klid

nádech
výdech
klid

já si teď poslední dobou moc nový hudby nepouštim, vyprávěl jsem převčírem Tomášovi na chaloupce v lese pod Portášem. V mejch Bohempia teniskách je určitě ještě vsáklá tamní rosa. Při práci poslouchám takový ty frekvence.
Tom pokyvuje hlavou.
Jaký frekvence? Ptá se po chvíli.
Takový…

Před chvilkou jsem dorazil do práce. Zatímco z pohledu svejch kolegů jsem zkrátka využil svátečního tejdne docela chytře, já jsem od pátku 26. dubna navštívil hned několik různých realit.
Soustředění v Úštěku.
Pracovní realita nadnárodní firmy, natáčení Highlighteru.
Narozeninovou oslavu.
Líbání pod rozkvetlým šeřem.
Portáš, horský hotel Portáš se dvěma smažákama a celkem šesti obříma borůvkovejma knedlíkama.
Chaloupku v lese pod hotelem, ze který jsme se jednou za čas vynořili a mlhou či sluncem přeplachtili k mateřské lodi… a kde jsme jinak s Tomášem hráli, jamovali, dělali oheň, povídali…
Zažil jsem i velkou svatbu Terezie Kovalové na zámku v Mikulově, himmel, jamoval jsem (kromě nevěsty) s Borisem Carloffem a Davidem Stypkou a Vladivojnou…
A mezi tím taková tisícovka kilometrů, jen to hvízdne


Ještě jsem nestihl ani poděkovat Tomášovi Hlaváčkovi z Úštěka, Danovi z Portáše…
a už jsem zase zpátky na pracovišti… před sebou diář plnej úkolů. Těch zábavnejch, i těch trochu míň zábavnejch.

A tak jsem si pustil frekvence, nádech, výdech…
a klid
v klidu vplouvá moje loď do jezera soustředěné práce, přerušované pouze obsesivní snahou, zachytit, jak moje loď vplouvá do jezera soustředěné práce

Všechno nejlepší k narozeninám

Dneska má Máša narozeniny. Ani bych to neřekl, ale už se známe víc, než deset let. Za tu dobu jsme toho stihli opravdu spoustu.

Rozjížděli jsme internetovou verzi Čilichili, napsali společně desítky článků, natočili klip Pod Prahou, ochutnávali víno, pili na ex, školili, meditovali, krkali do tmy, dejchali jsme spolu. Takovejch věcí, takovejch krásnejch věcí.

Byli jsme ve Znojmě, v Berlíně, v Řecku, v Itálii, v Kanadě, procestovali jsme toho spoustu. A spoustu nás toho čeká.

Hlavně ale spolu máme naši přelíbeznou dceru Marii. A náš fantastickej život.

Děkuju. A přeju všechno nejlepší.

Prší

Paráda. Všichni jsou rádi, že prší. Všechny mý spučasný tenisky jsou roztrhaný, tak jsem dneska na sebe poprvý vzal magentové tenisky, které sklidily takový opovržení jako loňskej vánoční dárek. “Vypadá to, jako recese,” konstatovala narozeninová Marie povzbudivě.

Teď, na zastávce Vyšehrad, už vim, že v klidu mne pravá tlačí. Když jdu, je to lepší. Ale v práci si je asi sundám. A po práci buď sjet do Bohempia pro nový, nebo do děravejch. Jenže víte, jak to je tejden před vejplatou, měsíc po daních, když v rozhlase zapomenou proplatit smlouvu a tak dále a tak dále.

Víkend byl PARÁDNÍ

Zkoušeli a nahrávali jsme se Zvířetem v Úštěku. V pátek Malý Zvíře, celá sobota pak plná práce na hudbě, hudbě a zase jenom hudbě. Taky jsem si trochu kreslil, hrubě načrtnutej plán na letošní rok se vybarvuje, spíš vizuálně, než zatím programově a technicky…

Udělali jsme spoustu práce, byli jsme odvážní a smělí a těším se na další takovou práci a další takový dny. A moc se těším, co z toho bude. A mám z toho velikou radost.

Všechny nesnáze jsme překonali… a teď už jsou tu Roztyly

Jednou nohou

Jednou nohou v práci, jednou už pryč. Dneska mne čeká schůzka kvůli klipům, potom už jen mé Marie.
Je to nabušený týden. Ale takhle, když se mu odkrojí pondělí a pátek, přijde mi jako ideální sousto. Plnotučný, pětidenní pracovní týden, je na mě, při vší ostatní práci, poslední dobou fakt hodně.
Když si nehlídám síly, dřu pak o dno. A s fyzickou únavou obvykle prudce spadnou i emoce. Dřu pak o dno dvojnásob. A ještě jsem protivnej.

Podobná protivnost mi pokazila začátek Mášina křestního víkendu. Ale atmosféra společný sounáležitosti, kterou znám z vejletů do lesů, mě brzo bohatě dosytila. A když jsem si pořídil kafe a dostatečnej přístup kofeinu, bylo nebe zase bez mráčku.
Společně s Maruškami jsme vystoupali na Trosky, spoustu času jsme strávili s tou maličkou jen ve dvou. A bylo to parádní.
A velmi silnej byl i samotnej křest. Velká poklona a díky Laďovi Heryánovi, kterýho kdyby Katolická církev neměla, nevim nevim.

Zejtra odjíždím do Úštěka. Měli jsme vyrazit všichni. Ale jsme v pohybu prakticky neustále, tak je možné, že nakonec pojedu jen s ostatními zvířaty. Zítra večer hrajeme na Dvojčeti Malé zvíře a pozítří a popozítří zkoušíme a skládáme.

Mezi začátkem a koncem postu uplynulo asi šest hodin.
Schůzka v Oku byla víc než plodná. Třeba by se z ní nějakej klip mohl vyhlídnout, Alba i Jakub vypadali jako sympaťáci, který milujou tvorbu. Pokyvuju si tady u toho hlavou.

Těším se na zítřek. A taky se mi nechce od děvčat. A taky jsem unavenej.

Je to velikánskej život.





Letí

Leták, člověk by řekl, leták. Vizuál denverský společnosti, která se snaží legalizovat používání lysohlávek pro terapeutický a lékařský účely.

Přijde mi parádní.

pěkné ráno

ráno nás vzbudila Maruška, chvilku se mezi námi mlela, na chviličku se stočila k jednomu z nás, odkud zase za nespokojeného „ně, ně, ně“ zase vyveslovala k druhému. kde se situace opakovala.
Máša vstala a přinesla ranní mlíčko.
A zatímco Maruška pila, rodiče jsme usnuli. A pak s námi i naše dcerka.
Takže když mne ve čtvrt na osm budil budík, už jsem byl připravenej.
vstal jsem, osprchoval se, připravil, nasedl do Jeřabinya vyrazil. Dnes nám blokově čistěj ulice, tak je to nejjednodušší.

Nejezdim do práce autem úplně rád. Jednak je to přes celý město, což může bejt někdy na dlouho a trochu stres. Jednak je tu na Roztylech blbý parkování.
Ale město bylo čistý a parkování jsem našel kousek od práce v jedné boční uličce.
Tady jsem nedávno potkal Vaška Semeráda, řikám si. Copak asi… á, támhle jde. A tak jsme se ještě prošli s Vaškem a popovídali si. A pak jsem dorazil do práce a vyřešil snadno zapomenutou kartičku. A byl u počítače, sice ne první, ale druhej, což je taky dobrý.
Otevřeným oknem sem fouká studenej jarní vítr.
Na tomhle patře v týhle části sevěta se (mi) alespoň na chvíli zdá všechno v rovnováze.


„Nesnášim to, fakt nesnášim tyhle zmrdany, tyvole!“

„tykrávo“

kleje pán, co nám přišel vyměnit desku kuchyňský linky. Je třeba říct, že kleje až posledních půl hodiny. A je tu už nějaký čtyři. a půl. už si asi myslel, že bude končit.

„Teď jsem to tam dával tyvole a drželo to, proč to kurva nejde přitáhnout? Sračka, protože je to vypnutý, tyvole.“ ozývá se z naší zenový kuchyně.
Květ života zoufale poulí kružnice na Dalajlamu, co sedí v pět ráno v hluboký meditaci v nějakým hotelu a zároveň se dovedně tváří, že tam vůbec neni

Zůstal jsem dneska doma. Holky jsou na Moravě na návštěvě u babičky, dnes večer se vrací. Počkal jsem tu na pána, co má vyměnit desku.
Trochu jsem si představoval, že se ponořim do psaní, nebo po obědě zmizím za Aid Kidem, popracovat na dalších zvířecích kostrách…

„Proč? Proč to má pět závitů? Uiii Tyvole. Mě z toho praskne. Ne! Ne!“

ale zatím jsem jen vynesl odpad, vyzvedl si od Martiny batoh, který jsem včera zapomněl v jejím autě… a shlídnul dva díly druhý série Punishera.
Pán se očividně dostal do bottleneckový situace.

Jinak koukám po kočkách, zavírám dveře, snažim se tvářit, že si tu sepisuju něco do práce. Kočka Placka sedí v pozoru vedle mě. Nevim, kdo vlastně hlídá koho.

Včera, krátce před tím, než tři Marie vyrážely do Znojma, jsem z Hlaváku vyjel na Kolín. Fotil jsem tam s fotografkou Kristýnou, která fotí v noci při světle měsíce. Měl bych společně s ní a kamarádkou Martinou pracovat na textech, který budou fotky doprovázet.
Teď jsme poprvé vyrazili do terénu. A bylo to moc hezký.
Krátce po setmění jsme začali na vrchu Vysoká nad Kolínem, na kterým jsem nikdy nebyl, ale zároveň jako by byl. Koukal jsem z toho mírnýho svahu do rovný krajiny dole. Tohle je místo z knížky Zvíře jménem Podzim, kde malej kluk sleduje s tátou jak se majestátní zvíře převaluje v mracích…
A na paseku s poraženým stromem, s jeho kmenem, osaměle trčícím mezi bílejma kusama oloupaný kůry.
Dlouho jsem nebyl takhle potmě v přírodě.
Tenhle večer byla krajina klidná a přirozeně majestátní.
Stál jsem na tom svahu a koukal na blikající světýlka.
I při vší tý naší velikosti a roztahovačnosti, tak ztracený v temnotě noci.

„Sračka zkurvená, tyvole.“ Lomcuje pán v kuchyni s něčím, co nejde vyndat, když je třeba. A vypadává když není. Podle všeho. Dovnitř mu nakukovat nechci.

asi přišel čas… na třetího Punishera. To by tak mohlo sedět…

„Tyvole, no tak to nejde?“








prasklou čočkou

nevypadá, řikám si, když ráno doma prohlížim levou kontaktní čočku, která mne trošku škrábe
ale je, přesně uprostřed, dohledám později v práci. proč jsem si s sebou nevzal náhradní čočky, jak jsem si říkal, že si pro jistotu vezmu?
asi proto, že jsem se rozhodl, že je ta čočka v pohodě. a chtěl tomu věřit a podpořit to tím, že se nebudu připravovat na jinou eventualitu.
Zajímavej mechanismus.
Ke studiu.

Včera jsme měli večer milou návštěvu. Bára, se kterou jsme se seznámili docela nedávno, se stavila na večeři. A dlouho do noci jsme si povídali. O společných i soukromých zážitcích. A bylo to bezva.
Chmury, který mne v únavový vlně zaplavily, to profouklo na druhou stranu.

Taky jsem včera psal a kreslil.
I dneska píšu a kreslím.
Večer pojedu sledovat focení měsíce. A moje Marušky zase zamíří na Moravu. Před tím je ale potřeba, dopsat scénář a natočit Highlighter. Tak chutě do práce.