Jakub König

pán Ježíš
nese kříž
táhne se s nim
na refíž
Co se rvete?
Kam s tim dete?
Do vozu s tim nemůžete!

A pak na Krymské před Café v Lese
Ježíš poprvé klesá pod tíhou
kříže který nese…

*musim říct, že jsem sám zvědavej, kam mě tahle básnička z Ostrého vlastně zavede…

dneska ráno jsem se v jednom brněnským bytě vzbudil v manželské posteli vedle Toma, zpěváka mých oblíbených Ghost of You… přesně tam, kde jsem se pár hodin před tím ukládal. byl jsem tu na návštěvě a bylo to bezvadný.
zářící Měsíc na Kraví hoře jsme sice nenašli, ale viděl jsem novej vrch Brna, skvěle se najedl pleněných cuket a užil si úplně megaklidňoučký večírek s kratičkou bouřkou veprostřed a navrch i s Františkem, kterej chodí s Danielou, kterou jsme potkali s Mášou tři roky zpět v Amsterdamu, kde nás pozvala na kávu. V kavárně, kde obsluhovala. Tentokrát jsme spolu strávili vlastně mnohem víc času, než tehdy… i s Tomem jsem se viděl poprvý takhle dlouho… a Františka, toho jsem předem neznal vůbec…
Bylo to fakt moc hezký, klidný a světlý

A ráno jsem se teda probudil, přečetl si zprávu od bráchy Technaře, kterej už se těší dom a na kterýho se teda taky dost těšim… a pak jsem sesbíral svý krámy a seběhl těch asi 80 pater dolů, sedl do auta, pustil si audioknihu a vyrazil do Prahy. napřed do práce napsat scénář na HGHLTR. a pak domů a za kočkama…
kde sedím teď
Marušky jsou s další Marií a ještě Zuzanou a jejich dětmi na výletě, vysadil jsem je tam včera navečer. a včera kolem jedné jsem v lesích zapaloval narozeninový sweatlodge oheň. a pak výjimečně seděl i vevnitř a pak zase obstarával oheň a a vracel se do tmy… bylo to moc silný a příjemný a řádný, byli jsme takhle v lesích všichni tři moc spokojení.
A spali jsme ve stanu. A posedávali na karimatkách.
My jsme rodiče naší báječný dcery, normálka rodina rozvalená po dekách, povídající si s jinejma rodinama a jednotlivcema. Občas jsem z toho pořád paf.
Sedět každopádně na tomhle výjimečným místě v neformálním modu, povídat si vtipy, opejkat buřty, dokonce jsem zahlídl asi 4 piva.
a před tím?
Kámo
Před tím jsme v pátek hráli v Königsmühle, kde to bylo trochu temný a taky hodně krásný. Nadchly mne křehký kostěný a pernatý větrný mlýnky, obrovskej vyboulenej kopec v upnutý louce, po jehož vršku kráčela mrňavoučká Lindička… a koncert, na kterej jsme si trochu počkali, ale kterej jsem si fakt užil. Poznám to, hele, podle toho, že začnu tancovat. A všechno už je dohromady. Jeden rytmus, zjistim, že mi tak jako zakopávaj nohy, že se začnu do toho beatu hejbat, kejvat, pravá ruka s trsátkem vystřelí a do rytmu toho rozhoupanýho chlapa může různě frázovat, někdy staccato, jindy zkreslený kilo, klidně protažený delayem, někdy prostě vrstvy narůstajícího looperu…

Noční procházka po zvláštně zatlumeným poli pod sudetskejma chladnejma hvězdama byla taky sakra krásná. a to jsem teprv houby věděl, jak super a bohatej víkend budu mít před sebou.

sedím u otevřeného okna a za ním, v dálce, ve tmě, masiv Sedla. Z plánovaných prázdnin jsme tu teď byli týden… ale byl krásný a rádi bychom se sem vrátili na podzim několikrát.

měli jsme plné i klidné dny
opravdu báječně se spolu měli
navštívili spoustu přátel a příbuzných
odevzdali jsme se Zvířetem album Září
a zítra zase jedeme domů… a pak budou prázdniny pokračovat… a rychle, stejně rychle jako posledních pár let, zmizí a bude tady podzim. Září. letošní důležitý září.
Tak blízko a přitom
Teď, v noci
Pořád tak daleko

a mám a máme se moc hezky, cvrčci pod okny se můžou zbláznit. Maruška spí a Máša přepisuje rozhovory. Západy slunce jsou tu přenádherný, vyfotit to úplně nejde, ale sledovat to, myslím, jde donekonečna. Vůbec ten výhled a prostor je to překrásný.
Máme štěstí. Uvědomuju si to. A cejtim za to velkej vděk.
Teď pro tenhle moment i pro celej svět.
Dobrou noc

• 

mám rád to slovo… a došlo mi, že mám tendenci ho poslední dobou používat často. A že často musím hledat další výrazy úžasu, krásy, nadšení… může to samosebou znamenat, že jsem vrcholně nekritickej.
Ale taky to může znamenat, že žiju fakt báječnej život.

Minulej tejden jsem měl dovolenou.
Vzal jsem si ji trochu nečekaně a strávili jsme ji z velké části u Amelie v domě se zahradou. V pátek jsem vyrazil na koncert do Brna. Po dlouhé době sám, byl jsem z té cesty a všeho tak nervózní a soustředěný na předpokládanou náročnost… že mě pak ten parádní koncert a spousta lidí a silná odezva úplně zaskočili. stál jsem tam, na hlavě masku a ruku na srdci a usmíval se a usmíval.
můj spolujezdec Oskar se ukázal jako zábavný a chytrý, i když skutečně důkladně komplikovaný muž.

V sobotu jsme se původně na tajnej festival B. měli vypravit všichni, ale nakonec pršelo a tak jsme vyjeli jen jedním vozem a bez maminek a dětí. Ale bylo docela chladno a všude mokro a vystoupení Malého zvířete se kvůli vypadávající elektrice přesunulo z deváté na dvanáctou… takže to nakonec bylo dobře.

Ovšem návrší a akropole a celý ten krásný svátek radosti ze života, byl překrásnej. Skvělý světelný instalace, parádní hudba, usměvaví a laskaví lidé. A i když jsme nakonec začínali v půl jedný, odehráli jsme moc silný a dobrý vystoupení.

A pak nastal čas na večírek, který byl tak intenzivní, že jsem měl hodinku co dělat, abych se se vší tou krásou vypořádal. A potkal jsem se i se svojí stínovou stránkou, potancovali jsme si parádně, jen co je pravda. Ovšem vynořit se na druhé straně do svítání a kaleidoskopických mraků byl jeden z těch dechberoucích zážitků, který daly tomuhle postu jméno.
Rád bych poděkoval Ondrovi Matajovi, kterej mi byl skvělým průvodcem, přítelem i oporou. i všem lidem tajného festivalu B., kteří ten den tančili a oslavovali taky.

Po pár hodinkách spánku jsme zase svěží, přepravíme se do Prahy… ale tak se to sejde, že o pár hodin později zase míříme zpět. s mými Maruškami, Jindřiškou a Járou. tuze jim to chci ukázat a mám velkou radost, že se jim to všem velice líbí.

Když v noci zavírám okno a venku burácí bouřka, myslím na ty, co zůstali na kopci uklízet…

ale pak se zachumlám do peřin k těm dvěma oddychujícím voňavým pokladům… a všechny ty zážitky mě uspí, jako když do vody hodí.

nečekaně jsem si vzal v pondělí dovolenou… ten srpen, na který jsem ji pánoval, už je tu a náhle není kam čekat. Snažíme se odpočívat, měli jsme hlídání a zažili krásný Anežka fest, i film Slunovrat, který je tedy opravdu výtečný. A teď jsme u Amelie, kočky nám hlídá hodný Kaděj a my tu jen tak… jsme. Čím dýl v tom „jen tak bejt“ jsem, tím víc cejtim, jak moc to potřebuju.
Dneska jsem po dlouhý době sedl k Vřetenu. Můj běhací přístroj na hodinkách mi řekl, že už jsem půl roku neběhal. Koupali jsme se s Maruškou v bazénu a je to báječný, mít tohle krásný maličký medvídě s sebou v průzračný vodě.
Máme se moc hezky.
Děkuju

Dneska jsem ráno vstal, popusinkoval děvčata a sešel z Vonoklas blátivou a místama trochu mokrou cestou do Černošic na nádraží. Pak vlak na hlavák, metro na Roztyly. A odpoledne pozdravit koté, sbalit si další oblečení a sundrum a vyzvednout peníze. A pak pro Bohempia barefooty, které jsem si pořídil v rámci HitHit kampaně. A pak zas na vlak.

Takovýhle vejlety do města… to by šlo. Na návštěvě u Amelie je klid a harmonie a zahrada a oheň a voda. A u nás doma tak může felit Kaděj. Perfekto.

Dík za takovej krásnej azyl

v pátek Colour Meeting v Poličce, v sobotu Okolojeles kousek od Třebíče a v neděli večer Prázdniny v Telči. Kilometry jsme ani nepočítal. Všude měli vratný kelímky. Trochu jsme jim v tom udělali bordel.

Polička byla moc hezká. Hraní i bytí zde. S Tomášem, Danem a Ondrou to bylo parádní, večer jsem sledoval jak pánové jedou panáky a já zase likvidoval svý zásoby trávy… a pak jsme všcihni spali na hotel na doslech reprodukovaný hudby v hlavním stanu
Mezi highlighty rozhodně patří ranní snídaňový hraní pro paní, která se o nás v jídelním stanu starala a neviděla pomalu ani jeden koncert…

Na cestu jsme dostali frgál, kafe a já ještě z organizátorský krabičky trochu hulení… a frčeli jsme na Okolojeles.
Sotva jsme postavili stan a odpálili první pořádnou neřidičskou raketu, přiloudal se za náma týpek, že prej se tu v noci někdo z návštěvníků utopil v jednom z rybníků v bezprostředním okolí akce. Což teda vrhlo na celej zbytek festivalu takový chmurný světlo…
Jinak tu ale bylo moc hezky, konečně jsem si víc vychutnal koncert Market, který pro mne zatim byli spíš zavřený… a skvělej set Spomenika, tedy Tomáše Havlena.

Tomu jsme se za backstage pasy mohli odvděčit, když se ukázalo, že taxi, které ho mělo odvízt na hotel, už něpremává a nikdo z produkce festivalu ho odvézt ze zřejmých důvodů nemůže… pozvali jsme ho k nám do stanu.
Když si chudák celej nešťastnej zvrknul ještě při tahání svýho kuférku po strništi kotník, začal tlumeně nadávat a pak do tmy cedil mezi zuby. Jau. Kurva. To bolí. Ale dneska, dneska jsem v pohodě. Ale zejtra, zejtra budu brečet!

V neděli ráno jsem ho hodil na autobus. A cestou napsal Renatě Bezovkové do Dyjice, nad jejíž zahradou jsem před dvěma lety hrál moc hezkej solo koncert s Kittchen. A ukázalo se, že na svém sídle nedaleko Telče je a tak jsme s Aid Kidem sbalili stan a přesunuli se k ní. Dostali jsme kávu, oběd a místo, kde jsme oba vytuhli… a vzbudili se tak akorát, abychom vyrazili nach Telč.

Malý zvíře v telči se mi líbilo velmi. Ta festivalová atmosféra, důležití dobrovolníci s velkými pravomocemi, otrávený zvukař, Lindiny rodiče… a spousta lidí, kterých se to hraní a čtení niterně dotklo a chtěli nám to říct…
a cesta domů, dlouhatánská…
Aid Kid pouští nový mixy od Jonatána
Linda se na zadním sedadle napřed rozbulí a pak, když do Nejsme sami vpluje Ondatrův saxofon, rozesměje se škytavě na celé kolo a vydrží jí to skoro do Jihlavy…