Jakub König

Minulej tejden jsme plánovali odjet do Kutný Hory, nakonec ale všechna děvčata onemocněla a tak jsme zůstali doma. Do čtvrtka jsem se stal takovou přirozenou družicí těch mých žen a v různě velkých kruzích putoval po bytě. Venku zuřila výheň. Pořídil jsem druhej větrák. Docela to pomohlo.

Na kus lepenky jsem namaloval anděla, kterej vznikl na předchůdci tohohle blogu, jářku, před dvaceti lety. Namaloval jsem ho tak, aby se vešel na plátno 60×20. A když jsem ho měl namalovanýho, půjčila mi Máša skalpel a já se ve čtvrtek večer pustil do vyřezávání.
To nebude fungovat, předpokládal jsem. Ale řezal a řezal a bylo to, jako všechna tahle rukodělná práce, bezva.

V pátek ráno jsme vyrazili s Kittchenem na festival Mikulove. Bylo vražedný vedro a v Mikulově mi přišlo, že je vzduch jako teplej med. Skoro v něm nešlo chodit. Přesto jsme vyrazili na krátkou prochajdu z areálu do ubytování, prodchnutýho vinařskou kulturou. Kurkumou, brácho. Vinařskou kurkumou. Přes kozí hrádek lesní pěšinou. A pak i na ledovou kávu do kavárny. Vyfotily se se mnou dvě dámy kolem pětapadesáti, které se moc těšily na večer. A potkali jsme úplně uřícenou rodinu Bláhovcovic. I ti se těšili, všichni jsme se těšili na večer.

Celej den jsme se s Lindou na několikrát vraceli k tomu, jakej to má smysl, jet v takovej horkej den přes půlku republiky na festival, kde pak hraješ hodinu. Co hodinu. Tady dokonce 45 minut. A to počítej, povidá Linda. že ráno vyrážíme v deset, hrajeme v deset, přespáváme, druhej den tři hodiny jedem zpátky… To je děsnejch hodin a kilometrů a lidí, kvůli 45 minutám.
A je pravda, že když jsme stáli připravený na pódiu a zatímco bychom ještě určitě čtvrt hodinky potřebovali zvučit, moderátor nás už uváděl a po těch 12 hodinách cesty a příprav najednou všichni strašně spěchali a ve výsledku nám na zvukovku ani ta slíbená půlhodinka neklapla, je pravda, že jsem si říkal: Tyjo. A na to hlavní je nakonec nejmíň času. A to jsme byli nachystaní předem…

Jenže i tak se koncet povedl. Nebo alespoň mně se hrálo moc dobře, Aid Kidovi vyloženě debilně, lidi ale vypadali hodně spokojeně a já měl silnej dojem propojení a naplnění svý potřeby hraní. Po koncertě jsem strašně chtěl ještě nějak pařit, ale už jsem byl tak unavenej, že jsme se nakonec vyšantročili a kolem Kozího hrádku to vzali na ubytování, kde jsem usnul, ještě než ostatní dopovídali a zhasli.
Ráno tři hodinky dom.
A bylo.
Doma jsem vystřídal unavenou Mášu. A večer, když všichni usnuli, se vrátil k vyřezávání do kartonu.

V neděli se mi povedlo dokončit šablonu. Zkusmo jsem si připravil podklady na tři plátna… a pak šablonu nasprejoval… A ono to zafungovalo. Vypadá to, zase teda podle mýho, parádně. Starej známej legendární Anjel v kombinaci malby a spreje. Docela mu to sluší.

Včera jsem k první devítce Andělů udělal texty. A dneska už jsou 4 pryč, u dalšího se rozhodujou hned dva kupci a pár lidí si objednalo svýho Anjela s jiným textem…
Až mne to zaskočilo. Jak pěkně to vypadá. A jak rychle mizej.

Do toho dotahujem desku. Dneska jsem měl po Zoomu rozhovor s Martinem Kyšperksým z Proglasu, dopisuju různé anotace a odpovídám zatím spíš na drobný dotazy. A s Honzou Chramostou jsme v neděli večír dostříhali klip k Hvězdám, k jehož báječnýmu natáčení jsem se ještě nedostal. Teda k vyprávění o tom báječným natáčení. Uvidím, jak se mi to vejde do programu zejtra. Dny nejsou nafukovací.
Pamatuj!

Dny nejsou nafukovací.

Příští pátek půjde klip i singl ven. A všechno začně zase o kus víc.

Julinka problinkala celou noc, uspal a uložil ke spící Máše jsem ji až k páté ráno. A u paní doktorky se ukázalo, že Marušce se rozjíždí angína a Julinka má teplotu, do toho se udělalo blbě i Máše… a tak jsem náš plánovaný výlet do Kutné Hory, do ubytování, které nám laskavě nabídla moje dávná kamarádka z Famu, Marta, zrušil. Po pár hodinách spánku se tak legračně blomcám po bytě s kňourající Julou v mandooce, z telefonu poslouchám hubu a audioknihy. A mám tu klidnou odpočinkovou neděli. Hahaha.

v pondělí mi bylo blbě. Jako kdybych měl kocovinu, žaludek na vodě, obří únava. Po návratu z města jsem si šel lehnout, i abychom večer zvládli s Matezem a Vlastíkem další představení divadla Pomezí, tentokrát hru Malvína. Ta se odehrávala v báječné vile v Čelákovicích. Což je místo, kde se nachází legendární hřbitov upírů, o tom ale nikdo z naší osádky netušil nic a během představení o tom taky nepadlo ani slovo.
moc se mi to líbilo.

úterý bylo ve znamení dětský oslavy. Ta se povedla, Maruška byla šťastná a všichni dospělí prima.

ve středu jely holky na výlet vlakem za dědou do Davle. Maruška tam zůstala a Máša s Julou se vrátily odpoledne. Já měl dost intenzivní den. Napřed jsem u paní z magistrátu, kde jsem byl zaplatit pokutu za měsíc parkování s novou značkou, která nebyla přehlášená. Nakonec to vyšlo asi jen na 700, paní byla extra laskavá a nápomocná. Ale jako na potvoru jsem zrovna měl na kartě jen 650 a tak jsem se musel rozloučit a pokračovat dál.

Stavila se u nás Lucie s dcerkou, se kterou jsme pak všichni vyrazili fotit pro obálku UNI. Docela dost jsme toho stihli i nachodili. A vyfotili. A pak ještě chvíli u Pavly a Honzy Chramostovejch. Dolaďovali jsme kostým a scénář.

Čtvrtek byl velmi pracovní.

a v pátek jsme jeli točit videoklip do Šemanovic. A to bylo veliký a krásný, zkusím dopsat později. Úžasný. A podle všeho by i to video mohlo bejt super.

V sobotu jsme dopoledne dojeli z Šeman a od tří už běžela Maruščina rodinná oslava. I ta byla moc hezká a bujará, v našem vnitrobloku, stejně jako ta první. Ale byla trochu lízlá tou velikou únavou, kterou jsme měli všichni ze Šemanovic. Takže většina večírku. Já, Máša, Jindřiška, Maruška, Jula, Tedík a Jan a Pavla Chramostovi. A děda Jindřich. Devět z jedenácti.

Není divu, že jsme si naordinovali striktně odpočinkovou neděli. Dopoledne si pustíme hudbu nebo audioknihu a v klidu si poklidíme, ať máme po všech těch bláznivejch dnech trochu čisto a hodně klidu.
Nakonec jsme uklízeli vlastně až do večera a na ten klid a odpočinek se nám nějak nedostalo.

Dnešek byl blázinec. Lítal jsem po městě jak šús, pak jsem intenzivně maloval a po předání obrazu U zámečku jsem dorazil dom. A teď je jedna v noci a pomalu je čas jít spát.
o klipu zítra.

pořád se teď všechno děje. Jak se blíží vydání desky, všechno se zintenzivňuje a nabírá na tempu. Srpen se láme a celý léto se začíná posouvat a sjíždět k podzimu.

“Když si tě člověk zadá do googlu,” začal ve čtvrtek rozhovor pro magazín Uni Ondřej Bezr, “vypadne mu na prvním místě, že Jakub König je český bloger.”

nojo, je to fakt, teď jsem na to koukal. Ondřej se mne ptal, jestli mi to nevadí.
A na spoustu dalších věcí. Odjinud, než jsem otázky čekal a chvilku trvalo, než jsme se postupně dostali až k Hvězdám. Což bylo bezva. Moc dobrý povídání Pod lipami.
Dneska jsme s Lucií Přichystalovou fotili fotky, který budou k rozhovoru. Na Štvanici svítilo sluníčko jako blázen, čekali jsme trochu na mraky, na rozptýlenější světlo, než ten popolední výpal. Stavili jsme se i u Pavly Chramostové pro část kostýmu na páteční natáčení klipu v Šemanovicích a vrátili se na Štvanici udělat pár snímků i v něm. S ním. Zkrátka.
po limonádě, kterou jsme na závěr popíjeli u Vily Štvanice i s Luciinou šestiletou dcerkou, která se statečně vláčela po výletu do Prahy navrch s fotografující maminkou sem a tam po ostrově, jsme se zvedli… já odnýst kostým a na schůzku kvůli klipu k Chramostovým, děvčata na vlak do Prahy… a od severu se přihnala ostrá bouřka a průtrž, tak tak jsem to stih.

vypadá to všechno velmi slibně. Chtělo by to, sehnat někde ještě asi tak 30 000. Haha. To bych moh podepsat.

zejtra se do toho pustím

a teď?

teď musim spát

dobrou

odsejpá to. Maruška je u babičky v Český Lípě, teda byla tam od nedělního večera, kdy se pro ni stavil strejda, do pátečního odpoledne, kdy ji vyzvedl Michal s druhou babičkou a do neděle si ji ještě vzali do Lubnice. Než jsme se rozkoukali, byl pátek, tejden utek, jako nic. V úterý byl u nás na večeři kamarád Al, s Mášou a Julou jsme šli v rámci Baby Bio na Barbie a bylo to bezva. Večeře i společnej film v Oku i Barbie samotná.

prodal jsem obraz, jednu z verzí Hvězd, na který jsem pracoval už od předminulýho tejdne. Donesl jsem ho ve čtvrtek novejm majitelům a bylo to super setkání a povídání. A ještě jsem stihl večer Honzu Chramostu s diskuzí o videoklipu, kterej točíme ani ne za tejden. Všechny věci kolem desky teď nabraly spád, mám sepsaný úkoly a když dobře najdu prostor, postupně je odbavuju. Jelikož máme teď na starost jen Julinku a asi na to oba s Mášou víc myslíme, daří se nám teď pracovní prostor rozdělovat líp. Však jsme taky desátýho oslavili Juliin rok.
před rokem jsme ji vítali na světě. Cejtim to jako před čtvrt rokem. Porodnice a nemocnice v Roudnici na Labem. Díky za tu krásua požehnání.
Jo a Františka Řezníčka jsem potkal. A Ještěda, kluci pili pivka a pokuřovali jsme a pak přišla Máša a ještě k Frantovi a Ještědovi se připojil Aid Kid a s Mášou a Kidem jsme šli za Anežkou do Vegtrálu, kde už seděla Pavla Chramostová, která mi donesla nabarvený pruhy látky, na který jsem po večerech maloval kruhy a hvězdy a který budou součástí kostýmu do toho klipu…

takhle najednou se to děje

do toho jsem rozpracoval a pak skoro dotáhl pátej obraz k desce Hvězdy k předposlední písničce na albu, která se jmenuje Na konci světla.

taky jsem Pavle donesl ohvězdičkovanou látku přes novou lávku HolKa, kterou jsem slavnostně přešel jednou tam a jednou zpátky…

a dneska od 15:45 šel na Oppenhaimera. A líbilo se mi to moc, i když jsem vlastně čekal dost jinej film. Nedávno jsem Ondrovi Zátkovi vysvětloval, proč se tolik těším a proč si vizuální Nolan podle mne vybral zrovna tenhle námět. A to, že detonace nukleární bomby, první test na Trinity, patřil k těm nejopulentnějším vizuálním zážitkům, který do tý doby nějaká lidská bytost zažila… takže jsem očekával obrazově strhující ztvárnění nukleárního výbuchu. A to se vlastně nestalo.
přesto, jak se mi ten zážitek skládá v hlavě, jsem spokojenej velice.
bude deset večer, v sobotu. Na Letenský pláni asi pomalu končí hlavní program Prague Pride. Ale vim houby.

Za školou vyplavila velká voda. Teda voda z hadice z myčky prej, ale vyplavilo to celej sklep, zatímco byla osádka na dovolených. A tak mají dole sušáky a nahoře se převčírem a včera konal benefiční festival. Kterej jsem inicioval svojí nabídkou benefičního hraní. Heč. Benefik, to je jak když tě strejda Ben fikne vzadu za kůlnou, ani nevíš. Ale strejda ví. Fik.

převčírem jsem s sebou vzal i naši Marušku. Za školu chodíme navštěvovat hodného obra Valdu a tak má mezi místní osádkou Maruška už pár kamarádů. Převčírem se pustila do debaty a kamarádění napřed s Marií Ferynou a její kamarádkou Alžbětou a pak i s holčičkou Eliškou… než jsem stihl přečíst kousek blogu a zahrát pár písniček, užila si bohatý a plný odpoledne a večer. A ťapali jsme pak domů kolem mý starý práce, kolem Molochovu, tatínek s kytarou na zádecha se skoro šestiletou holčičkou, v družnym rozhovoru. Jsou to krásnÿ chvíle okamžitýho a plnýho štěstí.

Bez tohohle fóru v Poličce snad ani hrát nejde. Festival tak malý a rodinný, že se vejde tak akorát do tlapky Bohuslava Martinů, do krabičky od sirek by se vešel z tý jeho světničky.

my strávili s děvčaty po mém návratu ze Žamberka a po nečekaným rozuzlení financování desky a našeho života pár dní v Lubnici. Jezdili jsme na výlety, i když, pravda, prvních pár dní jsem byl pořád ještě nečekaně rozsekanej, jak to všechno klaplo úplně na poslední chvíli. Ulevilo se mi tak, až mi z toho bylo chvilku blbě. Je to už skoro měsíc a pořád to cejtím.

Ale během pár dnů odpočinku se mi hladiny chemikàlií v mozku nějak usadily, odpočnul jsem si trochu uklidnil se a společně s holkama jsme v pátek přejeli na festival do Poličky.

Colour Meeting probíhal po dvacáté a nás si pozvali s Kittchen dokonce podruhé. Hodně kvůli tomu snídaňovýmu koncertu, co jsme tu zahráli před lety. A že jsme sympaťáci asi.

přijeli jsme naštěstí den předem. Pro nás trochu netypicky… ale díky tomu jsme měli jeden celej moc hezkej den na festivalu s rodinou. Maruška se divoce socializovala, my pak o poznání klidněji taky. Zažil jsem koncert Prago union, divadla i silnej zážitek z místního svatostánku, kde Daniel Herskedal okouzlil všechna tri děvčata, zatímco já se nechával okouzkovat venku před kostelem… taky jsem mával na svou rodinu z pod věže na věž a moc jsme si to myslím všichni užili. A druhý den dorazila kapela. A to bylo taky super, i když klasičtější a v některejch momentech i náročnější a emotivnější.

odpoledne už pak trochu nastal shon a večer se to všechno nachýlilo ke koncertu a ten byl super a povzbuzující. Na závěr jsem tancoval mezi lidma a bylo to bujarý a euforický. Měli jsme z toho moc hezký pocit a i večer v malebným areálu byl super. Velká radost.
Takhle nějak bych si ty naše společný festivaly uměl představit.

v neděli jsme ještě místo domů přejeli za Káťou do Žamberka. Několik let nic, viď. A pak během tejdne dvakrát v Žamberku.
věděli jste, že kapela Reef tu kdysi hrála na festivalu, že se jim několik kilometrů od Žamberka rozsypalo auto a oni, tejdy bez mobilů a internetu, museli velkej kus šlapat pěšky… no a jejich zpěvàk pak, o pár let později, s jinou kapelou, natočil písničku Road to Žamberk. To jsem se prosím dozvěděl už během tý první návštevy. Během druhý bych to nestihl, protože povídání a nás na povídání bylo nakonec spousta a všade. Ještě, že jsem si s tou Káťou stihl popovídat týden před.

spali jsme celà rodina v Teepee. A když jsme vyráželi na kutě, zahlídl jsem, jak se na obzoru zablesklo. A napadlo mne jen, že doufám, že ta bouřka nejde směrem k nám…

šla. Napřed mne v noci vzbudil déšť a pak i hromy. A pak dvakrát prásklo poblíž a vzbudila se i Máša… zeptala se mne, jestli zůstanem ve stanu, nebo půjdeme do domu… kde bychom se asi vešli na gauč. Jenže venku hustě leje a teepee je na kopečku a pak bychom museli přeběhnout přes rozmoklou trávu vedle kovový trampoliny… nakonec jsem rozhodl, že zůstanem. Viděl jsem to tak, že teepee už na Kátině a Lukyho zahradě stojí několik let a ani do něj ani do stromů nad nim nikdy žádnej blesk neuhodil. Takže je větší pravděpodobnost, že jsme na dobrým místě a že se to brzo přežene.

a ono jo. Ono přehnalo.

druhej den jsme se vykutali a vyrazili na dlouhatánskou cestu domů do Prahy. A pak večer k Amelii. Je to legrační, Žamberk mi přijde jak před měsícem, Amelie jak před tejdnem.
Nu.

A tak to s tim časem je.

říkal jsem si, že bych šel včera na Oppenheimera do IMAXu. Nolana mám moc rád, atomový bomby se asi nedají úplně označit za můj tajnej fetiš, po Kittchenovi a všech těch písničkách na tom nic tajnýho nezbejvá…
ale nakonec jsem zůstal doma a dopoledne chvilku svědomitě ještěřil*, a pak až do večera odškrtával svědomitě bílou tužkou na černym papíře seznam úkolů.
a pustil se i do nějakejch dobrovolnejch.
který jsem si pak tudíž nemohl odškrtnout…
promazal jsem třeba všechny gmaily ze složky sociální sítě a upozornění, což dohromady zabralo skoro půl hodiny… na icloudu i gmailu mi shodně dochází prostor, jako by se všichni jeho poskytovatelé najednou dohodli, že mi přiškrtěj kohoutka. jenže promazávat fotky, to je na den. na dva. to si tak do Vánoc nemůžu dovolit. a taky se to vždycky zvrhne v prohlížení.
a kdo si může dovolit prohlížet starý fotky, no ne?
ten můj digitální život je zkrátka pěkně v binci, jak by řekli pánové automechanici, kdyby používali sousloví digitální život.

večer jsem na chvilku vyrazil ven na pár drinků s Fiksupojkou. on teď nějakej čas pije vodu a já si dal colu, což je dost jiná kombinace drinků, než jsme pívávali.
Bože, nejlepší kombinace byl dostatek Long Island Ice Tea. nejchutnější a nejúčinnější vyndavačka na světě. haha.

jenže zdá se, že ted‘ už se ani vyndavat nepotřebujeme.
přišel jsem domů s hlavou, co se chystala rozbolet od toho, jak blbě sedim u počítače. a natáhl jsem se na gauč. odkud jsem si psal s Mášou, co v maringotce na Vysočině uspávala Julinku, zatímco Maruška s ostatními dětmi opékala buřty a hady (z těsta)… a pospával jsem a pospával…
běž si zahrát Playstation, řikal jsem si…
dej si brko, vždyť máš ubalené z toho zbytka ještě vod soboty
ale ne a ne
vyčistil jsem si zuby, zadrmolil pětkrát zdrávas pávas a šel spat

no a dneska ráno vstanu a že jdu na toho Oppenheimera do toho IMAXu. a než jdu, mrknu, že si vyberu místo a zjistim, že je ten film v tomhle kině úplně totálně vyprodanej na všechny termíny, co bych moh.
tak takhle to je.



*ještěřit jako termín používali Jirka se Sísou blahý paměti, v podstatě to obnáší všechny ty drobné relaxační činnosti, co dělají mladí muži jakéhokoli věku, když jsou doma sami a mají čas

jak že to nakonec bylo s těma vlnama z předminulýho postu?
z toho, co jsem psal v úterý 4. 7., kdy holky byly na Moravě a já cejtil, jak se překlápí vlna?

Skutečně jsem udělal všechny avizovaný přípravy a práce, nafotil a nasdílel obrázky, maloval jsem a sdílel. A přišla Zara a protože jsem ještě neměl v ruce bundu s vyšitým obrázkem, ani kosmonautskou helmu, fotili jsme improvizovaně pár fotek s igelitem, na kterým se krásně otiskly barvy… sluníčko mi přitom svítilo do očí a Zara si udělala pár snímků a pak zase zmizela… nakonec z toho vyšla sada parádních kosmonautickejch fotek, tajemnejch a mystickejch, musim se poradit, co s nima.

Vlna se ale pomalu překlápěla dál. Jak jsem zmiňoval v zmiňovaným postu, moje obrazy se přes prázdniny moc neprodávají. Což vede jak k tomu, že se na všech rodinných účtech postupně dostáváme na dno, všechny rezervy se rozpustí a zmizí. A spolu s nimi se vytrácí i to uvolnění a klid, který mi jinak malování, hudba, stejně jako život se třema báječnýma děvčatama, přinášej. Začnu bejt napjatej a protivnej a vylekanej. I když už se to opakuje třetím rokem, chvilku většinou nevím, co se děje. A tak jsem nerudnej a našponovanej a podrážděnej. Přijdu si k ničemu a nanicovatej.
Netalentovanej, plytkej, hloupej a povrchní.
Tejden po sváteční poslechovce v Sonu, kde mi mezi prstama přeskakovaly jiskry eliášovejch ohňů, jak jsem byl roztancovanej a šťastnej

Žádnej z možnejch odvozů do Brna naklapl a tak jsem poprosil Lucii z Red Bird Instruments, jestli by byla tak hodná a poslala mi zálohu, abych se měl do Brna a pak do Žamberka, vůbec za co dostat. Byla tak hodná.
A jak jsem tak chodil v trenýrkách po prázdném bytě, došlo mi, že jsem se právě dotkl hranice důvěry ve správnej směr svý cesty. Že už se mi to stalo za poslední tři roky párkrát a že se vždycky na poslední chvíli objevila nějaká nečekaná záchrana… ale že teď už přišel čas, kdy se důvěra v proces může změnit na nezodpovědnost.

Pokud do pondělí neprodám alespoň jeden z těch čtyř hotovejch obrazů k Hvězdám, řekl jsem si, nebo nějakej jinej z těch větších, abych mohl doplatit nájem za červen a všechno, co chybí, začnu si hledat další práci. Vrátim se k nějakýmu polovičnímu úvazku. Třeba z domova. Ale Jula už je větší, mohl bych i někam chodit, třeba na dva, tři dny… než vyjde deska a věci se zase pohnou.

Ozvala se mi kamarádka Anežka, co jsem jí hrál na svatbě. Že přemýšlí o obraze Hvězdy. Že by ještě teda chtěla přemýšlet den, dva, jestli je to opravdu on. Ale že to vypadá dost nadějně.

Těsně, než jsem vyrazil na autobus, se mi ozval jeden ze tří lidí, kterým jsem o možnosti koupit si obraz k desce Hvězdy, napsal osobně. Poslal mi krátkou zprávu v messengeru:
normalne to nedelam, ale vyjimecne koupim Hvezdy/Hvezdy.
kontaktujte meho asistenta…

když jsem to psal Anežce, odpověděla s veselou, že má teď snadnější rozhodování, a že bude vybírat dál…

autobusem jsem jel na jedné z předních sedaček obřího žlutého autobusu. D1 byla nečekaně prázdná a já se na tom vysokánském místě s obřím výhledem užasle usmíval a frčel na Brno.

přespal jsem u strýčka a tety z Lulče. stihl jsem si s nimi popovídat, i když jsem dorazil až navečer, dlouze jsme kouřili a hleděli z jejich pozemku s jurtou a obřím výhledem do kraje. i tady jsem se zmámeně usmíval a vyprávěl, jak to vypadá, že máme dva nájmy v suchu.

druhý den ráno jsem vstával brzy a vyrazil autobusem a vlakama do Brna.
na zastávce v Lulči seděl jen jeden místní opilec, který už v sedm ráno, nebo spíš ještě v sedm ráno, byl pořádně na kaši. diskutoval s ním jeden soused, napřed povýšený, postupně víc a víc sympatizující. začal ale:
poslechni, ty vypadáš. tuhle kruv, tuhle kruv, všade máš krve. ty di darovat kruv, máš ji moc.

Red Bird Instruments byli po mejdanu. Před dílnu do stínu jsme si vytáhli kombo, kytaráři připravili pohoštění a natáhli se… a já pustil desku a pustil se do práce.
Během pár hodin jsme si Hvězdy pustili třikrát a pomaloval jsem jeden cigar box a jednu nádhernou kytaru. Honza moc hezky mluvil o těch písničkách, barvy rachle schly na sluníčku… A do toho mi přišla zpráva od druhého z lidí, kterým jsem o obrazech Hvězdy psal. Respektive od prvního, kterému jsem dával vědět. Od člověka, který už v rámci Proměňování obrazů na hudbu pořídil hned několik pláten.
A ve zprávě mi nabídl, že koupí všechny hvězdný obrazy. Nejen ty hotový, ale i ty, který teprve do série namaluju. Souhlasil i s tím, že místo toho už prodanýchu mu namaluju k písničce Hvězdy další, aby měl obrazů stejně, jako je písniček na desce.
Kterou se mi tím pádem povedlo z mojí strany celou zaplatit.
I s většinou prvního klipu. Zbytek doplatím filmařům a jejich crew dalšíma obrazama.

Říct, že mi spadl kámen ze srdce, by bylo asi příliš jednoduchý. Během těch následujících dní, kdy jsem vlakama a busama cestoval do Žamberka na festival a pak přes celou Moravu na jih za holkama, se těch šutrů zřítilo postupně spoustu. Ani jsem nevěděl, že jich tam tolik mám. Dokonce jsem se až trochu polekal, jak moc se mi úlevou podlamovaly nohy. To jsem si myslel, že jsem klidnější. Takový to je, dotýkat se hranice důvěry.
Cejtim v ty dny v Lubnici se svojí rodinou velkou, obrovskou úlevu. A velikánskej vděk. A vlna se zase pomalu zvedá vzhůru.

Všechny peníze jsem odeslal na příšlušný místa. Deska i klip jsou pokrytý. To je neuvěčitelný. Zároveň máme zaplacený všechny účty a nájmy do konce měsíce.
Ne u vě ři tel ný.
Plachty jsou napjatý a fouká do nich čerstvej vítr.
Desky odešly k recenzentům, ozvala se mi Lucie z Red Birds, že by mne vyfotila na obálku jednoho hudeního časopisu, se kterým spolupracuje.
Před sebou mám na papíře spoustu úkolů a od rána si je postupně odšrtávám.

A přede mnou a za mnou jsou všechny ty vlny, který už jsem překonal. i ty, který je ještě potřeba zvládnout.
všechny vlny jezera mýho života.

Maruška je na dětským táboře na Vysočině, Máša a Jula jsou tam s ní, takže jsem doma jen s Plackou. Vrátili jsme se dnes po tejdnu společný dovolený ve Starých Splavech, kde jsme se měli báječně, přebáječně. Ale vážně tuze.

Novinářský kopie desky Hvězdy teď někdy odešly prvním novinářům.

padá mi hlava, ani o tý kosmický lodi dneska