Jakub König

všechno se to odehrává ve vlnách
v pátek po poslechovce ty podzemní pohyby cejtím ještě masivně. Máša s Julou odjížděj na večírek se spolužákama z vejšky a já s Martinou Dobiášovou za volantem mířím na druhou stranu, na Jičín, do Valdštejnský lodžie, kde hraju.

byli jsme tu před dvěma či třema lety navštívit Simonu Babčákovou na workshopu, co jsme na něm točili skečovej biják, kterej měl teď někdy opožděnou premiéru, kterou jsme nestihli. takže jsem už trochu věděl, jak krásný místo tahle Lodžie je. přesto to na mne znova hluboce zapůsobilo.
opuštěná monumentální stavba s potenciálem, kterej je bez duchovního vůdce Albrechta z Valdštejna, nevyužitej, osamělej monolit, přesto zatěžující siločáry krajiny. na nějaký hluboký úrovni určitě vydává nízkej bručivej zvuk. jako časoprostorovej hlavolam.

„a na dně lesa je močál a v něm taková chatrč, chata rozpadlá,“ vysvětluje Jiří, který mne sem pozval. a fakt to tak je. vyfukuju kouř a koukám na tu barabiznu na dně lesa i na Lodžii, která je průsekem jakoby pár kroků. Ve svejch proporcích nezachytitelná. Mohla by bejt vysoká jen pár metrů. A nebo obrovská. Jak je. A jako by byla v jinym čase a století. Než ta chatrč na dně lesa.

Než se vrátím z brka, mladej klučina, co ho zahlídnu před tím motat nějaký kabely, zatím v Oktagonu rozmístí světla a pustí mlhostroj. a ten už tak výjimečnej prostor se promění jako mávnutím kouzelnýho proutku. zírám.
venku poprchává, teď jen, aby přišli lidi.

a oni přijdou. po dlouhý době vidim, že si několik návštěvníků zabírá jako první místo hned v první řadě. a postupně se prostor na židlích zaplní… a pak to tak celé pomalu začne, postupně se mi všechny páčky přepnou na volno a po ustálení se v základní letový hladině, s parádním zvukem a v krásným prostoru plným soustředěných lidí, se spoluúčastním výjimečnýho zážitku… je to klidný hraní, ale vřelý a plný emocí, vnímám, že ostatní poslouchají ty příběhy v těch písničkách a poslouchám a prožívám je s nima. každej po svý dráze a přece kousek společně. jako loď, jako vzducholoď…

pak si ještě moc hezky povídáme na nádvoří během vydatný večeře s několika dalšími účastníky… a pak nasednem s Martinou do auta a jedem do Prahy. pouštím novou desku a i Martině se podle všeho líbí a i jí přijde, že je v něčem jiná, než co jsem dělal doposud. A tak mám radost a pomalu vytuhávám, zatímco za oknama utíká noční krajina, což je bezva, protože takhle vytuhávat u řízení bych teda nechtěl…

a pak se ta vlna zase pomalu začně převracet dolů. včera večer holky odcestovaly na Moravu a já se vracel z procházky a přemejšlel o tom, co budu dělat. vypadá to, že současný algoritmy zobrazování na Facebooku už zkrátka obrázkům a jejich prodeji příliš nesvědčí. A nebo jen zase nastoupil klasickej letní okurkovej pařák a nikdo žádný obrazy nechce. Nebo už je ten malej trh, na kterej jsem dosáhl, nasycenej a plnej. Zkrátka s tím budu muset nějak pohnout, nebo si svižně hledat nějakou brigádu.
Dumal jsem nad tím, že na jedný straně víkendu jsem surfer na vysoký, nadějeplný vlně, držte si klobouky… a na druhý stárnoucí zkuřka, co si místo shánění práce maluje na ty svý plátna a papíry…
A že vlastně obě dvě tyhle realiy nedělí ani tak ten víkend, jako můj vnitřní pocit. Že jsou relevantní obě zároveň. Že jsem v jednu chvíli to i to. A milion jinejch věcí a principů. A že mám, tím, čemu věnuju pozornost, možnost si do určitý míry vybrat, která z těch realit bude pro můj život v následujích chvílích dominantní.

jasný jako facka, která padne vedle

a tak už od rána maluju, organizuju, obepisuju. zrovna jsem odpověděl na pár žhavejch mailů ohledně desky, poslechl si ještě jednou master, kterej je teď ale už starej, protože novej se odbavuje a chystá… Aid Kid je nadšenej, dlouho jsem ho z nějakýho masteru neslyšel tak nadšenýho. teda asi ještě nidky.
taky jsem… poslal verbálně komplikovanej a informačně plnotučnej mail kámo do studia Najbrt, brnkačka, ještě než jsem vypil první ranní kafe… obal vypadá, že bude parádní. minimálně, jako ten master.

no a teď udělám kus na obrazu k písničce Tatínci, kterej včera načala Maruška a Jula, když jsme si společně přinesli ze Soukenický plátno.
V galerii HVĚZDY jsou už tři kusy, brzy přibude čtvrtej.

jak bude schnout, nafotim další černý papíry a všechno to přidám na běžnou galerii Obrazy, ať si můžou vybrat i lidi, co takhle před dovolenou nechtějí kupovat plátno na investici za padesát.

Odpoledne půjdeme fotit se Zarou.

A do tý doby zkusim vymyslet, jak se ve čtvrtek nebo v pátek ráno dostat co nejlevnějš a nejbezpečnějš do Brna. Měl bych tam pomalovat jeden luxusní cigar box… a pak navštívit strejdu s tetou… a do soboty se při zachování stejnejch podmínek dostat do Žamberka, kde hrajeme s Kittchenem koncert.

vybral jsem si

všechno je to vlnění
myslí si vedle mne kočka Placka
a vlní

na podzim, v druhý části října, to bude deset let. procházel jsem se na Vysočině během pauzy posledního Stargate víkendu po poli, pod obrovitýma stožárama vysokýho napětí. chvilka v celkem nabitým programu, zároveň jeden z těch závěrečnejch svátečních dní… výjimečnej čas
poslouchal jsem, jak v drátech vrčí elektrika a i ve vzduchu kolem jsem cejtil silný napětí. jako před bouřkou. před nějakou velikánskou bouřkou, která jakoby se sbírala za obzorem.
v hlavě se mi objevily slova:

něco se v tobě mění
navrch to ještě není znát
něco se hnulo v hlubinách
možná je to rozhodnutí
a možná jenom listopad

a měl jsem pravdu. s těma velkejma pohybama. i s tou bouří koneckonců. O měsíc později mi začalo bejt těžko, postupně jsem přestal spát, jíst a střízlivět. o další měsíc později jsme se rozešli s Olgou. Pak jsem rok pil opravdu hodně.
Nebyl to jenom listopad.
A změny měly pokračovat.

A pak se to pomalu a po kousíčkách začalo zlepšovat. Začali jsme opatrně chodit s Mášou. Ještě tři roky jsem fest pil. Začal jsem se ale taky intenzivně věnovat dejchání a věcem a lidem kolem něj. Svolal jsem kapelu Zvíře jménem Podzim. Přestal jsem pít. Narodila se nám dceruška Maruška. Během hlubokýho ponoru ve změněným stavu vědomí jsem zakusil ohromující pocit jednoty, u který je úplně jedno, jak jí budu nazývat. Po mnoha letech v reklamkách a nadnárodních korporacích jsem se během první vlny Covidu ocitl bez oficiální práce a trochu překvapivě se stal výtvarníkem a umělcem na plný úvazek. Narodila se nám dcerunka Julinka. Rozpustil jsem Zvíře.
Tadá
A jsme tu.

Ve čtvrtek byla v Sono studios poslechovka. Měli jsme ji společně s Katarzií, která vydává desku u Animal Records jen pár týdnů po té mé. A přijelo spousta novinářů, desku poslouchali asi ve třech vlnách. Vždycky napřed jednu a pak, po pauzičce, druhou. A kromě toho, že jsem si asi poprvý trošku víc popovídal s Katarinou Kubošiovou, měl jsem několik zajímavých rozhovorů s novináři a dalšími přítomnými. Všichni vypadali, či přímo zmiňovali, že se jim obě desky dost líběj. A hned několik na prvním místě zmínilo, že čekali něco jiného, podobnějšího předchozím kapelám. Ale že je mile překvapil posun jinam, při zachování důležitých kvalit. Jsou to první reakce lidí, kteří měli možnost novou hudbu slyšet v dobrejch podmínkách a věnovali jí čas a pozornost. A i když si samosebou připomínám, že na tom až tolik nezáleží, mám radost. Zatím takovou klidnou malou radost, jako takový malý kamínka. Radost na jedno dvě polínka, která ovšem vyhřeje celej pokoj mýho těla, jedna báseň.

Navíc, jak jsem si teď připravoval věci k poslechovce a intenzivně se zabejval přípravou a kontrolou tiskovek a vybíráním fotek… uvědomil jsem si, že někde hluboko v temnotě vesmíru za svým pupkem jsem ucejtil povědomej pohyb… a možná proto, že jsem k němu napodruhý pozornější, měl jsem dojem, že dokážu tentokrát i mnohem víc odhadnout, jakým směrem se to ťukání ubírá. jako bych cejtil, že tentokrát se ubírá dobrým směrem. že ho nenese bouře, která všechno zpřehází. že jde spíš o uvolnění místa, který pro mne bylo dlouho zatuhlý, neprostupný, uzavřený. a teď, jako by se tam, kde jsem leta marně narážel, najednou otevřela cesta. jako by praskly ochranný, už nějakou dobu příliš těsný obaly… a ven se radostně vyřinulo něco dlouho připravovanýho, oddalovanýho, odříkanýho, vytouženýho, opečovávanýho.

Tak jsem zvědavej. Snažim se mít volný ramena, snažim se neulpívat, držet kopí zlehka a přitom v pružný pevnosti. Něco důležitýho se blíží do finále. Je na čase, bejt úplně v klidu.

spodní proudy si o tom klidu
myslí svoje

Leknína a Tonda jsou naši kamarádi ze školky. Tedy rodiče Maruščiny kamarádky ze školky, kam jsem mimochodem tu naši holčičku odvedl v uplynulém týdnu naposledy. Po prázdninách ji čeká přípravka a za rok škola.

Leknína a Tonda jsou oba grafici, akorát teda Tonda neni grafik, nýbrž account director… a oba jsou dost fajn. Potkávat nový lidi, se kterejma mě seznáměj naše děti, je pro mne ještě nová zkušenost. Ale s těmahle dvěma jsme si prostě sedli natolik, až nás pozvali na pár dní k sobě na chatu na Orlíku. Strávili jsme tam tři krásný dlouhatánsky dny koupáním, ježděním na lodi po přehradě a opejkáním na ohni. Pro mne to byly jedny z nejhezčích dní roku, kdy jsme mohli celá rodina bejt spolu a nemuseli jsme vůbec nic. jen se namazat opalovacím krémem, zalízt si do stínu nebo si dojít pro něco srudeného do sklípku v pískovci.

spoustu jsme toho napovídali, spoustu jen tak namlčeli, plavali jsme, jezdili na paddleboardu. Maruška řídila hned tři různé lodě, od malé pramičky s přídavným motorem, přes rychlou Čuňu až po větší motorový člun. Slunce svítilo. Voda opaleskovala. Byly to nádherný dny a udělaly nám moc dobře.

vyjíždíme, napsala mi Máša před chvilinkou. je neděle dopoledne a mně tedy zbývají nějaké tři, čtyři hodinky slaměného otcovství, je-li taková instituce. Už jsem stihl vynést tříděnej odpad a jelikož od pátku, kdy holky ráno vyrazily, žiju v úsporným režimu jednoho hrnku a talířku, moc toho na uklízení nemám. ale naplánoval jsem si ještě doplnění galerie a mám tu rozmalovaný velký plátno, tak mám o zábavu postaráno.

Tentokrát to uteklo rychle. Mám toho k práci nastřádáno spoustu, takže jsem od pátečního rána vlastně jen seděl a psal, maloval, natáčel a zase psal. Podklady k albu, který má ve čtvrtek poslechovku, podklady k tiskovce, zprávy o obrazech… dneska jsem měl naplnovanej ještě reel z timelapse videí malování obrazů. Bude to, holt, muset počkat.

Hraní před Crossem bylo parádní. Jak samotný hraní, tak celá akce, s Davidem Pomahačem a Jirkou Imlaufem i se všema kamarádama, kteří dorazili. Na konci jsem seskočil k mohutnýmu hrazení, o který se celej koncert opírala Maruška, přetáhl jsem si ji k sobě a tancoval s ní na závěr Zamilovaných. Moc euforičtějších momentů ve svym životě nemám, než to sevření milovaný holčičky v tak speciální okamžik, jako je závěr koncertu.

Koukám, že to je od Crossu dest dní. Letěj jako splašený.
Včera jsem hrál na Můstku v rámci Zařít město jinak. A taky to bylo moc hezký, na tak zvláštním místě, v samym srdci města… Spousta lidí a moc hezkej zážitek ze setkání s paní, co dělala v týmu festivalu jako dobrovolnice a která má ráda písničku Černou, podle který teda zjistila, kdo jsem zač… a měla velkou radost. a ještě mi stihla povědět, že slyšela, jak nějaká z přihlížejících vypráví, že se mnou chodil její syn do školky a teď mne viděla v programu a tak se přišla podívat. Haluz. Přede mnou mně hrála Mucha, která publikum naprosto uhranula, nadirigovala všechny přítomný, nechala si hromadu vybranejch peněz nasypat do futrálu ke kytaře, naložit všechno na růžový kolo a na závěr koncertu prostě odjela i s kytarou a ukulele na kole. čau.

no a taky se mi v pátek mi ozvala Myshka, že maj volnej lístek na Metronome a tak jsem, po první odmítnutí, že mám moc práce, nakonec vyrazil za kulturou. A nečekaně tak viděl parádní Moderat, moc dobrý Editors, senzační White Lies a moc pěkný M83. Bylo to trochu praštěný, bejt jednou nohou na plnokrevným festivalu a zároveň čtvrt hodinyk od vlastní postele. Luxus a zároveň trochu obžerství.

No a než jsem se nadál, je neděle ráno a mně přijde zpráva: „vyrážíme!“
A tak se začínám těšit, dokoukávám další fascinující díl Black Mirror a jdu pokračovat v úklidu, psaní, doplňování galerie a malování.

Do Vrchlabí veze mne a Štěpána můjj báječný bratr Technař naší Jeřabinou. Už po cestě do Prahy mi volá, že to vezmeme malou oklikou, protože si den před tím, naštvaný kvůli nedodělanému náklaďáku, položil batoh počítačem na přední nárazník… a v Krkonoších ho už, pochopitelně, neměl.
”nečekám, že ho najdem, ale přišlo by mi blbý, aspoň tu cestu neprojet.” A jelikož máme čas, uděláme si malou zajížďku. Od autoopravny jedem zvolna a já vyhlížim z mýho okýnka a Štěpán ze zadního. A nevidíme nic.
až po asi třiceti kilometrech zahlídneme v příkopu u delší rovinky kus modrý látky… “to je moje mikina!” Raduje se brácha.
Auto necháme na blikačky a vybíháme do pole. Já pokračuju po směru jízdy, Jirka se vrací proti. Nevidim nic a už už zvažuju, že to obrátim… když v poli kus dál od silnice zahlídnu batoh. Vůbec nevypadá jako kus hadru, jak ho brácha popisoval. Normálka pěknej batoh, až mě paradoxně napadne, jestli to neni jinej. A pak už běžim a hulákám a všichni máme radost a hlavama kroutíme až do Vrchlabí.

festival je moc hezkej, pořádá ho evangelická jednota a backstage máme v kostele. Na velké zahradě jsou stabilní prolézačky a pár rukodělných stánků, na jednom konci pozemek uzavírá prapodivná rozestavěná budova, napůl jakýsi zámeček a napůl konkresové centříčko. Hned po příjezdu potkáme Katarzii, která jen pár hodin před tímhle setkání obědvala s Aid Kidem a Anežkou, kteří už jsou tu také. A celý minulý týden ostatně byla s Petrem Ostrouchovem v Sonu, kde dokončovali její nové album, se kterým budeme mít stejnou poslechovku už za tejden a něco. Při vítání mi udělala velkou radost, když se svěřila, že včera slyšela pár písniček z mojí desky a že se u písničky Tatínci napřed tuze smála a pak tuze plakala.

zamnul jsem si pracky, takhle jsem to totiž naplánoval.

nejslabším článkem celého festivalu, když nepočítám dva vykrosené festivalové povaleče, Luboše a Kristiána, co se vkládali do všeho a debatovali a somrovali každého a všechno, byl bohužel místní zvukař. Už Katarzia, která vyStupovala sama, měla venku špatný a vevnitř podle všeho ještě horší zvuk. Když sama na té nefunkční scéně zpívala: “niesom osamelá” vypadalo, že má pláč na krajíčku, zatímco ústa se usmívala. Scéna jak z ranýho Formana.

ani my jsme neměli dobrej zvuk, ale byli jsme na to tři. Takž jsme se na sebe občas spíš zaskočeně usmívali, jak se to místy rozpadalo a místy zase chytalo a na pár chvil začlo fungovat. Jako létající stroj, co se ne a ne odlepit od země.

nakonec jsme do dotáhli do hořkosladkýho závěru (něco jako happy ending při masáži, ale víc citronu) a pak nás brácha a Štěpán odvezli na chalupu, kde jsme spali a před spaním obdivovali hvězdy, moře hvězd. Bylo to maximální. Opojný. Všeobjímající.

dneska hrajeme před Crossem. Od devíti. Hned po koncertě ve Vrchlabí jsme zabookovali superzvukaře Harmana. A hraje s náma i Tomáš. Tak se moc těšim. Ještě to stihneš?

Malovat, číst, možná si zahrát hru na Playstationu, ale co dělat…

chce se mi spát

a před chvilkou mne napadlo, že bych to pro tentokrát nemusel přemáhat… a prostě jít spát.

tak jdu spát

dobrou

laté… dal bych si laté

ráno vyrazim odevzdat řidičák. Po cestě stihnu v pobočce na Štrossu vyřešit novou značku na parkování, na Vyšehradě potkat dalšího Jakuba Königa, kterej se ke mně sám přihlásil a na místě se ještě dozvím, že po čtvrt roce budu moci v Litoměřicích požádat o prominutí zbytku a vrácení řidičáku. Tak uvidíme, jak to půjde.
Po cestě zpátky jsem ještě stihl předrozjednat s paní z Přestupkového, aby mi všechny pokuty za špatné parkování, které jsem za ten měsíc nasbíral, sloučili do jedný. Takže místo skoro 5000 budu platit 700. Což je dobrá zpráva.
V po desáté jsem byl už zase zpátky doma. ono to brzké vstávání, v tomto případě tedy původně kvůli Maruščiným antibiotikům, má něco do sebe.
kolem páté jsem ještě nabral ikea těšku plnou obrazů, tři velký vzal pod paží a odešel to nainstalovat do Chutnej, kde ve středu hrajeme s Domingem a kde výstavu otevřeme. Nainstalováno jsem měl za chvilku. Hřebíky už visely na těch správnejch místech a shodli jsme se, že budeme střídmější. Ještě jsem si pár obrazů odnes zase zpátky dom.

a teď tu usínám nad klávesnicí.
To bylo plánů. `
Snad si aspoň zuby vyčistim.
Možná bude jenom stačit, když to napíšu.

Tak ta Maruščina angína je spálová. Takže se ještě k tomu všemu drbe.
dávat jí ve tři v noci antibiotika, byl opravdu takový ten zážitek z tatínkovskejch, kterej si jeden nejspíš zapamatuje a pak se ho snaží vyprávět jako vtipnou historku, aby si mohl dojatě zaslzet. Dneska je té naší holce ale líp a klesla ta obří horečka. Tak sláva.

jsem z toho všeho nějakej utahanej, práce se přelejvá mezi tejdnem a víkendem, nějakým způsobem jsem zase už dlouho zapnutej a baterky dobitý na Portáši se rychle vypotřebovávaj.
potřeboval bych vystavit s prodat nějaký obrazy, ale FB jejich zobrazování podporuje míň a míň. Naštěstí se vždycky něco vynoří, třeba teď nečekaně výstava v letenskym Chutnej, která bude v prostoru viset od našeho středečního koncertu s Dominikem. Ale do toho už zase čekám asi 35 000 z několika směrů a jakkoli každej den kontroluju, během tohoto pracovního tejdne nedorazilo vůbec nic. Už se to opakuje tak často, že se vlastně ani tolik nenervuju. Jen mi to přidává v náročnější dny na pocitu rezignace a frustrace. A tý narůstající únavy.
teoreticky se mi daří fantasticky. Prakticky je to od našeho setkání s kolouškem materiálně celý nahnutý a po kouskách se mi to bortí, ať pracuju, jak pracuju, ať vydělávám, jak vydělávám. Ať už jde o drahou opravu, pokutu, sebranej řidičák i všechny další obstrukce s tím spojený.

dneska večer mne ten nepříjemnej tlak vyhnal aspoň na chvilku ven. Obešel jsem si svý obvyklý autoterapeutický kolečko. Abych se na konci stavil zkontrolovat naše auto Jeřabinu. Jen abych objevil, že jsme asi o půl hodinu před tím, skoro v deset večer, dostali botičku. Obcházel jsem vynervovaně auto, kde bych mohl stát špatně a jakej předpis jsem tak asi mohl porušit. Až před chvilkou mi došlo, že se změnou značky nám pochopitelně přestalo platit zaplacený parkování na celej rok a že mě nenapadlo číslo na parkovacích oprávněních změnit. Což pochopitelně mělo. Hlavně, že jsem na MÚ v pátek byl, jen aby mne po tradičním přeposílání poslali na Pankrác, kde už ale měli zavřeno. Takže jsem jel zase dom, ale vida, kdyby mě to bývalo trklo, moh jsem tam změnit číslo u parkovacího oprávnění…

ach jo

po setmělejch parcích posedávají skupinky, vetšinou dost rozjařené. Jak je tak míjím, trochu se mi zasteskne po možnosti, všechny svý problémy hodit na pár hodin za hlavu, odsunout je na kraj stolu dne, třeba nepozorovaně přepadnou přes okraj. Ale zároveň jsem rád, že místo toho teď zhasnu a půjdu spát, ráno se probudím a budu pokračovat v narovnávání dalších nečekaných siločar, který se v den našeho setkání s kolouškem, přivohnuly daleko z obvyklejch silotras. Jsou to zajímavý podněty k přemejšlení.
Co mi to jen celá ta situace říká?
Máme prodat auto?
Mám si pořídit řidiče?
Začít vystavovat a prodávat na online galeriích?
Mám si pořídit Herohero nebo Patreon?
Nebo zejtra udělat pozvánku na prodejní výstavu v Chutnej… ?

Teď bych měl rozhodne zhasnout a jít spát. Za čtyři hodinky vstávám s další várkou antibiotik. A co nenaspim já, to za mne nikdo jinej neudělá.

Vedu bohatý život.
Ve studiu jsme skončili ve čtvrtek a v sobotu ráno mi začínal poslední víkendový workshop.
v sobotu jsme byli na výletě, v neděli pak na zkušebně nad Akropolí. Obě setkání zase byla super. Mám to velký štěstí, moct pracovat s tak talentovanejma a zároveň tak mladejma lidma, jako se na kursu sešli. Pořád mi sice přijde praštěný, že bych mohl někomu něco předávat, když jsem sám pořád ještě na prahu, na cestě, nebo ve dveřích. Ale koneckonců to probíhá recipročně. A sám jsem si to nevymyslel. A všichni zúčastněný jsou v tom konsensuálně.
Consensuella nápříklad. Taky pěkný jméno. A uplně ladem.

V pondělí mi přišla pokuta 6000 a půl roku zákaz řízení za kolouška. Tedy, abych byl spravedlivý, nikoli za kolouška, ale za to, že jsem naším vozem Jeřabina pokračoval po nehodě bez přední registrační značky a s nepravidelně rozbitým blatníkem, který mohl být nebezpečný, pokud bych srazil ještě někoho.

nepotěšilo mne to, co vám budu povídat. Finanční díru, kterou nám ty dvě, tři vteřiny a nebohý koloušek způsobili, se mi zatim nedaří zaplnit, i když se snažim znamenitě i úspěšně. Každá takováhle jobovka a pokutnačka naviac, akože Bože.

v úterý a středu jsme hráli Les sebevrahů na Štvanici a obě představení se vyloženě povedla. Ve středu navíc přijela Martina, která si před více než měsícem pořídila obraz výše mnohokrát zmíněného kolouška. Bylo to moc hezký a přátelský setkání, i když jsme se potkali poprvý v životě. “Takovou sílu má umění” rozšafně vykládám po popředstavným brčku. Jsem toho přemejšlení plnej. Pořád.

ve čtvrtek byl den dětí. Ráno jsem odvedl Marušku do školky, jsou to zase krásný rána, libuju si. A pak jsem pracoval a pak Máša přivedla holky z města a Maruška měla na obličeji namalovanýho parádního šavlozubýho tygra a pak šly ještě trsat společně na Bongo bombarďáka do Tržnice.

já maloval, dopisoval životopis, přepisoval texty do bookletu alba… a nakonec měl co dělat, abych to všechno stihl. Večer jsem totiž hrál s Alaverdi na akci, kterou jsem původně pokládal za narozeniny Člověka v tísni. Ale byly to několikeré narozeniny členů Člověka v tísni. A hlavně kamaráda Jelena.

když začali Alaverdi zvučit, z oken začali hulákat sousedi, což se vlastně nedivim. Alaverdi jsou až bizarně nahlas. Díky tomu nebylo slyšet hulákání sousedů a já si Alaverdí set po dlouhý době viděnej zase moc užil. I když, pravda, napřed jsem si musel vyrobit špunty z toaletního papíru.
bál jsem se, že ma tu divokost nebudu umět navázat. Ale i mně se hrálo moc hezky a tuze jsem si to užil. Ještě bych po hraní sežral nějaké buřty, které se mezitím grilovaly, kterých se během hraní ostatní přejedli… ale psala mi Maša, že má Maruška horečku, a tak jsem vyrazil domů.
má chuděra angínu, celej den hicuje a začala brát antibiotika. Tak tady zase vedle sebe ležíme v obýváku. Ani jsme se v tý velký posteli neohřáli, co, Mářo?

Je celá rozpálená a horečka jí kolísá. Není jí tudíž moc dobře, tak se tu o ní snažím starat, co to jde. Dnešní Jindřiščina a Jindřichova narozeninová oslava pro nás tudíž odpadla… a ruší se i víkendovej program. Všechno se neustále proměňuje pod rukama.
nejspíš to tak bylo celou dobu.

jen v dětství a pak, než nás přešlo, jsme si mysleli, že je všechno už leta stejný…

Neni.

Dneska jsem byl celý den v Sonu. Ostatně včera velký kus taky. Poté, co jsme celá rodina dorazili od Markéty z Hleďsebe, kde jsme přespávali po workshopu, kterej jsme s Mášou v pátek vedli v Perninku na Karlovarsku pro tvůrce triček.

workshop se povedl moc. Tři hodiny utekly jako voda, celou dobu jsme jeden nebo druhej měli Julinku a Máša ji zvládla během výkladu brilantně nakojit. Jula byla celou dobu spoko, jinak jsme byli připravení dokončit workshop v jednom… ale nebylo to třeba.
Maruška si celou dobu hrála se svým kmotrem. Šéfem firmy na výrobu triček.

Sono je legendární a krásný, jak jen starý studia můžou bejt. Na zdi fotky slavnejch hudebníků, co tu točili… já se hned vyfotil s Davidem Bowiem, kterej ale v tomhle studiu nikdy nebyl, jelikož tehdy ještě sídlilo jinde.
včera jsem hlavně poslouchal a přepisoval texty do bloku, kterej teda možná/nejspíš poslouží jako podklad obalu. Kluci udělali na písničkách obří kus práce, hlavně můj oblíbenej Mejdan je teď neuvěřitelnej námrd. A hodně se posunul i Lamohlav, ze kterýho jsem byl ma začátku sám rozpačitej. Hlavně proto, že moje vágní představa o refrénu v tý době teprve nabejvala svý vágní formy. Až nedávno jsem dopsal obrovskej kus textu, kterej se v refrénu skrejval. A z něj se dneska vylouply melodie. A hlavně Ondra s Petrem provedli tu svoji magii a najednou je tu našlapaná písnička, která funguje i v těch ultraklidnejch i ultranářezovejch momentech.

Domů jsme dneska vyjížděli po půlnoci. Dlouho jsem parkoval a teď jsem doma. A ještě před spaním rychle píšu tenhle zápis.
Maruška zejtra jede na školku v přírodě. Místama se těší, místama právě naopak. Já vim, že to je pro ni důležitý, zdravý a prospěšný… ale už teď mi bublá a praská srdce, jen si vzpomenu, že nás ráno čeká loučení. Jesuskote. Je mi z toho teskno k nesnesení právě v tuhle chvíli. Všechno jedno, racionální argumenty, povedenej workshop, dva skvělý dny ve studiu… ale kdybych nevěděl, že právě to nesmim udělat, chytil bych tu naši holčičku do náručí a nepustil a nepustil a držel ji a ochraňoval ji… aspoň než jí bude třicet.

Mír a lásku všem bytostem,
tyvole

fakt, že jo