel prý dokonce i bratr pankáč.

my vynechali jednu dospěláckou party a zůstali doma. Maloval jsem, pracovali jsme a zkoušeli odpočívat. V neděli dlouhatánská procházka a pak dlouhatánský uspávání a k práci jsem se dostal až večer. Dneska je toho tedy o trochu víc, čeká mne jeden z těch dnů, které z odstupu vypadají, že se nedají stihnout. Je možný, že večer budu hrát jako slow dj v baru Warsava na Vinohradech, jak to v takové dny bývá, není to jisté a nejsem na to bůhvíjak připravený. Už se mi tam ale kumulují schůzky.
Vedeme skutečně plné a barevné životy.

venku sedla podzimní mlha. Ráno jsme měli hodinku s Maruškou, která už odmítala spat a důmyslně do mne šťouchala a tulila se a zase tahala za vlasy… když začala nahlas vykřikovat, vyrazili jsme vedle

a jdeme na to

a jdeme a to

opakovala si ta naše malá prdelka, ve dveřích pozdravila a řádně podrbala lehce zaskočeného Fouma a pak už nočník, mlíko a tě, tě, tě, tedy krteček, svatá trojice dobrého rána. A je tu celý nový den, týden. Celý nový svět.

Tak jdeme na to

dobré ráno

je zajímavý, sotva zmizej holky z domu, začne se mi po nich stejskat. celý dopoledne se nemůžu vyhrabat, kolem druhý mě naloží laskavá Aid Kidova maminka Blanka a pak nabereme Aid Kida a Anniko, která si ode mne v úterý koupila obraz a pak se zeptala, jestli by se s námi mohla svízt na Medicine Boy.
A jeli jsme.
Po D1 to bylo dlouhý, dlouhý. Pitíčka na pumpě, za chvíli zase potřebuju čůrat, pravidelný natřásání nepomáhá, zkrátka paráda. A pak Kabinet a jejich batátový hranolky a pak zvukovka, z který jsem malinko rozpačitej, nějak si nejsem jistej, jestli to celý dokážeme tři kapely zvládnout funkčně rozestavit a přestavět na jedný stage, jestli dorazej lidi, jestli mi nepraskne struna, kterou se mi před koncertem podařilo vyvlíknout a pak jsem ji horem spodem soukal zpátky do titěrnýho očka…
ale Billow na to jdou většinou z lehka a tenka, my měli výhodu síly a tlaku, takže mě to od prvního zaloopovanýho kytarovýho podhoubí táhne, za chvíli už stojím na špičkách…
taky jsem v jednu chvíli sešlápl Whammy tak důkladně, že jsem okamžik visel nad možností, že se prostě celej překlopím dopředu, kytarou dopadnu tak akorát na odposlech a z nízkýho pódia se překotím dolů.
Ale vyrovnal jsem to.
A pak byl najednou konec, museli jsme dodržet čas.
Několikrát jsem se v závěru díval na hodinky. Přišlo mi to nepatřičný. Příště řeknu, ať nám někdo ukáže 10 minut před koncem.
Velmi laskaví a vstřícní Medicine Boy, tichoučcí Billow a fantastický veganská
A pak jsme zase frčeli zpátky. Blanka je skvělej řidič, Aid Kid skvělej DJ… ale po nějaký době cesty tmou se mu do playlistu loudilo čím dál víc Thoma Yorka a hlavy nám všem padaly, občas jsem se s trhnutím probudil leknutím, že usínám za volantem.
Za oknem ubíhala krajina, jednou chvilku jsem si připadal, jako kdyby byla umělá, jako kdybych se koukal z okýnka miniaturního autíčka, co se žene mrňavoučkým věrným modelem krajiny, jaké se staví pro elektrické vláčky. Všechno bylo tak precizně vysoustružené, maličká okénka titěrných baráčků svítila do noci.
a byla pryč.

doma jsem nemohl usnout
chvilku jsem surfoval a řešil pár věcí na zítřek
pak koukal do tmy
vedle mě funěl do peřiny středně velký mourovatý kocour Foum

ráno jsem se vzbudil plný optimismu, na Vyšehradě prodal další obraz a dorazil jsem do práce. Všichni mí čeští kolegové zrovna videotelefonují s našimi slovenskými kolegy, kancelář je plná, nebýt toho, že trainee Šimon měl schůzku a teď si zašel na cigáro, musel bych sedět u stolku za dveřma, kde ale není židle, protože ji využívají teleofnující… takže bych musel sedět ve vzduchu
což je blbost

dneska se vrací děvčata ze zdravotního výletu na Matezovu chalupu. těším se na ně velmi.

po chmurách posledního postu jako by se země slehla. i když jsem dneska fest unavený, cítím se moc hezky. je fantastický, že mám možnost takhle hrát. časem snad i častěji a pro víc lidí.
snad jen víc jezdit vlakem a míň po D1

Čerstvě dodělanej a nasdílenej příspěvek je potřeba hned stáhnout, rozstříhat a předělat. Někdo zapomněl dát vědět, že podmínky pro parkování, který jsme natáčeli v úterý před úprkem do studia, ještě vlastně neplatěj. Však se s tím vypořádáme, no ne? Chvilka zdržení, co to komu udělá.

Nadšení diskutéři velkého T se radují, že jsme udělali chybu.
Na účtě mám zase mnohem míň peněz, něž bych si myslel a potřeboval. A přitom všude kyne jenom samá práce a práce a práce. Dva dny odpočinku se někde jinde futrujou prací a prací a prací. Nemám kde se zastavit a za každým spočinutím se mi hromaděj další úkoly.
Můj báječněj pedalboard přestal fungovat, nejspíš pokažený napájení, do večera to musím vyřešit nejspíš, do středy určitě. Nejspíš bych si koupil novej, protože to bude technicky nejjednodušší, časově i finančně nakonec asi.
Ale to bychom už byli úplně bez peněz.
Bolí mě hlava, jsem unavenej a otrávenej.
Podnělíčko jako malovaný

včera jsem jel z práce dlouho na zkoušku, pak jsme čtyři hodiny docela tvrdě pracovali na dalších dvou skladbách. A šlo nám to podstatně pomaleji a měli jsme na to míň času, než v úterý. I pizzy se ob jednávaly jen dvě. A Andrejka přinesla zbytky dalších dvou od Lenny.

Pak jsme jeli děsně dlouho autem. Napřed jsem vezl Marušku Puttnerovou, Aid Kida a Ondru Mataje, postupně mi ale z auta vyskákali a já se poskokama úplně totálně zacpanou Prahou posouval k domovu. Kde jsem se nakonec nečekaně rozhodl, vzal si čistou košili a špinavé sako a s mou krásně ustrojenou, ošacenou a nalíčenou ženou Marií jsme vyrazili do Hudebního divadla Karlín, kde Marek Eben moderoval galavečer k výročí 100 let Ochranného Svazu Autorského.
Společně jsme nikde dlouho nebyli takhle vyšvihnutí a bylo to moc hezké. I když bych asi raději to své děvče vzal na předávání Andělů, kde bych tak dva tři dostal, když už bych si měl vybrat oficiální událost, na kterou si vyjít. Ale tuhle možnost jsem zatím v pestrém vějíři svýho života neměl.
Je blahodárný být někde spolu. Marie si dala víno, já brko, společně jsme pojedli olivy a oříšky a pak zase tramvají odfrčeli domů.
Marušku hlídala babička. Marie. A až do jedné jsme si vyprávěli, povětšinou o náročném období „podzimu života“ a o tom, jak perfektní je mít v životě takového cvrčka, krtečka, medvídka, jako je naše malá Maruška.

Ráno jsem vstával v šest, dal si rychlou sprchu a vyrazil do práce. Seč mi síly stačí, snažím se to tu neflákat. A tak jsem na včerejšek v noci dostříhával klasické firemní video z fotek, aby mi na zkoušku přišly komentáře, co musí být dneska zapracované. A tak jsem frčel prázdným městem tam, kde jsem se včera v protisměru plahočil a ani mi to nepřišlo.
Práci jsem měl nakonec rychle hotovou. A Tomáš Neuwerth zaspal, takže se naše dnešní ranní schůzka ruší a já pojedu v podstatě až na zkoušku. A tak tu sedím, kolem se začínají hemžit lidé velkého T.
Dobrý ráno, dobrý ráno v břiše zvířete

Tady máš doupě, podala mu Modrá liška klubíčko měkké tmy.
Když budeš potřebovat, můžeš se do něj schovat.
Vždycky? Všude?
Zeptal se jí.
V očích jí jemně zajiskřilo, jako galaxie uvnitř křišťálu.
Vždycky, všude.
Kývla tmavě modrou hlavou.

když vysunu periskop, všude kolem je samá práce. hodně z ní vypadá, že se nedá stihnout, ale to je obecně její vlastnost. Na pohled se tváří mnohem hůř, většinou.
zasunu periskop.

měl jsem spektakulární dny
minulý týden jsem chodil do práce a jezdil instalovat výstavu do Akropole, nakonec jsem kvůli své nepozornosti musel nadvakrát. Ale jako obvykle, bude to nakonec lepší, takže dobře, že tomu tak je.
s největším neklidem jsem předem pohlížel na čtvrtek, kdy jsem měl ráno stihnout začít s Mášou Workshop psaní, těsně před obědem vyběhnout na tři písničky se Zvířetem na Radio Wave, pak se zase vrátit na Workshop, dokončit ho, dovalit se domů, přebalit a hurá, sláva, do Crossu.
tam napřed není ani noha, s kytarou, kuframa a kombem bloudim podzemím. nakonec se najdu a pak se objeví Aid Kid a Ondra z Ježíš táhne na Berlín a Telka a začneme zvučit a pak hrajeme a najednou je tam spousta lidí a je to moc hezkej koncert. Potkáváme se s Tomášem a Vojtou, co jsme spolu točili dokument o Kittchenovi. povídáme. A pak jedeme vyložit nástroje a na Luncheon Meat do Veletržáku, kde je to moc hezký a intenzivní. po návratu nemůžu spát a užívám si, jak mě Marunka ze spaní drbe ve vlasech a myslím na to, jak to je ten nejlepší čas a jak je skvělý, že jsme spolu.

Ráno Máša vyráží organizovat stěhování na Moravu a následující dva dny trávíme víceméně sami s Maruškou. Je to příjemný, nechce se mi moc vylejzat a tak jsme doma a jedeme vlastním tempem. Co chvíli připravuju nějaké jídlo, čteme knížky, koukáme na Krtečka a Prasátko Peppa, pravidelně zkoušíme na nočník. Ale chodíme i ven. I sami, nakoupit, pro „koáč“, podívat se do Stromovky na most na vlaky. Ale i s Járou, Jindřiščiným přítelem, který k nám domů přijde s obrovskou nohou, kterou jeho tým vyhrál ve fotbalovém zápase nad AVU.
Do toho se v naší kapelní skupině a po messengerech rozjede shitstorm, nastartovaný jednou nepříliš obratně podanou prosbou a jednou odpovědí tak ironickou, že ji nikdo nepochopí, zato spousta reaguje… a pak už to jede.
Jsem z toho zoufalej. Organizování a myšlenky na kapelu provázej každej můj den, nad hlavou mi visí hromady malejch damoklovejch kudlic, je toho spousta, co se musí zařídit, co musí klapnout. Kam je potřeba zavolat, ověřit, na co je potřeba nezapomenout. Poslední dobou jsem v tomhle napětí pořád a někdy mi přijde, že to držim tak tak. Že bych zoufale potřeboval pár tejdnů volna, kdy budeme moci jenom odpočívat.
A v tuhle chvíli se vynoří takovejhle zásadní nesoulad a spousta kritiky zaměřená na oblasti, který by mě vůbec nenapadlo považovat za problematický. A jakmile jsou na obou stranách vášně, vynořujou se roky starý křivdy, najednou se šermuje tim, kdo co řikal, co tim myslí, co by kdo měl a co zas neměl a co by komu mělo, nebo nemělo vadit. A já se najednou zase dostávám do situace, kdy musim hájit nejenom rovnováhu, ale i svůj přístup k vedení týhle smečky, svý hodnoty, způsoby uvažování i postoje.
Uvědomuju si zároveň, že to je důležitý. Že se znova ve spirále vrací stejnej úkol, se kterým se potýkám a nejspíš budu potýkat celej život.
Dobrat se jádra vlastní integrity, naučit se důvěřovat svýmu instinktu, získanejm informacím, učení. A dokázat ho obhájit tváří v tvář, nikoli nepříteli, ale přátelům z nejbližších.
Ve světě byznysu se tomu, kámo, řiká výzva.

V sobotu večer nakonec Máša přijela nečekaně domů. Objali jsme se, vystřídali u Mařenky a já šel znovu do podzemí Veletržního paláce. Tentokrát tam v hlavním čase hrál Aid Kid.
A totálně to rozsekal. S Pavlem? Karafiátem, kterej dělal projekce. Bylo to úplně úžasný stát mezi lidma a koukat, jak nehorázně nakládá. A jak to funguje na lidi. Na konci setu měl hlavní sál úplně plnej nadšenýho davu, tipnul bych si, že jsem měl možnost bejt u jednoho z nejdůležitějších vystoupení jeho kariéry. Parádní.
A souhle myšlenkou jsem šel zase spát.

V neděli ráno jsme s Maruškou nasedli do auta Jeřabiny a vyrazili přes Roudnici do České Lípy na oběd k mé mamince, potom do Mimoně, navštívit mého tatínka, pak zase do Lípy, kde jsem skočil za babičkou do nemocnice a pak mamince pomoci vybrat CD přehrávač… a pak přes Úštěk zase domů…

Máša šla na mši Ladislava Heryána a já uspal ten náš poklad. udělal třetí opravy do hudby k audioknize Cari Mora, kterou už mám zaplacenou, utracenou ale pořád se nějak nemůžu strefit… tak snad tentokrát.

a pak zase spát a spát a spát.
je to refrén?
nebo spíš kopák?

ráno se mi moc nechtělo vstávat ani do práce.
radost mi udělali až v kavárně, kde na mě byli milí. jen mi pak ve dveřích vyklouzl můj batiskaf druhý, celý ten půl litr kafe s mlíkem se mi rozstřík na nohy a po podlaze, zablokoval vstup… a kelímek navrch prasknul, takže jsem ho musel recyklovat a čau.

ohó, všechno se to děje přes sebe a zároveň. Zrovna jsem do Audioknih odeslal třetí variantu hudby na Cari Moru, což je knížka od pána, co napsal Mlčení jehňátek. Thomas Harris tuším.

Za chvilinku vyrážím předat obraz, kterej jsem vyměnil za klip. A pak pověsit poslední plakát do Akropole, kde jsem byl instalovat včera třetí výstavu, která souběžně běží. Jedna v rámci Holotropic Art na zámku v Linhartovech, jedna v Gasku a jedna, od včerejška, v Paláci Akropolis.

Psí sny jsou potřetí za sebou první ve Velký sedmě na Radiu 1.

Dneska zemřel Karel Gott.

Pak vzhůru na zkoušku. A pak mě mezi šestou a půl sedmou čeká v OKU rozhovor. A pak domů, protože zítra ráno jdeme s Mášou školit, jak správně psát, v 11:15 vyrážím na Vinohradskou, kde hrajeme s částí zvířete Radio Wave Live Session. A pak se zase vracím na workshop, odkud pojedu domů, sbalit se a vzhůru do Crossu, kde zejtra večer hrajeme s Aid Kidem koncert.

Je to velikánský, děje se toho spousta.
Tak se dobře rozkročit a vzhůru do toho všeho.