Jakub König

Dneska ráno jsem se vzbudil a koukám na lustr.
To je normální, žejo, člověk leží na zádech a kouká na lustr.
Ale tenhle lustr byl nějakej zvláštní…hlavně…nevzpomínal jsem si, kdy jsem ho domů kupoval. Pak jsem zjistil, že mám kocovinu. Rázem jsem byl doma – nejsem doma. Probouzím se v pokoji pro hosty u marka lakomého a včerejší odpoledne vypadalo asi takhle…
Na dejvický jsem vystoupil …ne hamba…vyzvedl matěje…tyjo nefunguje mi winamp…budu muset restartovat ale nejdřív to dopíšu….jo vlastně vystoupil jsem z metra a vidim boguese jak sedí smutnej na lavičce a ťuká do telefonu. Šel hrát s Gurroou karty. Rád jsem ho viděl. Moc rád. Mám toho kluka rád. Pak jsmer s matějem jeli před výstaviště. za chvilku dorazil bratranec Jan, úžasnej týpek, doufám, že ho znáte. Fakticky. Celej den jsem potkával prsatý holčičky v maskáčích a řikal jsem si, že maj někde sraz. Měly. Šly na Linkin park. Postávání před halou mi trošku pocuchalo nervy, že bych jako šel ale pak jsem si to narovnal a šel jsem normálně do šlechtovky kam přiběhl na sraz marek lakomý. Povídali jsme si, dal jsem si asi třetí pivo a pak Southpaw…dokonalý… už se nikdy nebudu bát ničeho… gregory finn je nejlepší, má vysílačku a zelený triko, zatančil jsem si krásně, viděl jsem renču, vláďu, pira a ivanku a oběma holkám to teda pekelně slušelo, ale pakelně. Southpaw dohráli a já šel na poslední dvě písničky na LP.
Ovšem… došel jsem před halu a tam mi řekli, že chlapci zrovna začali. hm. tak co dělat. všichni mě opustili…ale fakt všichni…nechali mě tam samotnýho. s kym já si budu povídat. A pak … nápad. Zajdu za markem lakomým do burundibaru na letnou.
Můj orientační smysl měl špatnej den a tak jsem to hledal strašně dlouho ale nakonec jsem to našel. Přijel zrovna mhjn sám velký a on si dal jedno nealkoholické a já jedno alkoholické. Matěj dorazil, LP dohráli teda v opačným pořadí, a někoho napadlo, co byste jezdili domu, pojďte spát k nám, ještě zapaříme. A tak se i stalo. Vypil jsem třicet osm lahví portskýho, vykouřil čtyřicet šest doutníků a prokecal díru do stolu. Nádhera. Marku jestli to čteš, tisíceré díky. I šárko (to je markova kouzelná přítelkyně, umí vyčarovat třeba králíka z klobouku, nebo i dva) taky díky. Tak. No prostě paráda.

Teď mám kocovinu. Žádný chyby nebudu opravovat a nechám si otevřený okno vzkazárny, kdyby si se mnou někdo chtěl povídat. jo? tak hele, čus.

* jó, to byl vyloženě hustej mejdan. už na těch Southpaw jsem se už trochu vyřídil a pak to bylo pořád samý hurá. Jinak přítelkyně Marka Lakomýho, Šárka, se nijak extra netajila tim, že jí lezu na nervy. Nerozuměl jsem tomu, choval jsem se k ní jak nejlíp jsem dovedl, ale rozčilovalo jí na mě, že jsem takovej hodnej kluk a čula za tim slabost nebo zákeřnost… 

T88888k.
Od včerejška mám i spolubydlící.
Jmenuje se Vlasta a PiR jí řikal, že o ní dneska napíšu. Což je jasný, žejo, protože na větu Od včerejška mám i spolubydlící, jsem se těšil už od včerejška (mám spolubydlící).
Zuzanka mi psala včera z německa, dneska ráno ze sladké francie, strašně se mi líbilo jak na konci tý textovky bylo: slunce a vítr. Tyhle dvě věci mi pomáhaj představit si tu akci, jak vyjížděj z nějakýho odpočívadla, kde (jak jinak) odpočívali, svítí ostrý ranní sluníčko a fouká chladnej větřík. Až se mi tají dech. To jsem si teda myslel že budu tvrdší, batmane.

Dneska jsou v T-mobile aréně Linkin park. Vlasta spolubydlící mi příští tejden dá litr, taxem si říkal, že bych si mohl udělat tu ďábelskou radost a jít si svoje stařecký kosti vymlátit na numetalisty…ale… 800,- je 800,- a jelikož bych chcípnul do příštího týdne hlady, půjdu radši za 90,- na skvělé české southpaw . Jo a stejně mám schůzku s markem lakomým, musím vyzvednout zuzina bratra matěje a odvést ho na linkinpark a ještě mne nuselský černý kocour filip zve na vernisáž Contemporary chinese photography…takže o program budu mít i bez nějakejch vyspídovanjech tvrďáků postaráno.
Hm… ale stejně.

Jo, ještě… děte se podívat na Gurrou , má to tam pěkný.

Jo, ještě básnička o tý mý nový spolubydlící:

Vlasta balí špeky
V zátočině řeky
Doufám, že se staví
Než ji řeka splaví

Záhadná síla řádí jako utržená ze řetězu.
Má milá se sebrala a před půl hodinou odjela se spolujízdou do Barcelóny.
Včera večer si ty dva lidi, co jí berou, našla na netu, sbalila si věci, ještě jsme stihli komorní večírek… no a teď je až do sedmnáctýho v trapu.
Toužila po tom už dlouho, jsem strašně rád, že se jí to povedlo. Ale bylo to tak strašně rychlý, že jsem celej ještě trošku zkoprnělej.
Holt je to holka od rány.

Z5 v práci.
Celý tenhle týden jsme tu už měli mít dělníky a ti zas měli systematicky rozkopávat náš pavilonek G na ještě menší pavilonky, ovšem nějaká záhadná síla se rozhodla jinak. A tak začnou až příští týden. Pokud si to tedy záhadná síla nerozmyslí.
Záhadná síla (dále už jen ZS) zasahuje do mého života čím dál častěji. Třeba včera.
Po úplně vynikajícím víkendu v Českém Jiřetíně (místo, kde stojí chata rodičů mojí zuzanky) jsem se vracel do Prahy, abych stihnul koncert Roberta Křesťana ve Stromovka Music Garden. Pečlivě jsme se Z. vyhledali přes T-mobile spoj a jelikož ten odjížděl z Litvínovského nádraží v 17:30, v 17:10 jsem vyrazil na autobusák. Avšak. Autobus v papírovém jízdním řádu nebyl. Hledal ho už nějaký mladík přede mnou, který si také zjišťoval odjezdy přes telefon, pak nějaký jiný mladík, který ale vypadal trošku nepřístupně (a nasraně) a tak jsem se ho ani neptal a potom ještě nějaká slečna, která využila adresu www.jizdnirady.cz. Na telefonech i internetu spoj existoval…ve skutečnosti nikoli. Stáli jsme tam jako trubky hodinu a čekali na další spoj. Chaos. Měl jsem s sebou nějakou starou ikarii a tak jsem se nenudil, po nebi běhaly zajímavý mraky a tudíž mi hodinové spoždění ve skutečnosti příliš nevadilo. Ale je to divný. ZS.
Na koncert jsem přijel samosebou pozdě, ale dokázal jsem se s tím srovnat, jelikož to jednak bylo fajn, jednak jsem tam potkal pár zajímavých lidí, jako třeba Štěpána, nebo Maťa. Ten večer šlo o poslední oficiální vystoupení, při kterém s Křesťanovou kapelou hrál Mhjn, kytarista, který hraje a vlastně v brzké době končí i s náma. Čekal jsem, že to bude trošku víc nostalgické…ale nebylo. Tak třeba jindy.

Včera jsem si byl ještě u mhjn(webothfightagainstfriends) půjčit minidisk, abych mohl Máčovi Malinů nahrát písničky, co jsem buď vyšetřil nebo složil pro zpěvačku Katku García. Jenže jsem si zapomněl půjčit minidisk(tedy médium) a v mikrofonku docházely baterky… smůla.
Ovšem, nakonec jsem požadované přeci jen nahrál a odeslal, ovšem dokončil jsem si i jednu věc po který jsem toužil už dlouho… donahrál jsem si písničku, která se jmenuje Cesta na měsíc.
Večer jsme vzali Zuzanku na první CD matrixu2, PiR vytuhnul na kanapi a spal celou dobu, co se děly ty úžasný věci. V noci mi volal Marek Lakomec s dobrou zprávou, že nade mnou lítá asi dvacet andělů a ty o mne pečujou a chráněj mě, i když jsem třeba v hospodě, nebo zkouřenej, nebo jedu rychle v autě. Chráněj mne, i když o tom nevim. Zavěsil jsem, a podíval se z okna na tmavou noční oblohu. A co myslíte, že nevidim?

Jo, ještě na jednu historku jsem si vzpomněl.

Rock café, po koncertě, dobaleno, komba vytahaný, v autě naložený, první pivo v ruce, splavená rocková hvězda se vracím ke stolku, v koutku úst doutná má oblíbená Lucky Strike (protřepat, nemíchat)… když tu…ha…telefon.
„Ahoj Honzíku Vořechů, co bys potřeboval?“
„Čau canny, hele, my jedem zejtra do tý jugošky…“
„Tyjo, to sem vůbec nevěděl, no to gratuluju.“
„No, víš, jak jsme byli u vás koukat na toho terminátora….nebylo to náhodou v úterý?“
„Nee, čéče, to byl minulej čtvrtek“
„Aha, no, víš, já nemůžu najít ty lístky na vlak, a jede nám to zejtra v 9:30 z hlaváku, tyjo, já to vůbec nechápu.“
„Tyjo, to je teda průser, žejo?“
„No…. žena už je trošku nervozní…hm…tak já to zkusim jinde, čau.“

Tak takhle. Takže jsem politoval kamaráda z nejbližších, jelikož já se právě chytal si to pěkně užít, už nevystreslej, uvolněnej a spokojenej, zatímco jeho čekalo peklo. Připadal jsem si blbě a blbě o to víc, že on byl na tom určitě podstatně hůř. Tomu by se dalo říct, faktzprdelesituace.

Ale nasliňme si prst.
A obraťme list.
O víkendu totiž Broskev hrála svůj první dvoják, tentokrát ve třech + Gurroa jako host ve dvou. Písničkách. Na didgeridoo. První hraní mělo začít ve tři v Holanech u ČL. Přiejeli jsme dvěma autama do vesnice a samozřejmě nikdo nic nevěděl, netušil, nechápal… nééé nevim, žádnej koncert, nemyslíte …hele nemyslej voni ten cirkus… ne, tak ne… Nakonec jsme místo akce objevili. Hospoda na Rynku pořádala Rockové dny…nebo tak nějak… klasika – malý pódium u hospody, brutální, ale fakt brutální aparát, pár lidí, posedávajících po lavičkách s kelímkem pivka v ruce. Určitě už jste takový místo viděli.
Nastoupili jsme asi v půl čtvrtý a dělali jsme co se dalo, zpívali, tloukli do bubnu a tak. V polovině začal odposlech na pódiu chrchlat, ve třičtvrtině přestal hrát úplně, ty kapely co hrály po nás to musely mít hustý. Ale nás to docela bavilo. Po skončení jsme naskákali do aut a frrr do iráku. To je totiž blbě. Do chomutova. Auto, v kterým jsem cestoval já, řídil můj táta (má na kontě podobný historky jako můj děda, někdy předvedu) a osádku tvořil ještě Gurroa a Ober a byla to veselá cesta. V chomutově (zas ty písmenka) jsme byli asi za hodinku a půl, vyskákali z auta, zapojili kytáry, postavili škopky a začla zvukovka a bylo to na krásným místě (kdyby náhodou někdo z chomutova, tak zahrádka u divadla) a byli tam skvělý lidi a vynikající zvuk a nám se královsky hrálo, mě snad ještě líp než v Rock Café a byli jsme nadšený, takže díky Kubo Alexo, organizátore.
Zpáteční cesta byla tedy ještě daleko veselejší. Taková ta lehoučká euforie.
V lípě návštěva Pivnice u Švejka s celou partou, co nás srdnatě doprovázela (thnx) a pak spáááát, spáááát, spáááát.
Neděle pak jako obvykle relax, jako obvykle vynikající oběd a navečer pak netradičně opíkání buřtů na cihelně, kde bydlí ten můj táta, jaxem o něm mluvil.
Tak. to je snad všechno.
Snad ještě, že Honzík lístky na vlak ještě v ten čtvrtek našel ve služebním autě a všechno dobře dopadlo. Žádný poučení z toho neplyne.

Tedy.
Docela bych spal.
Jak to včera proběhlo?

No, bylo to hustý. Do Rock cafe jsem dorazil asi pět minut před pátou, pěšky, pln elánu, nervozity, zvědavý.
Sotva jsem se usadil, už mi přišla první textovka – mhjn(kytara, zpěv), spozdím se, beru taxi. Ok, pohodlně jsem se rozvalil v křesílkách, přemýšlel, jestli si dát kolu, když koneckonců čekám na kapelu v klubu, kde budem hrát, i pivko mě napadlo, že bych jako začal hustě. Ale ty dvě flašky dobrý vody, co jsem táhnul v baťohu mne brzdily v rozletu a já si říkal… pij vodu.
A tak jsem pil vodu. Za chvilku volal Máča (banjo, saxofon, klarinet, low whistle, tarogáto), že parkuje u Tesca a za chvilinku už jsme nosili komba a stojany a všechny ty krámy, co jsou potřeba. Mhjn dorazil, Mári (basová kytara) a Ober (bicí) měli spoždění asi třičtvrtě hodiny, takže fikaně přišli až k nastěhovanýmu. Pak normálně zvukovka, trošku toho poflakováního, protože se stavili první známí.
S návštěvností to vypadalo docela hustě. Celej včerejšek jsem jenom od někoho slyšel, jéééé dneska hraje tahle kapela támhle a jiná támhle(Zion Train v Roxy, Prohrála v Kartách ve Stromovce, 100 zvířat na ořechovce, atd), a všichni mý známý jdou támhle na ten film a tak.

V 19:37 jsem si do deníčku poznamenal – je tady 6 diváků.
Všechny znám jménem.

Nakonec ale i to dopadlo dobře, platících diváků dorazilo 66 nebo 68, myslím, že v největší vlně tam mohla taa Obera stovka klidně bejt. Marketingová strategie VYPRODEJME ROCK CAFÉ se tedy ukázala jako víceméně úspěšná, vzhledem k tomu, že jsme nerozvěšovali žádný drahý plakáty ani nic takovýho a jenom rozdávali letáky. Myslim že to docela vyšlo. Jen mě celej večer někdo trošku utěšoval, že to nic, že se to nevyprodalo.
Jo, taky se nám hrálo skvěle, aspoň myslim, že jo, že všem. Bylo to energický, hlasitý a nabušený…jupí, to jsou ty chvíle čistých radostí.
Celej večer jsem se pak naparoval jak páv před každým, koho jsem potkal.

Po hraní jsem zůstal v Rock Café asi nejdýl, co jsem tam kdy byl po koncertě, vždycky jsme jinak vypálili docela časně, ale tentokrát nás museli vyhazovat, že už musej končit, konec konců dvě hodiny v noci…ale nikomu se nechtělo z tý skvělý společnosti, která tam zbyla… tak ještě smažený sýr v housce na Národní. A pak 53jkou domů. Skvělej večer. Jasně, je to subjektivní, někdo jinej ten večer měl určitě pěkně z prdele a bůh ví kde se co stalo strašnýho, ale já, když jsem se ukládal ke spánku, bylo mi dobře.

Čtyři dny uběhly jako voda, je tu den D.
Právě si natahuju struny, před chvilkou jsem se rozezpívával…

Tak a teď je 13:29, struny jsou natažený, sledoval jsem při tom napjatě animatrix, už asi počtvrtý, je to skvělá věc.

Dokočím historku zevčera… je to další o mým dědovi. Škoda že sem babička nechodí častějc.
Máma totiž po chvilce telefonování zjistila, že děda, s kamennou tváří (s tou samou, s jakou čelil medvědovi, když pracoval u kanadský jízdní) babičce namluvil, že její dcera (pořád je řeč o mý mámě), se rozhodla uspořádat pro děti na čarodějnice představení, při kterým natáhne lano z vršku Holého vršku (takovej zarostlej kopec v Český Lípě) až k mýmu strejdovi na zahradu, a po něm se bude spouštět v kostýmu čarodějnice nad ohněm.
Nejenom, že takhle babičku vystresoval, ale zcela vážně jí řekl, ať mý mámě zavolá a zaptá se jí sama a pak si šel vařit kafe.
No tak takovýho já měl dědu.

Asi před sedmi lety, den před čarodějnicema, volá babička mý mámě a spustí:
Zuzko, prosimtě, ty už ses úplně zbláznila, to snad není možný, dyť tam můžeš spadnout a taky co když to lano praskne? Nedělej hlouposti, koukej ať vidíš, mě z tebe jednou klepne.

Právě jsem s velkou slávou odinastloval a vymazal GTA4
Počítačový hry jsou mor, zvlášť když vám umožnují vybudovat si frajerské alterego, které ovládá celé virtuální město (je to fakt, ve chvíli, kdy jsem ukradl armádě tank a schoval si ho v garáži, už si na mě nikdo ani neštěk) a jehož životní i finanční situace vypadá podstatně lépe, než ta vaše.
Konečně mi došlo že to takhle dál nejde.
Vyrážím do ulic.
Nashle ve večerních zprávách

*V tuhle chvíli to pochopitelně ještě nevím, ale na den přesně, patnáct let poté, se narodila naše malá Maruška.