Jakub König

Stromy jsou jeden z těch maličkatejch tajnejch festivalů na pozvánky do SMSky, co se teď začínají objevovat. Nebejt toho, že na nich Aid Kid loni hrál, asi bych se o nich nedozvěděl a nikdy je nenavštívil. Ale Aid Kid tam loni hrál a vzal s sebou Mášu, protože já byl na fantastickým Nicku Caveovi v Berlíně.
A zatímco já s očima navrch hlavy vyprávěl, jak to zase bylo úplně úžasný a jak jsem si na Nicka Cavea sáhnul a řekl mu „Thank You“, oni my vyprávěli o krásným místě skrytým kousek od Prahy, kde je ve stromě postavený obrovský dům, kolem kterého teče říčka, za kterou se v lese skrejvaj světelný a sochařský instalace…
A v pátek, po tom, co jsme se trochu vzpamatovali z Colours, jsme na tohle krásné a tajné místo vyjeli taky. Zaparkovali jsme na poli mezi spoustou aut, letos je to zase o trochu větší, každej rok to trochu nabude, vypráví Aid Kid. A pak sejdem do údolíčka, odkud už duní hudba… a já chci vyprávět, jak se k nám na Letišti v Hranicích blížila ze stran mlha…
A najednou zůstanu stát, pusa se mi automaticky otevře a já vejdu na prostanství před první stavbou…
A pak tu pusu nezavřu skoro celej večer.
Všude je spousta lidí a hudby a hluku. Ale taky říčka a přes ni úzkej most a za říčkou ve tmě svítěj různý instalace. Nad vodou visí obrovská hliněná koule, jako obří kokedama. Do světel laserů, odrážejících se z lomenejch skel discokoule vlítává na dlouhý houpačce co chvíli nějaký vískající šťastlivec. A když se otočím, nad říčkou se do vejšky tyčí stromodům, nádherná stavba jako z obalu psychillovejch nahrávek, jako z něžnýho snu o elfech, lesních skřítcích a vílách.

První noc jsme spali ve stanu, pak si jeli odpočinout a druhou noc jsme se pak nad ránem vrátili domů.
Byl to překrásnej čas, spoustu jsme toho napovídali, nablbli, stromodomem jsme prolezli až nahoru, po říčce dopluli až do soumraku.
Děkuju, děkuju

někdy to vypadá, že to, po čem pátrám
není víc než jen mý zbožný přání
a pak se najednou zase realita zavlní
a já zjistím, že takovejch lidí, hledajících,
zkoušejícíh, tvořících, budujících, doufajících…
je spousta.
že nejsme sami
i když to tak občas nad oficiálníma médiama vypadá
že ještě není všechno ztracený
nějaká naděje
radost
světlo

neoblíbená část měsíce, kdy skokově odejdou všechny pojištění, sociální, zdravotní… a já začnu upomínat svý věřitele, pro který jsem dělal nějakou práci. A oni odpovídají, jak to už poslali, případně, jak to ještě nedostali, nebo, že to vlastně ještě ani nečetli…
přepadá mě v tyhle dny pocit marnosti z toho, kolik času věnuju práci čistě na vydělávání peněz… a jak to stejnak často nestačí.
Pjoni mi taky včera napsal, že se deska zpozdí, dokonce, že se může skutečně zpozdit tak, že se to nestihne. Takže jsem musel na jednu stranu tvrdě obhajovat vybraný a dlouho připomínaný termíny, na druhou stranu si budu muset připravit několik scénářů pro případ, že by to neklaplo. A taky to říct Indies, úúú.
Studio je zaplacený, ale většina úhrad nás ještě čeká a taky mi včera přišla kalkulace na mix. Dostali jsme parádní cenu, kde ale popravdě ty peníze vemu, to mi je v tuhle chvíli trochu záhadou. Asi jsem příliš spoléhal na sponzory, kteří postupně poodpadali… na prodej plakátů a sbírku kapely…
no uvidíme, ve shánění peněz bych řekl, že jsem dobrej.
Jen je pak vždycky všechny někomu dám.

Složenka s tátovým důchodem minulej měsíc nepřišla a tak jsem jásal, že je důchod přesměrovaný na jeho účet… ale neni. Dneska jsem ji byl vybrat a odpoledne je musim donýst do nějaký banky, nebo poslat přes bankomat… a Sociálka, kam jsem to chtěl jet ještě ráno za čerstva řešit, sídlí na Křížový 25. Hele, schválně se na to mrkni… nebo ne, prostě ještě kousek nad MeetFactory, stranou od tradičních cest… budu tam muset sjet zejtra ráno autem.
Venku je dusno a vedro.
V kanceláři plno, takže sedím bez klimatizace na křesílkách v mezipatře.
Od jedné natáčíme Highlighter. Hned se přesunuju k Aid Kidovi do studia, kde natáčíme mý zpěvy, což by měly bejt ty úplně poslední nahrávaný věci…
Pak domů, kde Maruška už bude nejspíš natáčet natáčky, uspím ji…
a asi taky půjdem spát


zdá se, že zrovna dneska mám jedinečnou možnost procivičit si, jak nebejt oběť
jupijajou

Některé jsou vyloženě skvělé

Jiné ani ne

Už zase pondělí, už zase pod zemí cestou na druhej konec Prahy. V hlavě tradiční emoční mix, děje se toho na mnoha vrstvách hodně, spousta zařizování, reorganizací, shánění, připomínání se…

Víkend byl ale ukázkově překrásný.

Ve čtvrtek jsme s Aid Kidem a Lindou vyrazili na Colours of Ostrava. Linda tentokrát koupila lístky do Pendolina a tak jsme jeli mnohem pohodlněji. I tak byla ale ta cesta pořádně dlouhá a když jsme se s taškama, pedal boardem, kytarama, vylodii v Ostravě na hlavním, byli jsme všichni trochu jak přejetí.

Ale pak jsme dorazili do areálu a akreditace a hlavně ten ohromnej prostor, ten zvuk, ten velikánskej festival, to nám vlilo tu zvláštní energii, v jejímž proudu se člověk může nechat nést, pokud je hudebník na šňůře, například.

Vlastně jsem trochu pozapomněl, jakou moc Colours mají. A během chvilinky mě zchramstly zcela.

Naše pódium bylo v konferenční části areálu a celé to tam bylo poněkud konferenčnější, než jsem předpokládal. Ve skrovně vybavené backstage jsme si nechali věci a vyrazili se potkávat a okukovat toho tisícihlavého tvora festivalu. Pak se vràtili, nachystali a s hostující Terezií a Maruškou Puttnerovou jsme odehráli hodinový vystoupení Malýho zvířete. Který bylo trochu konferenčnější a řidší, než jindy. Ale za mne a některé další oslovené, silné a opravdové.

Produkce nás potěšila i zklamala zároveň, když jsme po koncertě našli na stole 4 krabičky s jídlem, které ale nebylo vege, jak bylo domluveno. A tak jsme se ho vzdali ve prospěch zvukaře Harmana a Marušky a … zrovna když dojedli, přiřítila se holka z crewčka, že jsme jim sežrali večeři a že dík teda. 

Nastala klasická dementní situace, kde utahaná kapela, která na Colours tentokrát přijela za vlastní cesťák a bez ubytování, jen za lístek na 4 dny, kterej steně nevyužije, sedí hladová v backstage a spravedlivě rozhořčená místní slečna se na ně tváří, jako že jsou kreténi. To, co se mi většinu dne dařilo snadno nahlížet s radostí a chutí do dobrodružství, se najednou roztrhlo a v backstage najednou seděl jen úplně zbytečnej, pitomej, strašlivě uondanej, vodrbanej a zpocenej jednačtyřicátník, kterej navez svý kamarády do pochybnýho a prodělečnýho podniku…

Olafur Arnalds mi trochu zvedl náladu, stejně jako propovídaný Holy Motors, sbalili jsme si zase tu spoustu krámů a vydali se vstříct totálně nacpaným tramvajím a taxíkům.

Nebejt Honzy Galii, kterej se vedle nás z ničeho nic objevil a sehnal nám vůz, asi bychom tam stáli ještě teď.

Namísto toho jsme se uložili u rodičů Kovalových v jejich parádním pokoji. A po pár hodinách spánku vstali a jeli zpátky.

Doma jsem se zrovna potkal s těmi mými milovanými Maruškami, které se vrátily z kempování a bylo to moc hezký a vřelý a radostný setkání.

Pak pršelo a pak přišla babička, třetí Marie, vyzvedla si ten náš poklad… a my se podívali s Mášou na závěr druhé a začátek třetí sezony Stranger things… a pak přijel Aid Kid a společně jsme vyrazili na festival Stromy.

Ale to už je, moji milí, zase jiná pohádka.

v práci není místo na sezení a tak s Bolkem připravujeme animační video na křesílkách, kam vrčí vrtačky z výtahové šachty. je tu dusno.

v pátek jsme hráli v Hranicích na Moravě na festivalu Letiště, kterej byl super. Měli jsme od Dana Václavka moc hezkej zvuk, od Lindy projekce a dobře se nám s Kittchen hrálo.

v sobotu jsme se vrátili, přeložili a vyrazili do Vlčkovic. postavili jsme s Maruškami stan Grof, ale s přestávkama pršelo a bylo chladno, tak jsme nakonec využili pohostinství jednoho ze dvou penzionů u Modré kočky.

Koncert Zvířete byl parádní. Myslím, že jeden z těch úplně nejlepších, hráli jsme tentokrát skoro všichni. V závěru jsem se málem rozesmál, jak jsem za davem lidí viděl vyletovat Lindinu kudrnatou hlavičku, jak nadšeně poskakovala vedle zvukařskýho pultu. i Tomáš Havlen si pohupoval hlavou.

Ještě, že jsem se rozhodl děvčata do hotelu odvézt. Protože skutečně v tom malém městečku mají dva penziony U modré kočky se stejnou modrou kočkou… a my docela dlouho stepovali u toho druhého, než nás vysvobodila Markéta Monsportová, kterážto mne pak odvezla zpátky na festival, kde jsme povídali s podroušenými a plápolajícími a zkouřenými a různě jinak rozradostněnými přátely.
v prasečáku zase byl techno klub, v dýmu tancovalo spousta lidí, uprostřed parketu jedna extrovertní tanečnice v prostoru, unešená a odevzdaná rytmu… a vzadu u zdi, jiná, tichá, maličká, s minimalistickými a le velmi ladnými pohyby…
k Modré kočce jsme dorazili kolem třetí
skoro jako včera, říkal jsem ještě

ráno jsme v ukázkově rychlým čase vystřelili z penzionu a já dotáhl kombo a kytaru do cirkusového stanu, kde se konala mše svatá, vedená Ladislavem Heryánem, na které jsem měl hrát. A taky hrál. Bylo to moc silný a dojemný a při poslední, závěrečný skladbě, kterou jsem přidával na konci celý mše, se vedle mne objevila malá Maruška, s důvěrou přišla až úplně ke mně, dohrál jsem a mohl jsem si ji pohladit a přivinout…

čtvrtý koncert během tří dnů byl v Anežském klášteře, kde jsme s Marií Kieslowski a Aid Kidem hráli na mikrokonferenci o svobodě a kde nás nejvíc štvali ti nejvypruzenější a nejnepříjemnější hlídači areálu, na který jsem kdy narazil.
„Kdo přijel tím autem. Tam nesmíte stát. Nelze! Nelze Okamžitě s tím odjeďte,“ hulákal na mě stařík v žlutý vestě.
Mášu sjezdili, že svévolně přemístila lavičku, což vůbec nebyla pravda. Nepříjemný, zpruzelý, nelogicky agresivní na pozvaný hosty.
Hanba jim za takový chování.
Jinak to bylo super.

Všechny čtyři hraní ale byly opravdu výjimečně dobrý a na konci, v neděli večer, po tmě, když vedle mě pochrupovala Maličká a klidně oddechovala velká Maruška, jsem myslel na to, jaká je to radost, jak jsem za to všechno vděčnej.

teď mi Máša poslal fotografii naší dcerky, jak sedí v kočárku s rohlíkem a v náručí drží, a částečně je zavalená, obrovskou síťovkou plnou maličkých barevných míčků. A je úplně šťastná a spokojená. A vypadá zaskočeně z takovýho štěstí.

A mně se hned vybavilo, jak jsme šli kdysi zimní Českou Lípou, s mámou a mým nevlastním otecem Jiřím Čížkem. Bylo mi tak pět. A šli jsme kolem hračkářství, které bylo na rohu Škroupova náměstí, tehdy určitě bylo ještě Tržní…
Ve výkladu měli sadu dvou plastových kordů s bílým picholákem a modrým chráničem ruky. K nim byly ještě dvě bílé síťované masky, všechno komplet ready pro dva šermíře mýho věku.
Žadonil jsem a žadonil, dokonce jsme se na ně byli vevnitř podívat… ale nekoupili mi je a nejspíš jsem to i nějak chápal, i když nevim, neobulel-li jsem trochu… skoro bych ale řekl, že ne. Ale pak se Jirka Čížek někam ztratil, že musí něco zařídit. A krátce na to se pak objevil a celou tu soupravičku držel v ruce. A dal mi ji.
Tak přesně tenhle pocit úžasu a nečekanýho štěstí z přemíry laskavosti, takovej mnou proběhl, když jsem spatřil ten nedůvěřivej výraz nadšení na tváři naší dcerky.
Takováhle vzpomínka se mi teď po desítkách let vynořila.
Skoro jako bych v chřípí cejtil ten zimní vzduch prosycenej kouřem uhlí v tý tehdejší, socialistický Český Lípě.

*Jestli takováhle vzpomínka zůstane čerstvá tak dlouho, jaké všechny zasuté vzpomínky směrují naše kroky a podněcují naše současná rozhodnutí?

Mám se výborně. Je toho hodně, zrovna teď mne ale nejspíš veze vlna pozitivních zážitků a radostí, a tak po ní surfuju a můj širokej úsměv se odráží ve vodní tříšti. 

Minulej tejden jsme ve středu vyjeli do prázných Mlékojed na koupačku, pak jsme si střihli maličkou zkoušku s Tomem N. a Ondrou v Aid Kidim studiu. 

Pak nevim, nevim, určitě ve čtvrtek navštěvujeme Mášinu babičku Marii u Elišky…

 a v pátek kolem poledne ale scházim ze schodů a za mnou se nese srdceryvný “táťa” a mně se vůbec nechce nikam. 

Ale jedu napřed k Aid Kidovi a pak přes republiku do Boskovic. Jsem rád, že se nabídla Martina, která s náma někdy jezdí, jako řidič….

A cesta, i když ji navigace ukazuje sotva na dvě a půl hodiny, trvala skoro dvojnásobek.

Ale před Letnim kinem se vysoukáme ven, zpocený a rozlámaný. A před branou postává Anatol Svahilec, kterýho jsme před 14 dny slyšeli nejasně na Letný… a podává mi brko.

A víc napíšu zase až později, teď zkusím dorazit práci, co tu mám rozkramařenou…

• budu víc času trávit v klidu, v přírodě, se svejma nejmilejšíma
• budu víc psát knížku
• zpívat
• hrát koncerty
• kreslit a malovat
• skládat hudbu pro dýchací práce
• věnovat se této práci s rozšířeným stavem vědomí
• asistovat při ní
• tetovat, tenhle podzim bych chtěl začít tetovat.
• natáčet desky
• běhat
• cvičit jógu
• a za dva roky bych mohl jít do výcvyku Biosyntézy
• kolem 50 bych už třeba mohl být chopnej někomu pomoci v terapii. během, tetování třeba.
• To zatim stačí.

takovej seznam nemusí bejt dokonalej. Aspoň vidim, co mi třeba vypadlo na co jsem si nevzpomněl a co mě naopak přimělo přepnout z psaní pro velké T na psaní pro běžně rostlého K. Hezký den všem.

čtyři dny natáčení byly nářez.
Udělali jsme za ty dva dny v malé zatemněné místnosti neuvěřitelnou spoustu práce.
A v Sonu jsme to dorazili. Stihli jsme všechno. Taky jsme si ale pořádně mákli.
Do toho jsem byl celou dobu napjatý z organizace. Ze všech příjezdů a odjezdů, kdo koho poveze, kdo kdy bude co zpívat a co nahrávat, kolik obědů je potřeba připravit… a taky, kde na to vzít peníze. Zkrátka, nářez.
Ovšem myslím, že ten materiál, kterej jsme nahráli, je parádní. A nejenom nahráli. Pjoni, kterej desku produkuje, zatím všechny ty jednoduše epický věci na první dobrou rozstříhal, zpřeházel, vyndal, vypreparoval a zase vrátil. A to, co to s našima písničkama udělalo, to je teprve nářez.
Zvykl jsem si, nechávat ho pracovat. Často se vydal úplně proti tomu, jak jsem zvyklej věci dělat. Ale vždycky se vyplatilo chvilku počkat… protože když to pak pustil, zní to neuvěřitelně. Neuvěřitelně skvěle.
Jsem z toho celej nadšenej a rozechvělej a dost se na to těším. Takže i když jsem byl v neděli večer řádně vyndanej a další tejden bez víkendu se podepisuje na mý duševní rovnováze… byl jsem fakt šťastnej a spokojenej.
Teď už se jenom obrnit trpělivostí… a sehnat ještě nějaký prachy.