Hodí se připomenout:
PŘed pěti lety a jedním dnem jsem si nakreslil po návratu z práce tenhle obrázek, nebylo mi lehko tenkrát, už jsem ten příběh vyprávěl mockrát. Nakreslení obrázku pomohlo.
Tehdy jsem netušil, že to celý bude mít pokračování ještě mnohem divočejší. Ani kam a kudy mě tohle Zvíře jménem Podzim ponese.
Zejtra, už zejtra.
Učím se nacházet lehkost i u takový důležitý události a slávy. Jde to.
Místy.
Zvíře je svátek. Největší a nejmohutnější bytost, který jsem součástí. Budu moc rád, když přijdeš.
Vytáh jsem si ten obrázek z šuplíku zase zpátky na stůl. V tyhle dny je to potřeba. Takhle před koncertem, moji milí, je to totiž období odhalených fuck upů, nestíhaček, prodlev a plánů, který byly porád někde na dosah, ale najednou je pozdě.
Jak pojedem do Brna? Kdo před náma bude hrát? Jak dlouho bude hrát, kdo jsou ti přátelé, který k nám někdo připsal do události na Fb. A kde jsou? Máme vůbec nějaký?
foto: Tereza Kunderová
tahle věta zpívaná maličkým špuntem na roztylským nástupišti, stála na začátku tohohle v metru načrtnutýho obrázku
